Pan Oldřích Krajíř

Kterak si držel ševce, aby pro něho šil ty nejlepší střevíce, a jak se mu potom za jeho poctivou práci špatně odvděčil

Pan Oldřich Krajíř z Krajku a na Dačicích byl veliký švihák a co bylo mezi pány v módě nového, to nosil i on. Když šla móda po Německu, začal nosit plundry nad jiné baňaté, že krejčí musel vzít na takové kalhoty několik loktů hedvábí a kmentu, aby panu Oldřichovi vyhověl. Když si je pán oblékl, všichni se za ním otáčeli a povídali si, že tam asi má zašitého čerta, tak se v těch kalhotách pan Oldřich nadnášel. Lidé si však zvykli. Kdo mohl, po zámeckém pánu se opičil a taky nosil takové kalhoty. Potom na Moravu přišla móda španělská a začaly se nosit krátké pláštíky podšité kožešinou. Pan Oldřich si jich nechal ušít hned několik a každý den nosil jiný. V jeho šatní komoře bylo v truhlách plno krajkových košil, límců a stuh, kolik párů dlouhých punčoch a kamizol. Přes bidlo viselo několik plášťů a kožichů, že by byl oblékl půl královského dvora. Nejvíce si ale zakládal na dobrém a pěkném obutí.
Když byl pan Oldřich Krajíř jednou u královského dvora, našel si v Praze dobrého ševce, který uměl ušít na nohy všechno, co si kdo vzpomenul. Pan Oldřich ho dlouho přemlouval, aby s ním jel na Dačice, že tam bude mít stálé živobytí a bude šít jen pro něho. Švec se nechal přemluvit a tu službu vzal. Místní ševci z toho Pražátka velkou radost neměli, ale když mu pán dal novou chalupu a držel nad ním ochrannou ruku, potíže mu nedělali a nechali ho na pokoji. Švec Petřík dělal řemeslo levou rukou, a přece vycházely z jeho dílny ty nejlepší kusy, radost bylo na ně pohledět. Jednou pán nosil střevíce na prolamovaném podpatku, podruhé stříbrem vykládaném, potřetí okovaném. A čím vyšší ten podpatek byl, tím bylo lépe a švec se pánovi zavděčil. Všelicos Petřík pro svého pána vymyslel, co jiní neuměli.
Když mu ty první páry odváděl, pan Oldřich mu řekl dobrácky: „Jsem s tebou, ševče, spokojen! Ale vidím, že v té chalupě žiješ sám jako hovádko boží a potřebuješ k sobě ženu. Vybral jsem Ti naši komornou Marijánu a v neděli bude svatba. Neměj strach, chudou nevěstu mít nebudeš. Ode mne dostane krávu, pět pytlů pšenice a nějaký ten zlatý do začátku. Marijána je hodná holka a o Tebe se bude dobře starat. A když přijde Tvoje žena do zámku, nikdy odtud s prázdnou neodejde.“
Švec se z té radosti ani nevzpamatoval a byla ruka v rukávě. Ohlášky i svatba najednou a do chalupy se mu stěhovala Marijána ze zámku, komorná panu Oldřichu nejmilejší.
„Tak zle snad nebude, abych si s vlastní ženou neporadil,“ řekl si Petřík, vzal potěh do ruky a ženě nabil, co se do ní vešlo. Ševcová ječela, až se lidé sbíhali a tloukli jim na dveře. Když Petřík přišel otevřít, divil se velice.
„Copak se děje, sousedé? Snad jste si nemysleli, že bych na ženu sáhl. To my spolu jen tak laškujeme a slavíme líbánky. Jen pojď, ženuško, a pověz to pánům sousedům.“
Ševcová vyšla z chalupy celá uplakaná, ale přes ty slzy se usmívala a Petříkovi přikyvovala. Když to sousedé slyšeli, odtáhli s dlouhým nosem a Petřík už měl od nich pokoj. Potom ženu ještě jednou potěhem spořádal a napomenul ji: „Dobře si pamatuj, co Ti řeknu! Od tohoto dne do zámku ani nohou nevkročíš! Co bylo, bylo, teď jsi ale moje žena. Co já Ti poručím, to uděláš, jinak si spolu budeme zase hrát na líbánky.“
A Marijána mu přísahala, že mu bude věrnou ženou. Tak spolu žili v chalupě spokojeně a bez hádek. Švec si rád při práci zazpíval a vypil dobré pivo. Žena mu ho donesla vždycky plný džbán, aby nemusel do hospody.
