Pasák Timling

Kterak skrze ďábla ke štěstí přišel, za moc a bohatství vlastní srdce vyměnil a jak zlou smrtí sešel

Na Jánském Vrchu stával biskupský zámek a pod ním dole bylo městečko Javorník s kostelem a kašnou na rynku. Panstvo na zámku a lidé v městečku měli vždy plno svých starostí a nikoho nezajímal chudý pasák, který pod zámkem pásl měšťanům kozy. Timling byl sirotek, rodiče nikdy nepoznal a městu byl odmalička přítěží. Když trochu povyrostl, dali mu na starost stádo koz a tak si musel vydělávat na živobytí.
Timling se však nikdy se svým údělem chudého chlapce nesmířil. Vždycky záviděl bohatým měšťanům peníze a pánům na zámku jejich moc. Jak mohl, celé dny proležel. Díval se do oblak nebo zámeckým pánům do oken a často uvažoval. „Kdybych se alespoň jednou mohl podívat do zámku, jak si tam ti páni žijí. Kdybych měl vyšívaný kabátec, nikdo by ve mně nehledal chudáka a děcka by za mnou nemečela. To by byl jiný život, než mezi kozami!“
A jednou, když se zase díval pánubohu do oken, objevil se před ním neznámý myslivec. Timling rychle vyskočil a pána pozdravil, snažil se mu zalíbit. „Vím, co Tě trápí, chlapče a mohu Ti pomoci! Chceš se dostat na zámek? Jen řekni a stane se, ale zadarmo to nebude.“
„Všechno bych za to dal, pane!“ vyhrkl Timling. „Ale jsem jen chudý pasák, ani ty kozy mně nepatří.“
„Já nechci to, co Ti nepatří. Já chci Tvoje srdce! Když mi je dáš, dostane se Ti za ně velikého bohatství a panské moci,“ řekl myslivec a ostrým pohledem se zadíval pasákovi do očí.
Timling se zarazil. Ze by mohl prodat své srdce, to ho nikdy nenapadlo. A nevěděl, jestli si pán z něho netropí šašky.
„A kdybych Ti dal svoje srdce, jak potom budu bez něho žít?“
„To už je moje starost!“ usmál se myslivec. „Chci jen, aby Tvoje srdce patřilo mně a po Tvé smrti si je vezmu. Když se mi upíšeš na tento úpis, všechno se Ti splní, co si jen budeš přát, a nikdy nouzi mít nebudeš.“
To rozhodlo a Timling se nezdráhal. Myslivec mávl rukou do povětří a tu se v ní objevil starý pergamen. Zpod kabátu pak vytáhl husí brk a vše položil na nejbližší kámen.
„Rád bych se upsal, ale ani psát nedovedu,“ povzdechl si Timling a smutně hleděl před sebe.
„To je maličkost,“ řekl mu myslivec. „Všechno se ještě v životě naučíš. Nyní udělej na úpis tři křížky vlastní krví a smlouva bude platná!“
Než se Timling nadál, natrhl mu nehet a brk v krvi omočil. Tak se pasák Timling upsal čertu, neboť nikdo jiný to nebyl než on, který skupoval po světě lidská srdce. „Zítra ráno jdi na zámek a tam se hlas u zámeckého zahradníka! Vím, že potřebuje pomocníka. Když si s něčím nebudeš vědět rady, zapískej na tuhle kouzelnou píšťalku, přijdu Ti na pomoc.“
A než se Timling vzpamatoval, myslivec byl pryč a nikde ho nebylo. Timling stál uprostřed kozího stáda sám. Brzo se ale vzpamatoval schoval píšťalku za halenu. „Jestli se dostanu nahoru mezi ty pány, do smrti mne už odtud nikdo nevyžene!“ a toho dne pásl svoje kozí stádo naposledy.
Druhého dne, místo aby vyhnal kozy na pastvu, šel Timling na zámek. V bráně se ho ptali, kam jde a on řekl, že k zahradníkovi. Hned ho pustili dovnitř a na víc se neptali.
