Perníkový dědek

Uprostřed hlubokých lesů na malé, květy porostlé planince stála jednou perníková chaloupka. Jako všechny perníkové chaloupky v pohádkách, tak i tato chaloupka byla od základů až po komín udělána z toho nejlepšího, nejchutnějšího perníku, všelijak pestře malovaného.
Každý by si myslel, že v takové pěkné chaloupce žijí lidé spokojeně jako holoubci a že tam bydlí lidé spořádaní, když ji mají v tak vzorném pořádku. Ale tak snad by soudili většinou jen lidé dospělí; Vy děti však, které znáte kdejakou pohádku, velmi dobře víte, že všechna ta krása a dobrota na chaloupce byla jenom proto, aby lákala děti, na které číhají perníkový dědek s perníkovou bábou!
Tak i v chaloupce, o které chci zrovna vypravovat, bydlel perníkový dědek Medomír Marcipán se svou perníkovou bábou. Chaloupka byla krásná ..... jak už jsem řekl ..... , ale klidu v ní nebylo ani za kočičí chlup! Poslechněte, milé děti, jak se tam dědek s bábou hádali:
„Já mám peněz jako cucků a chtěl bych si zařídit cirkus, kolotoč nebo americkou houpačku!“ křičel dědek, až se chaloupka kymácela. „U takových komedií okukuje pořád plno dětí a můžeme si každou chvíli některé z nich podle chuti vybrat, vykrmit a a tak dále!“
Ale bába, že ne! „Potřebujeme se harclovat po všech čertech s takovým harampátím, když můžeme pěkně pohodlně sedět uprostřed lesů v perníkové chaloupce a klidně čekat, až se dětičky k chaloupce přibatolí!“
„Jářku, bábo, nepleť si to se starými zlatými časy, kdy směly děti chodit volně do lesů! Nejčkon je, holečku, hajní ženou kalupem z lesa, sotvaže tam jenom nohou vkročí. Za celou tu dobu se tu ještě dětská noha neukázala!“
„I mlč, snad sem přeci ještě nějaké to děcko zabloudí!“
„Jo, zabloudí sem leda kotě nebo stará koza!“ rozkřikl se znovu dědek. „Teď už v lese nikdo nezabloudí, protože je plný turistických značek, a mimoto jdou děti místo na jahody raději za nějakou jinou zábavou: kluci na kopanou a děvčata na filmy s Bertou Barbo!“
Chvilku bylo v chaloupce ticho a potom bába zahuhlala:
„No, dědo, už nehubuj ..... snad se dá ještě všechno napravit! Necháme tu chaloupku chaloupkou, když tak špatně dětičky láká, a půjdeme jinam do světa hledat štěstí!“
„I šel bych třeba hned, jenom kdybych věděl jak a kudy kam!“ bručel dědek usmířeně.
„Ale dobře, půjdeme!“ repetila bába. „půjdeme tak, jak se obyčejně chodí do světa: kam nás oči povedou a kam nás nohy ponesou. A když nastane noc, vylezeš, dědečku, na vysoký strom a budeš se dívat, zdali neuvidíš někde v dálce světýlko. K tomu světýlku půjdeme a budeme našup ve světě!“
Dědek sice trochu vrčel, že má lézt po stromech jako opice, ale přitom přece s chutí balil do rance všelijaké saky paky: moždíř, hodiny s kukačkou, kafemlýnek, rádio a jiné věci. A všecky ty krámy byly, milé děti, z perníku!
Potom se vydali na cestu ..... ani se s chaloupkou neloučili. Šli lesem ..... pořád šli, až nastal večer a v lese bylo tma jak v pytli. A tu ..... chtěj nechtěj ..... musel dědek vylézt na vysoký smrk a dívat se kolem, až uviděl v dálce malé světélko. Potom slezl dolů a klopýtali dále s bábou tmavým lesem směrem k světélku, až se přikodrcali k nějakému stavení. Byla to stará dřevěná chalupa s doškovou střechou, hodně k zemi skloněnou. Bába chtěla vejít do chalupy, aby požádala hospodáře o nocleh, ale dědek jí v tom zabránil. Řekl bábě, že se mu spát nechce, ale že má spíš ukrutánský hlad. Bába mu nabídla k snědku perníkový moždíř, ale dědek jím zlostně mrštil přes plot do zahrádky.
