Paví král

Byl jednou jeden král. Měl hodnou ženu a dva statné syny. Všichni vespolek šťastně žili a nic lepšího na světě už nečekali. A přece přišlo: královně se narodila dceruška. Kdo se na ni podíval, zvolal:
„Bože, vždyť je hezká jako růžové poupátko!“ I začali jí říkat Růžička, a to jméno jí zůstalo.
A jako se rozvíjí růžové poupátko v spanilý květ, i ona se rozvíjela do krásy. Než se rodiče i bratři nadáli, byla na vdávání. Ženiši si podávali dveře, ale i ti nejhezčí dostávali od Růžičky košem, že prý rodiče a bratry neopustí.
Co však se nestalo. Jednou přišel do města kupec a prodával roztodivné tvory z cizích krajin, želvy, salamandry, pštrosy, papoušky a jiná, ještě zvláštnější zvířata. Král chtěl Růžičku překvapit a koupil jí páva.
Růžička byla jako očarována. Páv roztáhl ocas, duhové třpyty na něm jen hrály, a pyšně potřásal zlatozelenou korunkou.
„Co je to za překrásného tvora ?“ zvolala Růžička, když se trochu vzpamatovala.
„Docela obyčejný páv,“ řekl starší bratr. „Prý je z něho výborná pečínka.“
„Cože?“ vzkřikla Růžička. „Lidé si troufají takové krásné ptáky zabíjet, a dokonce jíst ?“
„Neboj se, Tvému pávu nikdo neublíží,“ odvětil bratr. „U nás je to velká vzácnost a na jídlo máme dost kuřat, hus, kachen a krocanů.“
Růžička si páva brzy ochočila. Chodil za ni, kam se hnula, a všichni si ho předcházeli, aby si u Růžičky udělali dobré oko.
S Růžičkou se stala velká změna. Začala se stranit lidí, plesy ani turnaje ji nebavily, málo jedla a v noci ze spaní často vzdychala. Jednou ji přistihl král, jak sedí v zahradě pod černými bezy, drží páva kolem krku a pláče.
„Co se Ti stalo, dceruško ?“ ptal se polekaně.
„Nestojí to za řeč, tatínku. Seděla jsem s kolovratem blízko ohně a všechen len na vřetenu mi shořel.“
„To je toho,“ usmál se král. A hned dal Růžičce nanosit z královských oplotní tolik lnu, že by ho byla nespředla ani za sto let.
Druhý den král na procházce zahradou opět zabloudil pod černé bezy. A vidí jako včera, Růžička drží páva kolem krku a pláče.
„Co je ti?“ zeptal se. „Což jsem Ti toho lnu dal přinést málo?“
„Pro len už nepláču,“ řekla Růžička v slzách. „Včera jsem uklouzla u rybníčku, do vody mi spadl střevíček a utopil se. Byl to ten zelený atlasový, nosila jsem je nejraději.“
„Neplač, budeš mít střevíčků, že je do smrti neunosíš,“ pravil král a hned dal Růžičce ušít deset tisíc střevíčků ze zeleného atlasu. Vyprávěl o tom královně. Ta jako matka tušila, že s Růžičkou něco není v pořádku, a umínila si, že tomu přijde na kloub. Nazítří šla do zahrady a schovala se v černých bezech. Zanedlouho přišla Růžička s pávem. Sedla si do trávy pod keře, objala páva a ten smutným hlasem pravil:
„Kdypak se, Růžičko, vdáš za pávího krále ?“
A Růžička jako očarovaná řekla:
„Až přepluji moře, až přetrpím hoře.“
Dala se do pláče. Páv roztáhl barevný chvost, tisíce barev se na něm zatřpytilo. Jak se na ně Růžička dívala skrze slzy, barvy se slily v takový duhový jas, že musela přivřít oči. Jako z dálky slyšela páva, jak říká:
„Ve snu půjdeme tiše do krásné paví říše.“
Růžičku obestřela dřímota. Královna tiše vyšla z houští a spěchala, aby o tom pověděla králi.
„Ten páv nám očaroval dceru,“ zvolal král. „Sprovodíme ho ze světa.“
Zavolal syny a všichni běželi na zahradu pod černé bezy. Růžičku našli, jak tvrdě spí, ze sna se usmívá, ale páv nebyl nikde. Marně ho hledali, a když se Růžička vzbudila, spustila pro páva hrozný nářek.
