Pan Kavka

Kterak svévolně si vedl, jak svobodníkům jejich stará práva bral a jak s nim i jednal jako sprostý lapka

Kdysi vládl na hradě Brumově zlý vrchní. Byl to takový člověk, že se nebál ani spolků s čertem, a proto se mu prý všechno dařilo. Vrchní Kavka pořád jen přemýšlel, jak by pro sebe nadělal co nejvíce majetku a koho by o něj připravil. Se svými lidmi čekával při cestách na bohaté kupce a pobral jim všecko, co s sebou vezli. A neštítil se ani sáhnout na cizí život.
Jakmile někde uviděl silného a statného chlapa, musel k němu do služby za drába, aby honil lidi na robotu. Každý z nich pak dostal panský mundúr a pořádnou lískovku, jídlo a pití měl zadarmo. Pan Kavka se těch drábů něco nahonil, a přece se mu pořád zdálo, že je jich málo. Když poručil, utloukli člověka třeba i k smrti. Nejvíce měl pan vrchní Kavka spadeno na svobodníky, kteří nebyli k hradu povinni robotou. Kde mohl, tam je utiskoval a vymýšlel na ně různé útlaky. Často lidé přišli na pastvě o dobytek, nebo jim na cestě fasuňk pokradli, ale nikdy nechytili zloděje.
Když jednomu svobodníkovi z Poteče zvrátili Kavkovi pacholci v lesích vůz a ten si přišel na hrad stěžovat, pan Kavka jako vždy vedl svou:
„A co byste ještě nechtěli? To Vám mám hlídat i stodolu? Kdo ví, jak to vlastně všechno bylo.“
„Pane vrchní, tentokrát jsem jednoho z těch chlapů chytil těmahle vlastníma rukama a poznal ho. Je tady od Vás z Brumova,“ nedal se svobodník odbýt. Když to pan Kavka slyšel, ani okem nemrkl a hned se ptal:
„A kde máš toho chlapa? Jestli je to pravda, dám ho zavřít, až bude černý.“ Sedlák se mu to zdráhal povědět. Když pan Kavka ale pořád naléhal, nakonec si přece jen dal říci.
„Vzal jsem ho klackem přes hlavu a je celý potlučený. Jestli ho chcete vidět, leží u mne ve stodole na slámě.“ Vrchní až poskočil, když to slyšel, a honem sliboval: „Ještě dnes si pro něho pošlu a víc už dělat škodu nebude.“ Pak vyprovodil svobodníka ze dveří a zle se přitom mračil. Hned poslal pro starého drába, který ty mladší cepoval ve službě. Sotva se starý objevil ve dveřích, spustil na něho: „Na Vás už není žádné spolehnutí, chlapi! Byl tu svobodník z Poteče a stěžoval si. Vezmi vůz a zajeď k němu! Máš tam ve stodole u něho jednoho chlapa. Když jste mu ten vůz zvrátili, měli jste utéci, Vy hlupáci!“
„To bylo těžké, milostpane! Ten sedlák kolem sebe bil jako valach. Měli jsme co dělat, abychom se z toho dostali,“ omlouval se dráb.
„Jestli se ještě jednou dáte nachytat, dám Vás všechny zavřít do vězení jen o vodě a do smrti z té díry už nevylezete!“
S tím ho vrchní propustil. Když se pan Kavka zlobil, šli mu i otrlí chlapi raději z cesty. Nikdy nikdo nevěděl, co bude, a každý měl svou hlavu raději na vlastním krku než v oprátce.
Několik dní potom chodil vrchní Kavka jako zámora. Pořád přemýšlel, jak se svobodníkovi dostat na kobylku, až konečně na to přišel. Dal zapřáhnout dva páry vraníků, sedl do kočáru a hnal koně do Poteče. Všichni mu uhýbali z cesty, jel jako s čertem o závod.
Když hospodář viděl, kdo to k nim jede na statek, všechny ženské vyhnal ze stavení, protože pan Kavka míval na ně spadeno. Jeho žena sice jít nechtěla, ale muž stál na svém, že si s pánem promluví sám.
Koně zastavili na dvoře a jen se z nich kouřilo. Hospodář hosta pěkně přivítal a v nejlepší shodě šli spolu do světnice. Ale jen za stůl usedli, pan Kavka spustil zhurta:
„Kde máš svá privilegia, hospodáři! Pan hrabě je chce vidět. Znovu prý Ti potvrdí svobodný statek.“
„Když to pán nařídil, přijedu zítra na Brumov,“ řekl rozvážně svobodník a nabídl panu vrchnímu pohár dobrého vína.