„Dej mi už konečně jednou pokoj s tím svým věčným perníkem!“ rozkřikl se vztekle. „Pořád jenom perník a nic jiného člověk u Tebe neužije! Zase mám jíst perník, a tady jsou takové krásné došky, pěkně proleželé a prorostlé zeleným mechem. Pardyje škopek, bábo, už to nevydržím!“
A nežli se milá bába nadála, pustil se hladový dědek do slaměných došků s takovou hltavou chutí, že v doškové střeše brzy byla pořádná díra. Celé kusy došků mizely v dědkově nenasytném hrdle, jako když se propadají do bezedné jámy. Bába vší silou dědka od střechy odtahovala a ustrašeně hubovala na dědkovu mlsnotu.
Chvilku tak s dědkem zápasila, ale potom sama podlehla své hladové touze po slaměné lahůdce. Pustila dědka a hned se s dravou hltavostí dala do křehkých ztrouchnivělých došků. Není proto divu, že byly došky na nízkém chlívku v malé chvilce tak okousány, že zbyly po nich jen dřevěné latě, ke kterým byly uvázány.
Ale dědek s bábou chtěli té lahůdky co nejvíce užít, nežli na ně někdo přijde, a proto si honem ke chlívku přistavili dřevěný špalek, aby mohli vylézt na střechu. Ve stavení však už všichni klidně spali a chalupník neměl ani potuchy, že mu právě někdo ničí střechu. Zatím dědek s bábou snědli všechny došky na kozím a prasečím chlívku a už už se pouštěli do střechy nad stodůlkou, když vtom pod nimi praskly ztrouchnivělé latě a oba slámožrouti se propadli do chlívků. Čuně zakničelo, koza strachy zamečela, ale ve stavení spali tvrdě dále.
Dědek s bábou byli v pasti. Dvířka u chlívku zevnitř otevřít nemohli a vylézt horem také ne, protože snědenou slámou byli naplněni jako bečky a sotva sebou mohli hnout. Když viděli marnost svého namáhání a nemožnost dostat se nějak z chlívku, nechali toho a počali se spolu potichu hádat. Vyčítali jeden druhému, kdo je tím neštěstím vinen.
„Tohle se nám věru ukrutánsky povedlo!“ brumlal dědek zlostně. „Zařídili jsme si perníkovou chaloupku, abychom na perník lákali mlsné děti! Chtěli jsme je chytit, zavřít do chlívku a vykrmit, a teď tu ..... milijón netopejrů! ..... sami čučíme zavřený v chlívku pro svou mlsnotu a nevíme, co s námi bude!“ Dědek nadával, bába hubovala, čuně kvičelo a koza mečela až do rána, kdy se chalupnice probudila.
„Co ta koza s tím čunětem dnes tak brzo dělají rotyku?“ bručela ospale. Potom vzala starý krajáč s pomyjemi a nesla jej k prasečímu chlívku.
„Co Tě dneska všichni kozli berou?“ hubovala chalupnice před zavřenými dvířky, ale dříve ještě nežli odstrčila dřevěnou závoru, ozval se z chlívku bručavý hlas:
„Pusťte nás ven, panímámo! Můžu se tu puchem zalknout a nic už mě tu nebaví!“ Sotva to však dědek dořekl, upustila chalupnice krajáč s pomyjemi a horempádem utíkala vzbudit chalupníka, který ještě spal.
„Táto, vstávej!“ rozkřikla se chalupnice, hned jak otevřela dveře u světnice. „Naše čuně mluví lidskou řečí!“
„Co Tě, mámo, všichni kozli berou?!“ brumlal rozespalý strýček. „To by bylo pěkné nadělení do naší rodiny! Jakživ jsem nic takového ještě neslyšel!“
„Tak je tam zavřený zloděj!“ poděšeným hlasem šuškala chalupnice. Strýc si však už natahoval kalhoty ..... div si nohavice nepřetrhl a pak upaloval k prasečímu chlívku. Když uviděl holé latě a střechu zbavenou došků, zalomil leknutím rukama:
„Copak je to za pořádek, štětináči ..... nebo kdopak je tam ..... , ke všem čertům?“
„To jsem tady já ..... pantáto tentononc. Šli jsme s bábou potmě do světa a zabloudili jsme do Vašeho chlívku!“ bručelo to v chlívku.