„Hubujte si mě, křičte na mne,“ volala, „ale šťastna nebudu, dokud se nevdám za pávího krále.“
To měli z toho, že ji tak rozmazlovali. Marně jí to vymlouvali, marně ji prosili, aby měla rozum, nepovolila. Tři dny a tři noci už nejedla ani nespala, a tu se bratři z lásky k ní nabídli, že půjdou pávího krále hledat. Vzali s sebou medailon se sestřiným obrázkem.
Bylo jim jedno, v kterou stranu se dají, putovali, kam je oči vedly a koně nesli. Kudy jeli, všudy se ptali na pávího krále. Ale slyšeli stejnou odpověď:
„Paví král? Nedělejte si z dobrých lidí blázny!“
Už byli na cestě sedm týdnů a nic nepořídili. Na konci sedmého týdne vyjeli z borového lesa a zůstali ohromeni stát: široko daleko, kam pohlédli, prostíralo se temně modré moře. Utrmáceni slezli z koní, že si odpočinou a vrátí se domů.
Tu se vlny rozhrnuly, na hladinu vyplula velká ryba a za ní se vynořily dvě menší. Ryba upřela na mládence velké ohnivé oči a ptala se:
„Kam máte namířeno, mládenci ?“
„Vydali jsme se hledat paví království, máme pro krále vzkaz.“
„Když už jste došli tak daleko, pusťte se ještě dál.“
„Tobě se to řekne,“ pravil starší bratr, „ale jak se dostaneme přes moře ?“
„Uděláte-li, co na Vás budu chtít, převezu Vás.“
Bratři slíbili, že splní rybě každé přání, ryba je vzala na hřbet a pustila se s nimi na širé moře. Obě menší ryby se jí zpovzdáli držely. Pluli den a noc a na úsvitu spatřili zelené břehy. Za spanilého slunečného rána přistali u pobřeží, porostlého palmami.
„Jste v paví říši,“ pravila ryba. „Až donesete pávímu králi vzkaz, vraťte se sem. Třikrát sedm dní tu na mne čekejte a nezapomeňte, co jste mi slíbili.“
Bratři rybě poděkovali a dali se palmovým hájem. Když z něho vyšli, uviděli před sebou bílé město. Zamířili k němu. Všude, kudy šli, potkávali samé pávy, zlaté, modré, zelené, stříbrné, před očima se jim z těch skvoucích barev dělaly mžitky.
Město se hemžilo lidmi v šatech z pávího peří. Hned si cizinců všimli a ptali se, co jsou zač.
„Jsme z daleka,“ odpovídali bratři, „neseme vzkaz pávímu králi.“
I zavedli je ke králi. Byl to hezký mladík, ale bylo na něm vidět, že se pro něco trápí. Bratři mu složili poklonu a podali mu medailon s obrázkem princezny Růžičky.
„Přinášíme Ti pozdrav od naší sestry,“ pravili.
Paví král jim zprvu nerozuměl. Obracel medailon v ruce a chvilku to trvalo, než ho napadlo, aby ho otevřel. Jak spatřil obrázek spanilé Růžičky, bledé tváře mu zahořely, oči se mu zaleskly.
„Což ta krásná dívka opravdu žije ?“ zvolal. „Co už jsem se pro ni natrápil, stále se mi zjevuje ve snu.“
Bratři ho ujišťovali, že je Růžička ve skutečnosti ještě hezčí než na obrázku.
„Hned pro ni dám poslat,“ řekl paví král. „Vy zatím buďte mými hosty.“
Ale bratři se králi omluvili, že je volá povinnost, že se k jeho dvoru nemohou vrátit dřív než za třikrát sedm dní. Rozloučili se s králem a odebrali se k mořskému břehu.
Paví král dal vypravit loď s poselstvem pro Růžičku. Rodiče už oba syny oplakali a Růžička si nepřestala vyčítat, že ona je vinna jejich neštěstím. Jakým veselím se rozhlaholily královské síně, když sem dorazilo poselstvo pávího krále. Odevzdali dopis Růžičce, aby neotálela a vydala se do paví říše, bratři že jsou živi a zdrávi a těší se na ni, ale nejvíce že se na ni těší paví král.