V malém domku nedaleko paláce našel zahradníka. Obýval tu jedinou světničku, kterou měl i za dílnu. Jak Timlinga uviděl, hned ho vítal.
„Jenom pojď dál, chlapče a neboj se! Právě takového pomocníka potřebuji, dobře žes přišel. Zle se mít nebudeš, jenom dávej dobrý pozor, aby ses všemu přiučil!“ Tak zůstal Timling na Jánském Vrchu. Pomáhal starému zahradníkovi v zámecké zahradě, o jídlo a o nocleh měl postaráno. Špatné živobytí to nebylo. Pořád bylo co dělat, všude rostlo mnoho krásných květin a stromů. Timling dělal všechno, co mu zahradník poručil. Čas ubíhal a on vyrostl v hezkého a statného mládence, ale bohatým pánem se nestal. I když se měl ve službě dobře, pořád nemohl zapomenout na myslivcova slova. Až jednou přiběhl sloužící, že pan biskup má hosty a potřebuje jednu velikou kytici těch nejkrásnějších růží.
Když to zahradník slyšel, vzal veliké nůžky a šel tam, kde kvetly růže. Bylo tu mnoho keřů a Timling je měl ze všech květin nejraději. Potom dal růže Timlingovi a řekl mu, aby je svázal ozdobnou stuhou a donesl je jeho milosti. „Ale co mu řeknu?“ strachoval se Timling. „Nikdy jsem tam ještě nebyl a neumím s pány mluvit.“
„I jen se neboj,“ těšil ho zahradník. „Ty už si poradíš. A když se Tě někdo bude ptát, co tu děláš, každému řekni, že máš dobré řemeslo. Za nic se stydět nemusíš.“ Timling tedy sundal zástěru, umyl se u studny a vlasy trochu přičesal. Potom vzal kytici a běžel do zámku, sotva mu sloužící stačil.
V paláci bylo plno lidu. Sloužící běhali po chodbách sem a tam. Timling se chvěl úzkostí, ale když vešel do komnaty mezi panstvo, všechna úzkost z něho spadla. Hned poznal, který z nich je vratislavský biskup. Šel až k němu a hluboko se uklonil. Když se na něho biskup podíval a pokynul mu, pravil: „Vaše milosti! Přinesl jsem tu kytici.“
Biskup se zalíbením pohlédl na růže, ale než mohl odpovědět, ozval se za Timlingem zvonivý smích.
„Odkdy pak máte tak roztomilé zahradníky, milosti?“
Timling se otočil a uviděl černovlasou krasavici v nádherných šatech a špercích, která mu milostivě pokynula rukou plnou zlatých prstenů. Biskup se usmál, vzal od zahradníka kytici a podal ji té dámě.
„Ta je pro vás, baronko! Jsou to mé nejkrásnější růže ze zámecké zahrady. Dal jsem je pro Vás natrhat.“
„Děkuji, milosti, za tak vzácný dar! Ale ráda bych je viděla kvést na záhonech. Poručte zahradníkovi, ať mne vaší zahradou provede!“ prosila baronka. Biskup nedovedl krásné baronce nic odepřít. Proto přikázal zahradníkovi, aby paní doprovodil do zahrady. Timling se mu hluboce uklonil a vyšel s baronkou z komnaty. Vedl ji dolů do zahrady a tam ukázal každý strom a každý keř. Baronka se ho na ledacos vyptávala a on pohotově odpovídal.
„Tebe je tu škoda, zahradníku!“ řekla mu baronka. „Přimluvím se za Tebe u biskupa a jistě se najde na zámku pro Tebe lepší místo, než tady mezi záhony. Potom mi také budeš dělat společníka. Ano?“
Na jeho odpověď už nečekala, podala mu ruku k políbení a pospíchala zpět do zámku. Timling měl velikou radost, že se přání naplňuje.