„Tak tam pěkně ještě chvilku zůstanete!“ rozkřikl se strýček. Pak popadl kámen, zatloukl pevněji závoru, aby nikdo z chlívku neunikl, a horempádem nejbližší cestou běžel pro strážníka. Stařičký policajt Šarapatka si ještě hověl v teplých peřinách, ale jen uslyšel, že strýček Kuliš má zloděje zavřeného v chlívku, vyskočil jak jelen, natáhl si uniformu a za chviličku už stál u Kulišů před prasečím chlívkem.
„Kdo je to tam?“ rozkřikl se, jak uměl nejsilněji, a připravil si svoji starou rezavou šavli. Z chlívku se ozvalo:
„I to jsem jenom já ..... perníkovej dědek!“
„A co Vy tu ..... tentoc?Jste opravdu z perníku, nebo se tak jenom jmenujete?!“ úředně vyzvídal Šarapatka.
„Aby Vás husa kopla!“ rozzlobil se dědek v chlívku. „Copak je někdo z perníku? Já jsem Medomír Marcipán a perníkovej dědek mi říkají proto, že mám v lese perníkovou chaloupku!“
„I to je škoda, že nejste z perníku! Byl byste dobrý rozstrouhaný na škubánky nebo na kaši! A tak tedy, když nejste z perníku, dáme Vás do vězení místo do buchet!“ křičel strážník posměšně, ale pak zas přísně pokračoval:
„A jářku, copak děláte v tom chlívku u čuníka ..... he?! A helemese ..... celou střechu rozboural, aby se tam mohl dostat a co je to tam u té kozy? ..... Bába! I prokrýlepána ..... tohle je zase jednou pěkná příhoda! Ale my tu nejsme pro zábavu ..... milej dědo perníkovej a tak se oba vyhrabte pěkně ven ..... alou marš! ..... k panu starostovi !“
Tak poroučel strážník, ale dědek s bábou z chlívku vylézt nemohli. Snědli tolik došků a tak hned po nich ztloustli, že nemohli ani projít dvířky a střechou také vylézt nemohli. Nu ..... co dělat? ..... Nechali je tedy ve chlívku jako ve vězení a jen kozu a čuníka vytáhli ven, aby je dědek s bábou nezamáčkli. Potom dvířka zase dobře zavřeli a odešli po své denní práci.
Chalupníkovy dvě děti, Jeníček a Mařenka, které doma osaměly, jenom z povzdálí se dívaly na prasečí chlívek a šeptaly si ustrašeně o tajemných vězních. Rodiče jim před odchodem nakázali, aby za nic na světě k chlívku nechodily a dvířka neotvíraly. A to se ví, že jim také řekli, jací to jsou nebezpeční hosté ..... perníkový dědek s perníkovou bábou, co chytají děti!
Dědek s bábou je však uviděli škvírou mezi dveřmi a hned počali na ně volat marcipánově medovým hlasem:
„Děťátka, batolátka, dejte nám něco pro zhubnutí!“
Ale děti neposlechly.
„Děťátka, batolátka, dejte nám něco pro zhubnutí a my Vám za to dáme k snědku celou psí boudu z perníku, až zhubneme a vrátíme se domů, do naší chaloupky z perníku!“ lákal dědek děti znovu.
„I dyť byste už ani domů netrefili!“ odvážil se Jeník k odpovědi.
„Jakpak by ne,“ kasal se dědek, „vždyť jsme si cestou sypali perníkové koláčky, abychom zpáteční cestou nezabloudili! Vždyť nám otvírat nemusíte a utéci Vám tak jako tak nemůžeme. A psí bouda z perníku Vám bude jednou dobrá!“
Jeníček se mlsně olízl.
