Pancíř ze Smojna

Kterak proti králi bouřil a poslouchat nechtěl, jak mu stará čarodějnice zlý konec prorokovala a on se jí vysmál, ale svému osudu pak neušel

Když odjel král Karel s královnou Svidnickou do Říma, v české zemi bylo neveselo. Loupežnická zvěř se všude znovu rozmohla, lidi zajímala a brala za ně výkupné. Přepadala dvorce, hrádky i tvrze a všechno brala napořád. Co nevzala, to zapálila a zničila, aby nikdo z toho neměl užitek. Mnohý z pánů zapomenul na rytířské ctnosti a ze svého hradu udělal pelech pro lotrovskou čeleď.
Nedaleko Ústí nad Orlicí stál na homolovitém kopci pevný hrad Žampach a jeho pánem byl rytíř Jan ze Smojna, od lidu řečený Pancíř, protože celé dny chodil obrněný v pancíři. Ten se také dal na špatnou živnost, i když byl kdysi od samého krále Karla za svou udatnost a statečnost pasován na rytíře.
Chtěl rychle a pohodlně zbohatnout, proto se mu zalíbilo okrádat pokojné lidi, pocestné a kupce. Hromadil peníze, zboží, zlato a dobytek, a přitom se s čeledí lehce uživil.
„Každý je pánem tak dlouho na svém statku, dokud si ho umí dobře ohlídat,“ smával se rytíř Pancíř žalobníkům, kteří si na něho stěžovali až u zemského soudu. „Já sedím na Žampachu, ostříhám si celé svoje zboží a někdy dohlédnu i na ostatní, jestli si ho jeho páni hledí či nehledí.“
„Až se vrátí do země král, bude Ti to mít za zlé, pane ze Smojna! Měl bys být opatrnější a nedávat svým nepřátelům najevo, že si v horách kolem řeky Orlice hospodaříš po svém.“
Radili mu dobří přátelé, kteří nejednou s pánem vyjeli na lup, a proto měli strach o vlastní kůži. Ale Janovi ze Smojna nadarmo neříkali Pancíř. Na Žampachu měl dost vojáků a sám byl silný a bujný jako kůň.
„Žádné strachy, moji páni! Sám král mi dal tento zlatý řetěz, který nosím pořád na krku, za zásluhy a on není z těch, kdo by mi je někdy upřel. Já jsem se bil za české království a častokrát dával svou hlavu v sázku, zatímco jiní páni seděli za pecí a nyní si hoví v úřadech.“
„Nikdo Ti Tvoje zásluhy, pane, neupírá. Král Karel ale není jako jeho otec Jan Lucemburský. Ten umí držet pevně vládu v rukou a kdo se mu vzepře, rázem se stane jeho nepřítelem,“ domlouvali mu nejvěrnější.
O síle pana ze Žampachu se mezi lidmi mnoho povídalo. Vojáci svému pánovi věřili a dali by za něho duši i tělo, ale mnozí v tom viděli čáry.
Pod Žampachem bydlela stará čarodějnice Brůda, která se vyznala v bylinách a mnoha lidem pomohla ke zdraví. Rytíř Pancíř k ní občas zajel do chalupy, ale žádnému neřekl, co po babě chtěl. Ona sama před lidmi o tom mlčela a nikomu se nezmínila ani slovem.
Až jednou si ji dal pán k sobě zavolat na hrad. Baba přišla celá shrbená, jako by šla na popravu. Když ji zavedli k pánovi, chtěl s ní být sám. Sotva se zavřely za pacholky dveře, zeptal se:
„Tak co, babo, už sis to rozmyslela? Čekám již dost dlouho a přešla mne trpělivost, déle čekat nebudu.“
Stará Brůda se pána nezalekla, byla už zkušená a znala se s nejedním pánem. Kde mohla, tam pomohla radou i skutkem. Kde pomoci nemohla, tam mlčela. Ale rytíř ze Smojna se nedal odbýt.