A baronka na něho opravdu nezapomněla. Druhého dne přišel sloužící se vzkazem, že mladý zahradník má přijít k biskupské milosti, a Timling šel. Když se ho biskup ptal, co dovede, po pravdě řekl:
„Moc toho nedovedu, milosti! Ale když bude třeba, všechno se naučím, jak si Vaše milost bude přát.“
„To je alespoň chlapské slovo! To se mi líbí,“ řekl biskup spokojeně. „Nyní běž za panem vrchním do kanceláře, ať Ti dá nějakou práci. Potom dostaneš pořádný oblek, abys mohl doprovodit paní baronku na procházku. Je to její přání. A dobře si pamatuj, že v ní máš velikou přímluvkyni!“
Timling biskupovi poděkoval a běžel do kanceláře. Už se nemohl dočkat, jak bude sedět za stolem a dělat pána. Vrchní mu dal opisovat nějaké listiny a víc se o něho nestaral. Timling se ulekl, protože do té doby psát neuměl. Seděl tu celý nešťastný a nevěděl si rady. Potom si vzpomněl na kouzelnou píšťalku a slabounce na ni zapískal.
Vtom se jedním rázem otevřelo okno a do místnosti vletěl čert. Jak dopadl na zem, byl z něho myslivec a ptal se Timlinga, co po něm žádá. Timling se ho polekal, ale ne tolik, aby ho neprosil o pomoc. Když uslyšel, co ho trápí, usmál se.
„Nic si z toho nedělej! Dám Ti takový brk, který bude psát za tebe,“ a rozmáchl se rukou.
Než se Timling nadál, měl na stole úplně nový husí brk a čert byl pryč. Když s ním zkusil psát, práce se mu dařila. Psal úhledným písmem, radost byla na ně pohledět. Tak šel den za dnem a Timling se stal písařem. Někdy si pro něho poslala paní baronka a Timling hned běžel ke starému zahradníkovi pro kytici. A on mu vždycky dal ty nejkrásnější květy, které právě kvetly.
Jednou si paní baronka vzpomněla, že spolu pojedou na vyjížďku. Ve stáji dala osedlat dva koně. Timling jí pomohl do sedla, sám se vyšvihl na toho druhého a vyjeli. Začali spolu jezdit do lesů a polí daleko od zámku. Baronka byla k němu vždy milá a Timlingovi se paní od prvého dne líbila. Protože byl ctižádostivý, avšak neměl srdce, díval se na ni jako na nějakou věc, kterou chtěl mít. Jednoho dne ji políbil a zahleděl se jí hluboko do očí. Baronka mu na to řekla: „Dost už jsem Ti pomohla. Z prostého zahradníka ses stal zámeckým písařem a sám biskup je Ti nakloněn. Važ si tedy jeho přízně, bude Ti to k dobrému. A mně se raději vyhni, mohl by ses v mých očích utopit!“
Potom se hlasitě zasmála, pobodla koně a uháněla k zámku. Timling za ní nejel. Dlouho se toulal po lese, a když se vrátil do zámku, potkal baronku na nádvoří. Dala si od něho ruku políbit, ale víc ji neviděl. Říkali, že odjela. Timlingovi se dařilo dobře. Biskup mu svěřoval různé věci k vyřízení a často mu dával důležité úkoly, až se jednoho dne stal Timling na Jánském Vrchu zámeckým hejtmanem. Když biskup odjel, hejtman byl neomezeným vládcem jeho panství. Jako čert sjížděl po vsích, polích a lesích, nikdo si nebyl před ním jistý, každý se ho bál. Takového hejtmana tu ještě neměli. Honil lidi na robotu, nikomu nic neodpustil.
til a tvrdě vymáhal daně. Když neměli javorničtí měšťané peněz na zaplacení, nutil je prodávat domy a pole. A sám byl dobrým kupcem.