„To bysme snad přece mohli udělat!“ šeptal Mařence. „O tom nám naši nic neříkali, tak myslím, že bychom jim mohli dát něco pro zhubnutí. Perníková psí bouda není dneska jen tak k zahození!“
Mařenka se chvilku rozmýšlela a potom řekla vesele:
„To, Jeníčku, snad můžeme udělat! O tom nám rodiče opravdu nic neříkali a té perníkové psí boudy by bylo věru škoda!“
„Dobrá,“ pravil Jeník a přiskočil poněkud blíže k prasečímu chlívku:
„A co Vám tedy máme dát pro zhubnutí?“
„I shoď nám jenom pár došků, po těch zhubneme za chviličku!“ smutným hlasem škemral dědek, ale pod kůží se smál. Jeníček se zarazil.
„Ale to Vám přece, dědečku, nesmím udělat! To bych ještě více ničil naši střechu a tatínek by mi dal!“
„I nic se neboj!“ lákal hocha dědek. ,Já Vám tu škodu zase řádně vynahradím. Místo téhle chajdy budete mít za pět minut zbrusu nový domek ..... jako když jej vymaluje. A k tomu Ti udělám ještě houpacího koně z toho nejlepšího perníku!“
To už bylo věru velké pokušení, ale Jeníček se přece ještě rozmýšlel. „No tak dobrá!“ pravil pó chviličce. „Ale napřed mi, dědečku, musíte dokázat, že opravdu něco takového dovedete! Tadyhle Vám tam vstrčím skrze škvíru dřevěného špačka a Vy mi z něho udělejte špačka z perníku!“
„Tak ho sem dej! To bych byl věru špatnej dědek z pohádky, abych takovou hloupost nedokázal!“
Tu Jeníček už bez váhání přistoupil až k samému chlívku, vstrčil dírou mezi dvířky dovnitř svého dřevěného špačka a pak s otevřenou pusou očekával, až se objeví ten špaček perníkový. A věru že to netrvalo ani čtyři vteřiny a už se v díře zjevil špaček krásně hnědý a s cukrovou ozdobou. Jeník po něm rychle chňapl, aby mu hned zase nezmizel, a hned se do něho s chutí zakousl. A pane! Ten byl z toho nejlepšího medového perníku a v puse se rozplynul jako máslo. Jen taktak se Jeník vzpamatoval, že dal také kousek Mařence. Nu, a teď už obě děti byly přesvědčeny, že dědeček splní, co slíbil, a bez dlouhého rozmýšlení se vyšplhaly po žebříku nad chlívek a hned začaly trhat došky a házet je dolů do chlívku. Ani neviděly, jak je dědek s bábou hltavě pojídají, jak se jimi znovu cpou a jak rychle nabývají ještě větší tloušťky.
A děti také neviděly, že se chlívek povážlivě nafukuje, a neslyšely, jak dřevěné stěny praskají pod těžkým tlakem, až se ozvala hromová rána a ony uviděly, že se chlívek napadrť rozsypal. Děti přestaly hned trhat došky a ustrašeně hleděly, co se bude dále dít. Z chlívku zůstala hromádka dříví, ale dědkovi a bábě se docela nic nestalo; oba vyskočili na dvoreček, zatočili se jak dva ohromné sudy a potom s chechtotem se dali na útěk.
Děti na žebříku zůstaly bez dechu jak dvě dřevěné loutky, s vykuleným zrakem a s pusami dokořán, ale potom sjely dolů jako blesk a horempádem utíkaly s křikem pro tatínka.
Ustrašené děti ještě ani na pole nedoběhly, a už jejich otec poznal, že se doma něco přihodilo. Proto nechal ihned práce a rozběhl se jim naproti.
„Tatínku, prosím Vás, nezlobte se! Perníkovej dědek s bábou nám utekli!“ volal mu vstříc udýchaný Jeník.
„A že Vy jste je, sakramenti, sami z chlívku pustili?“ rozzlobil se otec.
„Ba ne, tati, oni sami chlívek rozbořili a pak horempádem utíkali k panským lesům!“ hlásil Jeník ustrašeně.