„Už jsem Ti řekl, že chci znát svůj osud a Ty mi jej můžeš povědět,“ naléhal na ni znovu. „Jestli nepovíš ani tentokrát, dám Tě pověsit.“ Baba zvedla hlavu a podívala se pánovi do očí.
„Ne já, pane, ale Ty sám budeš viset! Nebyla bych Ti to pověděla, ale zbůhdarma se nedám popravit. Nikdy jsem Ti neublížila, neřekla nikomu na Tebe jediného křivého slova. Dobře mne znáš. Mám dost rozumu, abych s každým pánem vyšla po dobrém. Co děláš, je Tvoje věc. Ty budeš za všechno jednou souzen. Pamatuj na poslední věci člověka!“
Potom se roztřásla na celém těle a zajíkala se stařeckým pláčem. Když rytíř viděl před sebou tu hromádku neštěstí, rozesmál se tak, až se rozdrnčely v oknech kulaté skleněné tabulky.
„Tohle se ti, babo, ale povedlo! Ty mi tedy přisuzuješ oprátku, jako já Tobě. Ale abys viděla, že se tvých čar nebojím, daruji Ti život. Tu máš pár grošů za svou věštbu. Daleko je ale den, než se mi bude chtít umřít. Uvidíš, že moje sláva ještě poroste.“ Hodil jí k nohám váček stříbra a propustil ji.
Baba sebrala rychle peníze ze země a s mnoha díky pospíchala ze dveří. Měla strach, aby si to pán ještě nerozmyslel.
V těch dobách se ale mnohé změnilo. Král opravdu nechtěl a nemohl trpět v zemi svévole, protože své pány dobře znal. Když se vrátil zpět do Prahy, brzy se dověděl, co se v zemi děje. Svolal královské vojsko a sám s ním táhl od hradu k hradu odbojných pánů, aby je pokořil. Jednoho dne přitáhl král také k Žampachu a nebylo žádných pochyb, že Pancíř ze Smojna nemá v něm už přítele. Když královské vojsko lehlo kolem hradu, pán na Žampachu viděl, že je zle. Svolal svoje lidi a řekl: „Vojáci, Vám všem dobře zaplatím, když mi hrad uhájíte. Máme dobré zbraně, jídla a pití nadbytek. Je tedy na vás, jak si povedete.“
Zbrojná chasa slíbila pánovi věrnost a obsadila všechny střílny i věž na malém hrádku Chudobě, kde do té doby bydlela. Pancíř sám před bojem neuhýbal. Pomáhal všude tam, kde byla řež největší. Ale král také nelenil. Nejdříve dobyl hrádku Chudoby a utábořil se tam. Týden za týdnem pak leželo královské vojsko kolem Žampachu a nezdálo se, že by chtělo odtáhnout.
Když rytíř ze Smojna viděl, že král se rozhodl za každou cenu jeho hradu dobýt, svolával na něho hromy a blesky, a přitom si vzpomněl také na starou Brůdu. „Prokletá baba! Ta jistě přivolala tuhle pohromu. Měl jsem ji dát zavčas pověsit, teď může královským o mnohém povědět.“
Ale Brůda byla chytřejší. Jakmile dostala od pána milost a slyšela o tom, že král táhne na Žampach, zmizela dřív, než se vojsko objevilo. V lesích si našla úkryt a čekala, že všechno nebezpečí pomine.
Král také nelenil. Ležel pod Žampachem plných devět neděl. Lidé byli unaveni, ale Pancíř se nevzdával a on také ne.
„Škoda takového statečného bojovníka,“ řekl král svým pánům. „Měl jsem ho rád, ale musím ho přísně potrestat. Dělám to pro blaho české země.“
„Králi, ale vojsko už by potřebovalo odpočinek. Jestli v nejbližších dnech nedobudeme Žampachu, musíme odtáhnout s nepořízenou,“ řekl královský hejtman, ale král byl neoblomný.