Nikdo neměl nikde proti hejtmanovi Timlingovi zastání, ani u biskupa ne. Ten ho měl za svého nejlepšího služebníka. Jen děti se ho bát nechtěly a kde mohly, tam na něho pokřikovaly:
„Mééééé! Mééééé! Timling jedééééé! Jedééééé!“
Hejtman je za to dal honit zámeckými dráby. Sem tam někdo z dětí slízl švihanec lískovkou, ale většinou utekly. Hejtman Timling si přitom vždycky vzpomněl, jak pásl kdysi kozy a marně se na to snažil zapomenout. Rovněž ho trápila jeho smlouva s čertem, kterému prodal své srdce. Dnes už věděl, že za ně mohl chtít daleko větší dary. Celá léta se snažil, aby měl co nejvíce majetku. Chtěl se vyrovnat baronce, která se někde ve světě hřála na výsluní knížecích dvorů a on nezapomněl na její výsměch.
Když přijel vratislavský biskup na zámek, aby se podíval, jak mu jeho statky vynášejí, s hejtmanem byl spokojen.
„Dobře jsi hospodařil, Timlingu, proto přidám k tvému majetku ještě dvě vsi. Jak vidíš, u mne Ti nebude dobrá služba nikdy na škodu. A ještě jednu novinu pro Tebe mám. Paní baronka se po Tobě ptala. Pozval jsem ji na Jánský Vrch, a myslím, že bys měl pomýšlet na ženitbu. Když si vezmeš baronku za ženu, postarám se, abys neměl nikdy nedostatek. Navíc je to krasavice.“
Hejtman Timling biskupovu nabídku neodmítl, chtěl mít tu černovlasou krasavici. Už kolikrát se mohl oženit a mnoho nevěst se mu nabízelo, i bohaté vdovy, ale on žádnou z nich nechtěl. Chtěl si ještě jednou všechno dobře rozvážit, proto dal zapřáhnout do kočáru pár vraníků. Když mu vedli koně ze stáje, vzpírali se a plašili.
„Milosti, ti koně jsou jako utržení ze řetězu, zapřáhnu raději jiný pár,“ nabízel se hejtmanovi zámecký koňák, ale Timling nechtěl ani slyšet.
„Jen je zapřáhni, jak jsem Ti poručil! Pojedu s nimi sám, já nejsem taková baba jako ty!“
Koňák tedy zapřáhl a měl je co držet. Hejtman Timling sedl do kočáru, a když chtěl vyjet, objevil se náhle v bráně čert—myslivec. Ten, který vzal Timlingovi srdce a pomohl mu k bohatství. Jakmile ho hejtman uviděl, práskl do koní a chtěl kolem něho projet, ale myslivec mu zastoupil cestu. „Přišel jsem za tebou, Timlingu! Musíme spolu zúčtovat!“
Ale Timling jako by ho neslyšel, znovu práskl do koní a koně se vzepjali a vyrazili vpřed. Myslivec se jim postavil do cesty a rostl a rostl, brzy dosahoval zámecké střechy. Potom už byl veliký jako zámecká věž a přitom se pořád hrozivě smál, až se kolem všechno chvělo. „Timlingu! Timlingu! Timlingu!“
Hejtman strnul hrůzou. Vtom kočár zachytil kolem o kámen a převrátil se. Timling z kočáru vypadl a narazil hlavou na zeď. Služebníci mu spěchali na pomoc, ale už bylo pozdě. Za chvíli se rozhoupal na zámecké věži zvon, aby lidem zvěstoval, že hejtman zemřel.
„Timling! Timling! Timling!“
Tak skončil život hejtmana Timlinga na Jánském Vrchu. Biskup velice želel jeho smrti a pro baronku—krasavici musel hledat jiného ženicha. Na zámku i v městečku šel život dál a lidé měli svoje radosti i starosti. Na Timlinga však nemohli zapomenout, protože hlas zámeckého zvonu vyzvání do kraje dodnes jeho jméno:
„Tim-ling! Tim-ling! Tim-ling!“