Rodiče plakali, když se s Růžičkou loučili, ale slíbila jim, že je brzy přijede s pávím králem navštívit a bratři že se hned po svatbě vrátí domů. Nachystali jí bohatou výbavu, a aby se jí v cizí zemi nestýskalo, vybrali jí za společnici Hněvku, dceru jedné dvorní dámy.
Na lodi byla Růžička jako u vytržení, nestačila se divit delfínům a létajícím rybám, které doprovázely loď, všechno pro ni bylo nové a zvláštní. Se svou radostí se svěřovala Hněvce. Hněvka nebyla hezká, ale nikdo netušil, jak je zlá, uměla to dobře skrývat. Už jak se vydala na cestu, přemýšlela, jak to navléci, aby si paví král vzal místo Růžičky za ženu ji.
Z rozhovoru s dvořanem, který vedl poselstvo, se dověděla, že bratři princezny Růžičky ode dvora odešli, hned jak vyřídili vzkaz. To se jí hodilo, oni jediní by ji mohli prozradit. A hned začala provádět hrozný plán.
„Chceš být do smrti boháčem?“ ptala se toho dvořana, „abys nemusel dělat pávímu králi sluhu?“
„Tuze rád,“ odpověděl.
„Když uděláš, co budu chtít, dostaneš sud zlatých peněz.“
„Udělám všechno, co si budeš přát.“
„Tak poslouchej,“ pravila Hněvka, „v noci mi pomůžeš shodit Růžičku do moře. Až přistaneme, dosvědčíš pávímu králi, že jeho pravá nevěsta jsem já.“
Muž se zhrozil, ale v duchu už slyšel dukáty vábně cinkat. Slíbil Hněvce, že udělá, co na něm chce. V noci, aby Růžičku neprobudili, vynesli ji i s postýlkou ven a hodili do moře. Ráno se loď s nepravou nevěstou blížila ke břehům pávího království.
Zástupy lidí už ji očekávali.
Hněvka se vyparádila, jak nejlépe uměla. Když vystoupila na břeh, neozval se ani hlásek jásotu. Všichni stáli zaraženi. Čekali kdovíjakou krásku, a zatím se do kočáru ozdobeného pávími pery žene nehezká podmračená dívka.
„Co je s Vámi ?“ vzkřikla Hněvka na dvořany. „Honem mě dovezte ke králi á neokounějte, což jste nikdy neviděli hezkou princeznu?“
Nikdo se jí neodvážil slůvkem odmluvit. Kočí pobídl koně a kočár se rozjel. Hněvka se rozhlížela po mlčenlivém zástupu diváků. Najednou se do toho ticha rozkřičeli všichni pávové.
„Zažeňte ty šeredné křiklouny!“ poroučela Hněvka. Tím si proti sobě obyvatele pávího království popudila ještě víc.
Oznámili králi, že jeho nevěsta přijíždí.
„Je opravdu krásnější než na tom obrázku v medailonku?“ ptal se rozechvělý král. Dvořané se ošívali, ale museli s pravdou ven:
„Odpusť, králi, ale stačilo by, kdyby měla aspoň drobeček té krásy, jakou ukazuje obrázek.“
Král se zarazil, a vtom už nepravá princezna vcházela do sálu. Místo spanilé princezny, kterou vídal ve snách, stála před ním nehezká dívka, z očí jí nic dobrého nekoukalo a rty se jí křivily, jako by polykala odvar z pelyňku.
Protože byl paví král dvorný, neodehnal Hněvku. Dal jí připravit krásnou komnatu a omluvil se jí důležitými záležitostmi, pro ně prý musí svatbu odložit. Řekl si, že počká na oba bratry. Zítra uplynou tři neděle, bratři se vrátí a musejí mu vysvětlit, proč si z něho dělali blázny.
Zatím se postýlka s Růžičkou zmítala na černých vlnách. Byla pevná a trvalo dlouho, než voda začala prosakovat slamníčkem. Růžička dál tvrdě spala a zdál se jí smutný sen. Seděla se svým pávem pod bezy a páv se jí ptal:
„Kdy se vdáš, Růžičko, za pávího krále ?“ A Růžička odpověděla:
„Až přepluji moře, až přetrpím hoře.“ A dala se do pláče. Najednou jí byla hrozná zima, celou ji roztřásla, a probudila se z toho snu.
Jaké bylo její leknutí: kolem dokola hučely vlny a uprostřed nich ona sama, samotinká na postýlce, která už se potápí. Začala volat o pomoc. Tu se z vln vynořila velká ryba a za ní vypluly dvě menší. Vzaly postýlku mezi sebe a nesly ji vlnami tak opatrně, že ani kapka vody na Růžičku nestříkla.