„Dej tedy podkopat věž a najít tajnou chodbu! Není možné, aby na hradě měli ještě tolik zásob. Někudy si je musí do hradu dovážet.“
Královští zvědové bloudili už kolikátý den v okolních lesích, ale vchod do tajné chodby nenašli. Zato potkali stařenu, která se schovávala v křoví. „Polez ven, stará, a pověz, kdo jsi!“ křikl na ni voják a polechtal ji kopím. Stará Brůda chtě nechtě musela poslechnout. V košíku nesla trochu voňavých bylin, jinak neměla u sebe nic cenného. Když řekla, kdo je a odkud, začali se jí vojáci vyptávat na tajnou chodbu. Stará dlouho váhala, ale když začali vyhrožovat zabitím, řekla, co věděla. Sama pak vojáky zavedla k jedné díře, kudy se vcházelo do tajné chodby vedoucí až na Žampach. Vojáci zmizeli v chodbě a Brůda horempádem utíkala do lesa, aby jim byla z očí.
„Jednou už jsem vyvázla z oprátky a teď by se mnou už nikdo neměl slitování. Snad si Pancíř nějak pomůže,“ utěšovala se baba a oželela chalupu a skromný majetek. Víc se pod Žampach nevrátila.
Když dal král podkopat bílou hradní věž, vojáci pána ze Smojna viděli, že se na hradě dlouho neudrží. Tajnou chodbou se královským podařilo dostat se jim do zad a na útěk nebylo ani pomyšlení. Tak padl královi do rukou i žampašský pán. Nikdo z pánů nelitoval, protože už dávno byl všem trnem v oku. Kdysi ho král bohatě podaroval a nabízel mu úřad, ale on nechtěl. A nyní stál tu před nimi v pancéřové košili, nemytý a nečesaný jako sprostý lapka. Král pohlédl na Jana ze Smojna a zrak mu sklouzl na zlatý řetěz kolem jeho krku, který mu kdysi daroval. „Vidím, že posud nosíš můj dar. Vždycky ale není čas na rozdávání zlatých řetízků. Nikdy je nedávám těm pánům, kteří se mi protiví. Zde vezmi svoji odplatu, Jene ze Smojna!“ řekl král a dal mu hodit na krk konopnou oprátku. „Dobře víš, že si ji zasloužíš. Ze Žampachu jsi udělal lotrovskou peleš a jdeš proti svému králi. Za to Tě musím potrestat. Ještě dnes budeš viset v bráně vlastního hradu.“ Rytíř před králem nepoklekl, ani neprosil o milost. Když slyšel jeho přísný rozsudek, hrdě odpověděl:
„Králi, bereš mi život, vezmi si tedy i svůj dar. Máš kolem sebe dost urozených pánů, kteří by z tvých rukou rádi přijali můj zlatý řetěz.“
„Nikdy své dary neberu zpět,“ rázně ho odbyl král. „Proto také Tobě zůstane zlatý řetěz s konopnou oprátkou na tvém krku jiným loupeživým pánům pro výstrahu, aby se nikdy neodvážili drancovat české království.“
Pak dal Jana ze Smojna odvést k bráně a tam ho kat pověsil. Královští rozvrátili pevný hrad Zampach. Žádný pán se zde už neusadil. Věštba se naplnila a statečný Pancíř ze Smojna dokonal svůj život v konopné oprátce.
Na Žampachu jsou prý dosud ukryty naloupené poklady, ale mnoho lidí je marně hledalo. Když se dostali až k zasutým železným dveřím, o půlnoci za nimi uslyšeli řinčení mečů a lidské hlasy. Někomu se je podařilo vypáčit, ale nic tam jiného nebylo než staré rumisko ze spadlých zdí. Starý hrad nevydal doposud všechna svá tajemství.