Když se pan Krajíř dozvěděl, že švec hned první den zbil ženu potěhem a zakázal jí cestu do zámku, moc se zlobil. A čekal, až švec přijde k němu s dílem, že si to s ním srovná. A brzy se dočkal; švec přišel a pán mu povídal: „Tak co, ševče? Jak se Ti daří v manželství?“
„Děkuji, milostpane! Já si nestěžuji. Zenu mám hodnou a poslušnou. Stará se o mne, jak umí nejlépe, a chalupa je jako ptačí klícka.“
„To jsem rád, že jsem Ti špatnou ženu nevybral,“ povídá mu pan Oldřich. „Až přijdeš domů, řekni jí, že má u správce dvě husy. Ať si pro ně brzy přijde, o posvícení se Vám budou hodit.“
Když to Petřík slyšel, hned se začal uklánět a děkovat.
„Mockrát Vám děkujeme, milostpane! Já ty husy raději vezmu hned s sebou, aby se zbytečně nekrmily z panského.“
Co měl pán s umíněným ševcem dělat? Zkusil si nové střevíce, byly mu dobré, ale protože ho švec doběhl, chtěl ho za to potrestat.
„Ty střevíce mne nějak tlačí, ševče. Vezmi je s sebou a trochu po domě rozchoď!“ Švec Petřík si vzal střevíce i ty dvě husy a šel spánembohem domů. Husy pustil na dvorek a sám se obul do panských střevíců. Když se žena divila, proč v nich pořád chodí sem a tam po světnici, Petřík se dopálil.
„To máš tak, Marijáno! Když se s pánem nechci dělit o ženu, musím se s ním dělit o střevíce. Pěkně je musím pánovi rozchodit, aby si v nich panské nohy neotlačil.“ Marijána zmlkla a už se víc neptala. Hleděla si jen svého a v chalupě bylo jako v nebi. Všechno se jim dařilo, žádné vády nebylo. Ale pan Oldřich Krajíř z Krajku a na Dačicích na ševcovou nezapomněl. Pořád přemýšlel, jak by se k ní dostal. Na zámku bylo často plno hostů a pan Oldřich měl nějaký ten den co dělat, aby se s nimi pobavil a ukázal se jim v nových šatech. Jen páni odjeli, vzpomněl si zase na ševcovou Marijánu. Chtěl, aby mu vyprala krajkové límce a manžety. Když přišel posel do chalupy, Petřík seděl za verpánkem a šil Marijáně nové střevíce, jaké nosily dámy ze zámku. Jak uviděl zámeckého posla, hned se naježil a chtěl vědět, co tu chce.
„Ševče, máš poslat ženu na zámek, aby vyprala a naškrobila pánovi límce a krajky. Žádná to prý neumí tak dobře jako ona. Pán Ti to vzkazuje.“
Jak to švec uslyšel, praštil po něm střevícem a hnal ho z chalupy. Marijána byla z toho celá uplakaná. Potom si Petřík všechno dobře rozmyslel, oblékl novou kamizolu a šel na zámek sám. Když přišel k pánovi, začal se omlouvat.
„Milostpane, poslal jsi pro mou ženu, ale ona je nějaká churavá. Dej mi, co potřebuješ vyprat, a jak bude moci, tak Ti to udělá.“
Pán viděl, že ho švec prokoukl a moc ho to mrzelo. Neřekl ani slova, dal mu plný ranec krajek a poslal ho domů.
Ševcová límce vyprala a naškrobila pánovi tak, že byla jako mlýnská kola. Když je všechny vyžehlila a složila do rance, Petřík je odnesl zpět a dostal za ně dobře zaplaceno.
„Však já Tě přece jen dostanu, ty umíněný ševče!“ řekl si v duchu pan Oldřich.
Střevíců měl už plnou komoru, že je všechny ani na nohou neměl, tak se mohl nějaký ten ěas bez ševce obejít. Panská láska prý po zajících skáče, a tak se i ta jeho proměnila brzy ve veliký hněv.
Netrvalo dlouho a do chalupy zase přišel posel, aby švec šel hned do zámku, že s ním chce pán mluvit. Švec se oblékl a rozloučil s Marijánou, potom se vydal do zámku. Tam ho pustili hned k pánovi, který už na něho čekal. Pan Oldřich seděl u velikého stolu a popíjel víno ze stříbrného koflíku. Jak ševce uviděl, dal se do řeči.
„Ševče, potřebuji nové střevíce! Udělej mi takové, aby v mokru neprovlhly.“
„Jak poroučíš, milostpane! Udělám Ti takové, abys byl spokojen,“ řekl švec. Vzal panu Oldřichovi novou míru, a ten byl k němu nebývale milostivý.
„Nechci, abys byl se mnou škodný, ševče! Počkej, přinesu Ti něco peněz na kůži!“
A než se švec zmohl na slovo, už byl pán z komnaty.