„Děkuji Vám, ryby,“ volala Růžička. „Bez Vás bych se byla jistě utopila.“
Velká ryba upřela na Růžičku ohnivé oči a pravila:
„Neseme pávímu králi ženu a k jejím bratrům si jdeme pro odměnu.“
Ten den, kdy se Růžička, nesená rybami, blížila ke břehu, uplynulo právě třikrát sedm dní ode dne, co bratři přijeli do pávího království. Čekali na břehu, zdali se přihlásí ryba, která je převezla přes moře.
V tom spatří, jak se na širém moři něco zlatého leskne. Zlatolesklá věc je blíž a blíž, rozeznávají postýlku a v ní spanilou dívku.
„Růžičko, Růžičko!“ volají. „Takhle pluješ za svým ženichem ?“ Bratři vidí, že postýlku nesou na hřbetech tři ryby, jedna velká a dvě menší. Postýlka už se dotkla břehu, Růžička z ní vyskočila a padla bratrům do náruče.
Ptali se jí, jak se tam sama na širém moři octla, ale nevěděla.
„Pojď, dovedeme Tě k pávímu králi,“ řekli.
„Počkejte, mládenci,“ ozvalo se z vln, „něco jste mi slíbili!“
Bratři se ohlédli, ryba na ně upírá ohnivé oči. A za ní spolu laškují dvě menší.
„Co chceš, to uděláme,“ pravili bratři, „odpusť, že jsme se sami hned nepřihlásili.“
„Věřím Vám, mládenci,“ řekla ryba. „Chci, abyste se oženili s mými dcerami rybami, a to hned!“
Bratři se smutně podívali na Růžičku, povzdychli si a začali se brodit k rybám. Voda se kolem nich v kraječkách vlnila, nejprve u kolen, pak u pasu, potom u límce, a nakonec se bílou chocholkou zavřela nad jejich hlavami. Růžička zoufale vykřikla.
V tom však se moře rozestoupilo a z vln se vynořila krásná paní, za ní vystoupily dvě spanilé dívky a jim po boku šli s úsměvem oba bratři. Nové a nové ryby připlouvaly ke břehu, jedna zvláštnější než druhá, a jak se spodními ploutvemi dotkly suché země, proměnily se v lidské tvory. Za chvíli stál na břehu průvod nádherně oblečených dvořanů.
Ta krásná paní objala Růžičku.
„Pojď,“ vybídla ji, „dovedu Tě k Tvému ženichovi. Jsem jeho matka a zde,“ ukázala na ty dvě spanilé dívky, „jsou jeho sestry.“ Vyprávěla, jak zlý čaroděj chtěl, aby se stala jeho ženou. Odmítla ho a on ji zaklel s dcerami a celým jejím dvorem v ryby. Rybami měly být tak dlouho, dokud se nenajdou dva mládenci, kteří se nebudou zdráhat a ožení se s jejími dcerami v rybí podobě.
Paví král seděl smuten na pavlánu, a tu se otevře brána a na nádvoří vchází skvělý průvod. Král nevěří očím: v čele průvodu jde jeho matka a za ní jeho sestry, všechny už dávno oplakal. Se sestrami se vedou princové, na něž dnes tak toužebně čekal. A kdo je ta dívka, co jde se sklopenou hlavou po boku jeho matky ? Teď zvedla hlavu a král v ní poznal spanilou princeznu, tu, co se mu o ní denně zdávalo.
Tři svatby se slavily najednou. Přijeli na ně i rodiče princezny Růžičky. Hněvka už dávno nebyla v zámku. Hned jak spatřila ten slavný průvod, Růžičku a její bratry, utekla. Bloudí dodnes paví říší, jestli už ji tam pávi k smrti neukřičeli.
Když jsem se z těch veselých svateb vracel, vezl jsem si odtamtud páva. Nevadí mi, že občas ošklivě zakřičí, stokrát mi to vynahradí podívaná na jeho rozevřený chvost: lesk stihá lesk a barva od barvy chytá. A což teprve v paví říši: tam o svatbách pávi celý měsíc chodili s rozevřenými chvosty a všude bylo tolik barev a záře, že se lidé těšili na noc, aby při hvězdičkách dali odpočinout očím.