Pět malých chlapečků - Petrklíče

Babi Petrklíčová jednou dostala kartu s razítkem, aby se dostavila do střediska k doktorovi. „Děvečko mo­je,“ řekla Žofince, „pohlídej ty dareby a občas je spočítej. Nezapomeň, že máme čtyři kluky. Ukaž, jak umíš po­čítat.“ A Žofinka počítala: „Jeden, dva, tři, čtyři. “ Uměla to jako nic. Žofinka umí nejen počítat, ale umí mnohem víc: skákat školku, kreslit obludy, háč­kovat mraky, stříhat papírové nudle, postavit se na palce a umí vytočit te­lefonem „hoří!“. Babička se může na ni spolehnout. „Hlavně aby nikdo ne­chyběl, až přijdu,“ řekla babi a odešla. Žofinka si pomyslela: Proč by měl někdo chybět? Sedla si před sporák na bobeček a rozsvítila stiskátkem troubu. „To je moje barevná televi­ze. “ řekla a dívala se sklem dovnitř, …a já tam něco vidím!“ Byla to žemlovka a bratříčkové na ni dostali chuť. „Tak se klidně dívej,“ řekli Žofince, „ale my to, co tam vidíš, sníme.“ A hned si chystali talíře a vidličky a pro Vavřince lžíci, aby se nepíchl. Ale Žofinka se nedala odstrčit, vzala si taky a řekla: „Mohu taky udělat polívku z pytlíku.“ Jenže Dominik s Matoušem už utekli ven, a tak Žofinka pomohla Vavřincovi s botkami a spěchali za nimi. Cyril byl klíčník a zamykal a odmykal. Nejdřív šli Petrklíče na starou cestu. To je cesta za jejich domem, kde už nic nejezdí, a proto tam kvete tráva. Podél cesty vede stráň a Cyril po ní denně běhá a mává rukama, jestli se mu z nich časem vyvinou křídla.

„Když to lidi netrénují, nemohou nic čekat,“ říká. A Cyril běhal a mával rukama a Dominik s ním, a Matouš se taky přidal, i Vavřinec a Žofinka, všichni běhali a mávali rukama, ale křídla ne a ne se objevit. Místo toho dostali žízeň, a tak šli na sodovku až na sídliště. Matouš měl totiž naštěstí s sebou ten kapesník, ve kterém měl zavázanou korunu za utřené nádobí. Sodovka neměla žádnou chuť, ale bublinky byly správně pichlavé a bylo jich dost. Jenže sodovky zas tak moc nebylo, na Vavřince zbylo už jen docela málo, ale nejmenší-mu Petrklíči to ani moc nevadilo. Strčil si do pusy hladké a studené zábradlí z nerez oceli, co tu bylo mezi vchodem a východem, a byl spokojen. Potom se Petrklíče vydali za novou silnici na písek. Je čerstvý a jsou ho tam celé kopce. (Listonoška tvrdí, že se tam bude stavět další město.) A tak kluci vrtali pískové metro a chystali se stavět ještě koncertní síň pro Žofinku, aby měla kde zpívat. Ale přišel nějaký pán a řekl: „Víte, že tady je staveniště?“ A děti řekly: „Samozřejmě. Vždyť tu stavíme, nevidíte?“ A ten pán se díval z jednoho na druhého, až uviděl Žofinku. A hned poznal, že je na ni spolehnutí. „Čípak jsou ti chlapečkové?“ zeptal se a Žofinka řekla: „Naši.“ Hned pochopila, že tu nemohou zůstat, zvedla se a šla domů.  Pán řekl klukům, ať sypou rychle za ní, a tak se za chvíli všechny děti ocitly v krásné novostavbě, kde visí ta cedulka: Tady bydlí Petr Klíč.

Žofinka udělala z pytlíku polívku, ale než ji nalila, kluci už spali. Ten na polštáři, ten pod polštářem, ten se zabalil do deky a jeden spal v košíku s prádlem. Když to Žofinka uviděla, vlezla si pod stůl, protože stůl je její domeček a pod stolem její pokojíček, a krámovala tam a cucala bonbón, až přišla babička. Konečně se vrátila od doktora. Žofinku uviděla hned, a tak začala počítat spící Petrklíče. „Jeden, dva, tři, čtyři, pět. Jak to?“ polekala se babi, „copak jsem se spletla?“ A hned volala Žofinku, aby počítala s ní. Ale ať počítaly, jak počítaly, pořád jich bylo pět, pět malých chlapečků. „Bála jsem se, aby žádný nechyběl, protože vím, jací jsou to tuláci,“ řekla babi, „a zatím jich máme o jednoho víc. Jak je to možné?“

Teprve když se spáči probudili, všechno se vysvětlilo: ten pátý chlapeček nebyl Petrklíč, ale Petrželka, a bydlel v úplně novém domě, co stál naproti přes ulici. Nejspíš se přidal k Petrklíčům, když stavěli metro a tu koncertní síň pro Žofinku. Ať už to bylo tak nebo tak, Petrželka si teď s Petrklíči celé dny hraje, takže Žofinka má kolem sebe ne už čtyři, ale pět malých veselých kluků.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/petrklice/pet-malych-chlapecku/