„A tohle je mi pěkný nadělení ..... prokrýlepána! Celou střechu v noci okousali a teď mi ještě chlívek rozbořili. Milijón babek a brundibárů ..... já Vás, děcka, metlou spořádám, jestli Vy jste samy dědka s bábou propustily,“ hrozil rozzlobený otec a pak se rozběhl ke vsi tak dlouhými skoky, že mu ulekané děti sotva stačily.
Ještě celou cestu hrozil Kuliš dětem výplatou a naříkal nad zničeným chlívkem, ale potom rázem ztichl. To už z návsi viděl, že se s jeho starou chajdou stalo něco podivného, a když doběhl až před ni, zůstal stát jako zdřevěnělý. Také děti stály za tatínkem s otevřenými pusami a kulily údivem oči na to místo, kde stávala jejich rodná roztrhaná chalupa.
„Co se to jen, děti ..... prokrýlepána! ..... s naší chalupou přihodilo?!“ jektal ustrašený Kuliš a musel se přidržet staré hrušně, aby rozčilením třeba neupadl.
A nebylo by divu, milé děti, vždyť viděl, že na místě jeho staré barabizny stojí zbrusu nová, krásně celá malovaná chalupa jako z pohádky. Jeník s Mařenkou však brzy pochopili, že perníkový dědek splnil slovo a postavil jim slibovaný nový domek. A z radosti se dali do takové skákanice, že i tatík konečně se z rozčilení vzpamatoval a docela nic se nezlobil, když mu děti řekly pravdu a přiznaly se.
Mezitím se k chalupě sběhla skorém celá ves a všichni, jak tam stáli, záviděli Kulišovům to krásné nové stavení. A nebylo divu! Vždyť ty ostatní chalupy tak uboze vypadaly vedle toho nového domku, jenž se mezi nimi vyjímal jako stehlík mezi vrabčáky. A tak se stalo, že jindy skromný soused Kuliš se počal náhle přede všemi nafukovat, a že teď musí být zvolen panem starostou. Ale jeho pýcha dlouho netrvala. Tak dlouho, dokud se díval na chalupu zpovzdálí a dokud myslel, že je celá udělaná z toho nejlepšího porcelánu. Když však o tom chtěl přesvědčit i sousedy a přikročil ke stavení, aby poklepáním na zeď zjistil tvrdost cihel, tu k velkému uleknutí zpozoroval, že v nich po poklepu zůstávají dolíčky.
„Pardyje straka, ten perníkovej dědek nás, děti, šibalsky napálil! Vždyť je ta chalupa jenom z perníku!“ rozkřikl se dopálený Kuliš a nic nedbal, že jej sousedé uslyší. Však se také všichni kolem rázem rozchechtali a šuškali si, že byl soused Kuliš někým řádně napálen. Nepřáli mu nový domek, a proto teď měli radost, že je celý jenom z perníku.
„Strýc Kuliš má domek z perníku, ku ..... ku ..... ku!“ křičely hned rozpustilé děti a skákaly radostí.
V tom do toho hluku zalehl mocný hlas:
„Co? Tady že je perník? Dobrá, koupím všechen perník za nejvyšší ceny a platím hotově! Chci však, lidičky, nejdříve vědět, komu vlastně ten perník patří.“
Sousedé se rozestoupili a na dvoreček před chalupu vstoupil cizí pán.
„Haló, pane soused!“ volal přátelsky na Kuliše a podával mu ruku. „Slyším, že tu máte nějaký perník, a já s ním právě obchoduji. Posílám jej do Afriky, Asie a Ameriky. Dobře platím, ale perník musí chutnat jako mandle ..... však se o tom hned přesvědčíme! Kde máte, sousede, ten perník?“ A cizí pán také údivem kulil oči, když mu Kuliš řekl, že z perníku je celá jeho nová chalupa. Pak ulomil kousek perníkové tašky nad prasečím chlívkem a pomalu a rozvážně jej snědl.