Petřík tam stál hodnou chvíli a pán pořád nikde. Tak koukal kolem sebe a prohlížel si to panské hnízdo. Na truhlicích a almarách bylo plno stříbrného nádobí. Na stole stál plný džbán dobrého vína, ze kterého si pán do koflíku doléval, než švec přišel.
Když se pan Oldřich vrátil, dal ševci váček peněz a propustil ho s tím, aby ty střevíce pro něho brzy udělal.
Zatímco byl švec Petřík na zámku, do chalupy přijel správce se vzkazem od pána, aby Marijána k němu přišla. Ale ona se k tomu neměla a správci řekla po pravdě: „Nemohu, vzácný pane! Petřík by mne zbil potěhem.“
„Jsi Ty ale hloupá,“ zlobil se na ni správce. „Víš, že pán na Tebe už tolik dní čeká, a Ty se bojíš muže. Jistě by sis něco peněz přinesla, marně bys tam nešla.“
„Já od pána nic nepotřebuji,“ stála na svém ševcová.
Když správce viděl, že s ní není žádná řeč, ještě se v síňce chvíli točil a okouněl, pak odjel. Marijána netrpělivě čekala na muže, aby mu pověděla, jakou měli vzácnou návštěvu, a také byla zvědava, jak on na zámku pochodil.
Ale sotva Petřík došel domů, už byli za ním pacholci na koních a křičeli: „Ševče, pán nařídil, abychom Ti prohledali chalupu. Ztratil se mu vzácný stříbrný koflík, který byl mu znejmilejší.“
Jak to švec uslyšel, hrozně se rozzlobil a bránil sc.
„Já jsem poctivý mistr ševcovský a kdo mne může mít za zloděje? Ani kuřeti bych neublížil, natož abych někomu něco ukradl.“
„Nic se nevztekej, nic Ti to není platné! My musíme pánův rozkaz vyplnit.“ Petřík mávl rukou a nechal je, aby dělali, co jim bylo poručeno. Ševcová plakala a rukama lomila, co si to ten pan Krajíř zase vymyslel. Celou půdu jim prohledali, i do komína se podívali. Ve sklepě, v komoře, ani ve světnici nic nenašli. V síňce stála stará almárka a soudek na pomyje pro dobytek. V almárce také nic nebylo, ale když ten soudek vyvalili na dvůr a vylili, seběhly se slepice a zobaly pomyje. Vtom se na zemi něco zalesklo, a to byl ten hledaný pánův koflík.
..Ševče! Musíš s námi na zámek, protože jsi zloděj a pánův koflík jsme našli v soudku na pomyje,“ řekl mu jeden z pacholků a už ho vedli.
Švec myslel, že se na rozumu pomine. Vždyť přece věděl, že nic neukradl, a teď tohle. Ani se se ženou nerozloučil a šel na zámek, aby se s pánem domluvil. Ale tam s ním nikdo nejednal a hned ho vsadili do vězení.
Když ho druhý clen přivedli k soudu, svědčil pan Oldřich proti němu. Ten stříbrný koflík měl prý na stole, když byl švec u něho, to Petřík dobře viděl. Švec po pravdě přikývl, ale ani se moc nebránil, jen koukal na pána. Chudák se s pány u soudu nikdy neporovná, protože jejich pravda je vždycky ta pravá. Soud byl přísný a zvláště na ševce, protože jako přivandrovalec byl dačickým měšťanům dávno trnem v oku. Tak ho za tu krádež odsoudili k trestu smrti provazem a do tří dnů měl Petřík viset na šibenici.
Když se to Marijána dověděla, běžela na zámek a prosila, aby ji k němu pustili. Strážný ji znal a tak svolil, aby s mužem promluvila přes železnou mřížku ve dveřích.
„Petříku! Petříku! Tím vším jsem vinna jen já,“ naříkala ševcová. „Když jsi byl na zámku, přijel k nám správce a on jediný mohl dát ten koflík do soudku.“ Švec hned věděl, na čem je. Ty panské pletky ho vždycky mrzely, ale nyní mu šlo o život. Pan Oldřich o něm už ani slyšet nechtěl, teď mu mohla pomoci jen jeho žena Marijána.
„Dobře, žes mi to pověděla, Marijánko! Přijď dnes večer sem a já Ti povím, co uděláš!“
Potom už ani slova nepromluvil, sedl si na dřevěnou lavici a přemýšlel, jak by se z toho neštěstí dostal.
Když Marijána viděla, že se Petřík na ni nezlobí, běžela ke strážnému a dala mu zlatku.
„Já bych se zase večer přišla na muže podívat.“
„I jen přijď, Marijánko! Proč bych Tě nepustil?“ povídal jí starý.
