Pan Poberta

Kterak se v Cechách usadil a jak poslední obživu chudým pobral a. na nic jiného nehleděl, jenom o svůj majetek se staral

Nedaleko města Sušice stojí hrad Velhartice, kdysi pevné sídlo pánů z Hradce. Lidé měli v kraji všelijaké pány, ale nejvíce je sužoval don Martin de Huerta, kterému po celých Čechách říkali Poberta. Když se stal za třicetileté války generálem císařského vojska, za své zásluhy dostal od císaře několik statků a mezi nimi také hrad Velhartice. Tam se potom usadil a stavěl nový palác pro svou milou Schovánku Annu Marii, vojvodovnu z Moldavy. Té se dostalo všechno, co za velké vojny Huerta v Čechách naloupil. 
Když byl don Martin povýšen na svobodného pána velhartického, velmi si na svém stavu zakládal a císaři sliboval, že všechny svoje poddané přivede znovu k pravé víře katolické, protože až do bitvy na Bílé hoře byla většina poddaných protestantského vyznání. 
„Ani jeden pikart nebude na mém panství! O to se já sám postarám, i kdybych je měl dát jako vlky honit!“ křičel clon Martin Huerta na rychtáře, které si svolal na hrad ze všech vsí a městeček. 
Rychtáři před ním stáli a mlčeli. Nikdo se neodvážil pozvednout hlas a prosit o slitování. Pán byl cizák a chtěl co nejrychleji ještě více zbohatnout. Nadiktoval jim svoje požadavky a propustil rychtáře domů, aby je co nejdříve splnili. Někdo donesl na Velhartice, že na pánových gruntech je jeden písař, který tajně vyznává víru podobojí. Jak se to don Martin dověděl, hned poručil hejtmanovi, aby pro něho poslal vojáky. 
„Ať mi ho přivedou v řetězech jako dobytče! Nic jiného si ten kacíř nezaslouží.“ Páni jezuité ho chválili za jeho horlivost a dávali ostatním pánům za příklad. Když chudáka písaře přivedli vojáci na Velhartice, don Martin nelenil a přede všemi ho začal vyslýchat jako sprostého zloděje. Písař měl ale tvrdou hlavu a nechtěl se víry dobrovolně zříci. 
„Když se nezřekneš svého kacířství, zajdeš jako pes! Takového chlapa neměl bych na zámku ani za honáka, natož abys mi seděl v kanceláři a psal lejstra. Naposledy se Tě ptám, písaři! A Ty dobře víš, že ze mne si žerty dělat nebudeš.“ Všichni čekali, že se písař poddá, ale on stál na svém. Hlavu měl sklopenou jako beran a slova z něho nedostali. 
„Hoďte ho tedy do hladomorny, ať tam třeba shnije! Škoda ho stejně nebude,“ nařídil pak vojákům. 
Odvedli tedy písaře do veliké věže, řečené Putna, a tam ho shodili do tmavé díry bez oken a dveří, jenom s kruhovým otvorem uprostřed. Odtud živý nikdo nevyšel a písaře také už nikdy nikdo neviděl. 
Lidé se báli dona Martina více než čerta. Když je nutil prodávat louky a pole nebo kus lesa, každý prodal třeba za pár švestek, jenom aby je pán nepronásledoval větší robotou. Byli ale jiní, kteří ze svých gruntů a chalup raději zběhli, než by takovému pánovi sloužili. Mnoho stavení bylo tehdy opuštěných a pole ležela ladem, protože nebylo nikoho, kdo by je obdělával. 
Pod velhartickým hradem byla pěkná louka a ta patřila třem sirotkům, kteří ve vojně přišli o oba rodiče. Dětem zůstala jen stará chalupa a jedna koza. Živily se všelijak, až jednoho dne přišel pro ně panský dráb. 
„Půjdete se mnou k pánovi! Ale pospěšte si, já tu dlouho postávat nebudu!“
„My jsme naší vrchnosti nic zlého neprovedli,“ bránil se ten nejstarší. 