„Pardyje cukrkandl, pane Kuliš, to je perník jako z másla, vajec, medu a nejlepšího cukroví!“ velebil pán perník a hned sahal do kapsy pro peníze na zálohu. „Koupím zatím tenhle chlívek, a když bude mým zákazníkům dobře chutnat, koupím od Vás celý barák s komínem i se sklepy. Pro chlívek si zítra pošlu a doplatím Vám zbytek peněz podle váhy a podle ceny, kterou platím za nejlepší marcipán. Má úcta, nazdar, pozdravpánbu!“
Potom zase rychle zmizel a Kuliš tu stál na dvorečku s hrstí plnou peněz. Už se zase přestal zlobit, nehuboval a jen se smál nad nenadálým nadělením. Také sousedé a jejich děti se přestali Kulišovi posmívat a raději odešli domů, aby se zbytečně závistí nemořili. A jen několik kluků zůstalo stát před chalupou. Sliny se jim v ústech sbíhaly a každý z nich si vroucně přál, aby jej nějaké kouzlo zaměnilo v Kulisová Jeníka. Ten chodil pyšně po dvorečku a dělal, jako když ty mlsné kluky ani nevidí. Občas hladil hladké a lesklé stěny jejich krásné, nové chalupy, anebo si olízl dvířka u prasečího chlívku.
Zatím otec Kuliš vešel do chalupy, aby se podíval, jak je uvnitř zařízena. Světnice byla plna toho nejlepšího nábytku, ale také jenom k jídlu nebo na podívanou: když si Kuliš sedl na jednu krásně malovanou lavici, aby zkusil, jak se na ní bude sedět, spadl rázem na podlahu, protože se křehký perník pod ním prolomil. Byla také z perníku.
„Tohle bude sakulentské bydlení!“ zahuboval strýček Kuliš. „Vždyť i kamna a komín jsou z perníku a ať mě kozel na rohy nabere, jestli také sklo v oknech není z cukrkandlu! To všecko se však dá dobře napravit: najmeme si někde jinde obydlí a zatím tuhle chaloupku pěkně rozprodáme. Peníze budeme šetřit a postavíme za ně domek z opravdických cihel, ze dřeva a z kamene. A teď ..... prokrýlepána ..... musím také k lesu povědět všechno matce!“
Sotva odešel Kuliš k lesu, kam hned ráno šla Kuliška na trávu, už začali kluci Jeníka svádět, aby jim dal kus perníku k ochutnání. Slibovali za to všechno možné, ale Jeník chodil dále po dvoře a dělal, jako když neslyší. A teprve když se starostův Vašík začal posmívat, že chalupa je celá jenom z mazné hlíny a ze žádného perníku, dopálil se Jeník a rozhodl se, že posměváčka umlčí.
„Tak pojďte všichni se mnou na Šobrovu skalku!“ houkl na skupinu kluků. Pak přikročil odhodlaně k domovním dveřím, vysadil je z pantů a rychle s nimi upaloval za chalupu. To se ví, že houf kluků se hnal nedočkavě za ním, a první ze všech byl starostův Vašík.
Na skalce položil Jeník dveře do trávy, ulomil u nich kliku a mlčky ji podal Vašíkovi. Ten ji vzal váhavě do ruky, opatrně do ní kousl, ale pak se do ní pustil s takovou chutí, že v něm za chviličku zmizela celá. A potom se už Jeníka ani neptal, ulomil si pořádný kus dveří a s novou chutí se do něho zakousl.
Když to viděli druzí kluci, nečekali také na Jeníkovo dovolení a vrhli se na dveře jako hladoví vlci.
„No, je Vám přáno, kluci!“ řekl Jeník, ale sám s kamarády nejedl. Jen se na ně povýšeně díval jako někdo, kdo toho má doma ještě plné fůry a dávno se už toho přejedl, ačkoli, jak dobře víme, snědl dosud jenom toho špačka.
Dlouho to však netrvalo a z perníkových dveří nezůstala ani špetka. Kluci si hladili nacpaná břicha a velebili výbornou chuť KuliŠova perníku, ale Jeníka ta chvála pojednou přestala těšit. Vzpomněl si, co vlastně provedl, že dal kamarádům sníst dveře od chalupy bez otcova svolení, a div se nedal do pláče.