Ševcová se nemohla večera ani dočkat, a když už byla tma, vydala se znovu na zámek, aby ji snad pan Oldřich nebo správce neviděli. Strážnému přinesla něco na zahřátí a ten ji pustil k Petříkovi. Když zůstali sami, muž jí povídal:
„Teď mne dobře poslouchej! Chceš-li mi pomoci, musíš udělat, co Ti řeknu. Ale k pánovi prosit nechoď!“
Potom jí dlouho povídal, co a jak a ševcová poslouchala svého muže jako cvange lium. Domluvili se spolu, dali si po hubičce a ševcová spěchala domů. „Pročpak tak pospícháš?“ ptal se strážný, když ji zahlédl okénkem. „Chci se dostat brzy domů, aby mne tu u Vás ještě nezavřeli.“
Zatím se dačičtí páni radní dohadovali s panem Krajířem, kdo pověsí ševce na šibenici. A pan Oldřich byl lišák. Ševce dal hlídat a rád dačickým propůjčil vězení. Tak musela městská rada nakonec kata zaplatit, z pánovy kapsy to nešlo. Zrána ševce vyvedli z vězení a táhli na popraviště. Nebyl z toho moc veselý. Kdo by také jásal, když ho páni chtějí věšet. Na odsouzence však moc smutný zase nebyl, a tak lidé ještě Petříka pomlouvali, kdoví co na něm viděli. Když ho vedli přes mostek, pod kterým byl potok plný kalu a močůvky, najednou se pod nimi most prolomil a všichni spadli do strouhy, kde bylo bahna až po pás. Než z toho vylezli, jeden po druhém cákali, že nebyli ani k poznání a museli odsouzeného ševce mezi sebou hledat. Nakonec ho přece jen našli, ale utopeného. Páni radní začali bědovat, že nadarmo na Dačice volali kata. Ale purkmistr rozhodl, aby kat pověsil toho ševce, třeba utopeného. Tak ho pacholci dotáhli až k šibenici. Kat mu dal kolem krku oprátku a zjistil, že místo ševce věší oblečený došek. Bylo z toho mnoho křiku a někteří v tom viděli čáry. Lidé utíkali horem pádem od šibenice. Sotva katův průvod odtáhl od mostku, vykoukla ze staré vrby ševcová a volala: „Petříčku! Mužíčku! Jsi tu?“
„Jsem, Marijánko, jsem! Nevinně odsouzený, od bahna umazaný, ale přece jen Tvůj živý a zdravý muž.“
Když švec padl do potoka, schoval se v blízkém křoví a čekal, až průvod odtáhne. Marijánka předtím za noci podřezala pod mostkem trámky a pod tou tíhou, co přes něj šla, musel chtě nechtě spadnout, aby švec zůstal na živu. Ševcová čekala ve ve vrbě se slaměným doškem, který do Petříkových šatů oblékla a potom ho hodila do potoka. Tak se jí podařilo muže zachránit.
Když si dali ti dva po hubičce, Marijánka oblékla Petříka do starého kabátu a spěchali domů. Sotva se švec umyl a do čistého převlékl, sedl si na verpánek, aby ženě došil ty panské botky. A zpíval si, až se to kolem chalupy rozléhalo. Marijána měla strach, že jí znovu ševce zavřou do vězení, ale ten se jen smál.
„Co už jednou oběsili, to po druhé nepověsí. Jen ať zámecký pán ví, že je nám dobře pospolu a jakou mám já chytrou a odvážnou ženu, že mi ji mohou všichni závidět.“
A ještě toho dne se na zámek doneslo, že švec je živ a zdráv a zpívá za verpánkem jako pěnice. Pan Oldřich Krajíř se mohl smíchy popukat, když mu to správce vyprávěl. Honem poslal pro ševce, aby přišel na zámek, že ho chce na vlastní oči vidět.
Když švec vstoupil do komnaty v novém kabátě, vystrojený jako na svatbu, hluboko se uklonil a povídal:
„K službám, milosti! Stojí před vámi obdarovaný chudák, potom nevinně odsouzený, ale v bahně a močůvce vymáchaný panský mistr švec Petřík!“ Zámecký pán se smál, až se za břicho popadal. Správce poslal pro peníze a sám Petříkovi řekl:
„Tak jsem rád, že ses z toho dostal, ševče! Ty střevíce, co jsem si u Tebe objednal, udělej mi do týdne!“
Když se správce vrátil, dal mu váček peněz a pak ho propustil. Ale Petřík si dobře všiml, že na stole stojí džbán s vínem a dva stejné stříbrné koflíky, z kterých páni popíjeli. Jeden, co měl pán onoho dne při sobě a druhý, který správce u něho hodil do pomyjí. Co však mohl chtít po pánech? Těm jsou chudáci jen pro smích a kratochvíli. Šel spokojeně domů, protože všechno dobře dopadlo. Marijána už na něho čekala.

Zdroj:www.abatar.cz