„Já se Tě taky na to neptám,“ osopil se na něho dráb. „Co pán nařídil, to je mi svaté. 
Jen žádné řeči a poběžte, dřív než na Vás vezmu karabáč!“ 
Bratři se oblékli a sestru chtěli nechat doma. Ale dráb nedal jinak, než že děvče musí také s nimi. Slo se jim nevesele, nevěděli, co s nimi pán zamýšlí. 
Když došli na hrad, zavedli je rovnou k pánovi do komnaty. Don Martin seděl za stolem a prohlížel si nějaká lejstra. Chvíli to trvalo, než zvedl hlavu a podíval se, koho k němu přivedli. Potom na ně zhurta spustil: 
„Já vím, že jste sirotci. Ale já Vám z té chudoby rád pomohu. Pod hradem Vám patří jedna louka a tu od Vás koupím.“ 
Bratři se sestrou se po sobě ustrašeně podívali. Nejstarší si dodal odvahy, padl před pánem na kolena a prosil ho: 
„Milosti, smilujte se nad námi! Kdyby té louky nebylo, dávno už bychom umřeli hladem. Je to naše jediná obživa. Po celý rok na ní paseme kozu a nasušíme něco sena, abychom ji uživili přes zimu.“ Pán se zamračil a praštil rukou do stolu. 
„Dost těch bláznivých řečí! Ty pomáháš při dvoře, tak hladem neumřeš. Tuhle tu holku vezmu do kuchyně jako služku, protože je mladá a nějakou práci zastane. Bratra pak snadno uživíte. Stejně je jako lunt a moc toho nepojí. Až trochu zesílí, může jít také pomáhat do dvora.“ 
Bratři stáli jako opařeni, jenom jejich sestra potichu plakala. Věděla, že starou kozu jinde než na té louce nenapase, protože don Huerta vzal lidem všechnu pastvu a prohlásil ji za panskou. Bratři pána prosili, aby měl s nimi slitování, ale on je odbyl. 
„Proto jsem Vás sem nepozval, abych poslouchal takové bědování,“ zlobil se. „Buďto se mi tady upíšete na smlouvu, anebo Vás dám do vězení. Tam už přišli jiní k rozumu a Vy k němu také přijdete.“ 
Když to sirotci slyšeli, raději se pánovi upsali. Na jedno lejstro udělal každý po třech křížcích a louka patřila pánovi. Don Martin poručil zbrojnoši, aby každému přinesl po jednom bochníku chleba a nakonec jim dal ještě plný hrnec navařené prosné kaše. 
„Ten hrnec mi už nemusíte vracet, ten si nechte ode mne na památku!“ řekl jim milostivě, pak je propustil. 
Tak lacino pán kupoval kus po kuse a zanedlouho mu patřila většina polí, lesů i každá mez. 
Sirotci se s pláčem vraceli domů a cestou naříkali, jak prodali louku. Lidé je litovali a proklínali pana Pobertu, ale pomoci jim nemohli. Sami se báli o holé živobytí, dráby i šafáře upláceli, aby jim při robotách něco ulehčili. 
Když louku pod hradem pozbyli, museli dát starou kozu zabít, aby neumřela hladem. Chleba brzo snědli, i tu panskou kaši. Nakonec prodali hrnec kupci, protože v něm stejně neměli co uvařit, a on jim za něj dal kousek chleba, ten poslední, co kdy jedli. 
Kolem louky obcházel ve dne v noci panský dráb a hlídal ji, aby z ní pánovi nikdo ani hrst trávy neukradl. Byly to zlé časy a přišly ještě horší, lidé umírali na morovou ránu. Sirotci také umřeli a měli po trápení. 
Panská louka pod hradem, kterou Huerta Poberta sebral sirotkům, mu mnoho užitku nepřinesla. Pokaždé, když prý byla senoseč a sekáči trávu pokosili, dalo se do velikého deště a trávu odplavila voda. Lidé věřili, že to jsou vyplakané slzy ubohých sirotků, které chamtivý pán ošidil.