Jen si spolu připili, začal se pan Kavka vrtět a pořád kolem sebe pokukoval. A potom jako by nic povídal:
„A co bys zítra jezdil, však máš na statku práce dost. Ušetřím Ti cestu. Dej mi ta privilegia s sebou, já sám je dám hraběti potvrdit. Jak budeš mít kolem cestu, tak se u mne pro ně zastavíš.“
Sedlák byl dobrák a pánovi uvěřil. Sel na komoru, v truhlici vyhledal ty staré pergameny a panu Kavkovi je dal. Potom se spolu ještě napili, ale vrchní už neměl žádné stání. Ještě když byl ve dveřích, sedláka ujišťoval, že sám dohlédne, aby mu privilegia hrabě brzo potvrdil.
„Abych nezapomněl, toho lapku jsem dal přísně potrestat. Ptáček už sedí ve vězení a dlouho si nezalétá.“ Svobodník se však za něho začal přimlouvat, aby ho pan vrchní dlouho nemořil.
„Dal jsem mu víc, než si zaslouží. Bude si to pamatovat. Už toho jistě má dost,“ povídal dobromyslně.
Potom pan Kavka práskl do koní a jel zpátky na brumovský hrad jako ďábel, jen jiskry pod koly odletovaly.
Když se selka vrátila do jizby, ptala se muže, co mu Kavka chtěl.
„Ale to víš, páni na hradě mají pořád nějaké starosti. Chtějí mi znovu potvrdit ta stará privilegia. Pan hrabě mi vzkázal.“
„A snad jsi mu je nedal, člověče nešťastná?“ starala se žena.
„I dal. Proč bych mu je nedal. Však si pro ně zítra pojedu.“
„Můj ty světe! Co Tě to jen napadlo?“ začala naříkat. „To je tak, když nedáš na mou radu. Jestli nás o ně připraví, půjdeme po žebrotě, nebo se toho ještě dožiju, že budu robotovat na panském jako nějaká chuděra.“
„To jsou jen ženské strachy,“ bručel sedlák. „Ve všem jen vidíš klam a zatím se přece ještě nic takového nestalo. Zítra zajedu na Brumov a privilegia přivezu.“ Ale samotného ho mrzelo, že tak bláhově panu Kavkovi naletěl.
Na Blumově zatím pan Kavka nelenil. Zavolal si písaře, aby mu ta sedlákova privilegia přečetl, potom je hodil do ohně a byl spokojen. O jednoho svobodníka bylo na panství méně.
Druhý den sedlák přijel, jak se spolu dohodli, a žádal svá privilegia. Ale vrchní se jen shovívavě usmál.
„Milý hospodáři! Pan hrabě jel včera večer do Uher a vzal je s sebou. Musíš nějaký den počkat, jinak Ti nemohu pomoci.“
Sedlák viděl, že je zle. Ale co měl dělat? Svědky žádné neměl, musel tedy domů s nepořízenou. Když to selka slyšela, vyváděla a naříkala, ale co to bylo platno, privilegia neměli.
Tak jezdil svobodník nějaký čas na hrad, ale nikdy mu nic nedali, potom už ani o ničem nevěděli. I pan Kavka se nemohl nějak upamatovat. Nebyla platná ani stížnost nebohého sedláka u zemského soudu. Protože neměl v knihách nic zapsáno, při prohrál a nikdo mu už privilegia neuznal.
Jednoho dne poslal vrchní Kavka do Poteče drába, aby šel sedlák na panskou robotu. Marně se hospodář bránil. Jak pán nařídil, při tom zůstalo. Ale všechny dluhy jsou na světě splatný. Ani pan Kavka zkrátka nepřišel. Jak jezdíval za živa v kočáře, tak musel jezdit i po smrti a šla z něho ještě větší hrůza. Od půlnoci do jedné se projížděl po Vizovických horách se splašenými koňmi, kterým sršel z huby na všechny strany oheň, a kdo se jim nevyhnul, byl jako popálený od blesku. Mezi lidem se říkávalo, že takový velký pán hřeší víc než ti chudáci, a má tedy po smrti i horší odplatu. Ti chudáci mají alespoň v hrobě pokoj, ale páni musí strašit dál.