A ti kluci, nevděčníci, místo vděku a chlácholení se mu počali posmívat: že Kulišovům teď potáhne do stavení, že tam bude průvan a že jim nastydne dědeček. Proto se rozhodl, že raději půjde domů, aby nemusel ty posměšné řeči poslouchat. Ale šlo se mu domů těžce. A ti kluci, nezbednici, táhli za ním, aby uviděli, jak bude od tatínka dostávat za to, že jim dal sníst dveře. Čím byl blíže k domovu, tím šel Jeník pomaleji, ačkoli jej kluci zase konejšili, že bude bit jenom perníkovou vařečkou. Už uviděl jejich novou chalupu, ale ta už jej nějak přestala těšit a přál si v duchu, aby se raději zas proměnila ve starou chajdu, od které by kluci jistě dveře nesnědli. Pak uviděl tatínka, jak chodí sem tam po dvoře. Viděl, že také tatínek ho spatřil, a bylo mu divné, že mu nehrozí jako jindy, když něco provedl, a že chodí dále klidně po dvoře.
Ale ..... co to? ..... prokrýlepána! Zarazil se, ale srdce mu radostně poskočilo. A bodejž by ne, když uviděl, že u chalupy jsou zas takové dveře, jako byly ty, které odnesl a dal klukům sníst. „Zlatý perníkový' dědeček!“ pomyslel si Jeník a radostně si poskočil.
Zato kluci byli notně zklamáni, že nedostal Jeník výplatu. Když však potom pochopili, proč se tak nestalo, a když také uviděli nové dveře u chalupy, údivem kulili oči a hned počali Jeníka navádět, aby také i ty nové dveře vysadil a odnesl na skalku.
Ale Jeník je už neposlechl. Bylo mu to s těmi dveřmi velmi divné a jako dobrý kluk se konečně s tím svěřil tatínkovi.
„To je divný!“ řekl otec Kuliš a zamyslel se. „Byl by to tak špás, Jeníku, aby všechny věci u chalupy, které odprodáme nebo sníme, zase nanovo se objevily! A můžeme to, chlapče, ihned sami zkusit. Ulomíme kliku ode dveří, sníš ji a pak uvidíme, jestli zase znovu naroste!“
A skutečně se tak stalo. Když Kuliš kliku ulomil a dal ji Jeníkovi sníst, otočili se oba ode dveří, aby kouzlo nerušili. A když se po chvilce zase obrátili, spatřili novou a docela stejnou kliku, jako byla ta, kterou právě snědl Jeník.
„No, tohle bude něco, Jeníku!“ jásal otec Kuliš. „To budeme prodávat ten perník pořád a nikdy ho nebude konec! Za ten si postavíme knížecí zámek nebo celou řadu statků, ale musíme se dřív poradit s maminkou!“
Skromná tetka Kulišova však nechtěla o nějakém knížecím zámku ani slyšet. Přála si jen mít obyčejnou chalupu, ale prostornou a čistou, s chlévem, stodůlkou a s chlívky pro kozu a čuníka. A to se také všechno tetce vyplnilo. Otec Kuliš odprodával obchodníkům celé fůry perníku, a toho přece neubývalo a chalupa byla stále stejně pohromadě. Co se za den odprodalo, ráno se zase objevilo na svém místě.
Ale svůj konec to také mělo. Jistě už Vás také napadlo, že se ten perník lidem daleko široko přejedl a že jej za čas nemohli už ani vidět. Nikdo už jej nechtěl ani zadarmo, a tak se stalo, že dopálený Kuliš jednou řekl, že ten perník by už mohl táhnout ke všem kozlům a neubírat ve vsi drahého místa. A sotva to domluvil, ozvala se hromová rána a chalupa rázem zmizela. Polekaný Kuliš se běžel horempádem podívat, jestli nezmizela také za ten perník postavená nová chalupa, ale ta stála pevně na svém místě a stojí tam snad dosud. A v ní spokojeně žije Kulišova rodina.
A teď Vám musím, milé děti, také ještě něco říct o perníkovém dědkovi. Když se tehdy šťastně dostal z prasečího chlívku, nechtěl už o jiném světě ani slyšet a vrátil se s bábou zas do lesa do své staré perníkové chaloupky. Ale vedlo se jim tam špatně. Děti, které v lese přece občas k chaloupce zabloudily, ani nenapadlo, aby si šly z mlsoty ulomit kus perníku, protože ho byly přejedeny.  

Zdroj:www.abatar.cz