Petříček

Kdykoliv dala maminka pomazanku Madlence, kde se vzal, tu se vzal, a již tu byl Petříček, aby dostal také. Potom si pospíšil s jídlem a ještě na sestře loudil. Ale když dostal pomazanku napřed on, to se honem schoval do stodůlky, aby ho Madlenka neviděla a kousek na něm nechtěla.

Kde mohl něco dostati, tam býval hned jako ptáček na křídlech. Ale když měl něco dáti, to se ztratil jako střízlík ve křoví.

Jednou čekali rodiče přespolního strýce na posvícení.

Madlenka toho dne obskakovala maminku, aby jí pomáhala při práci; ale Petříček číhal před vraty, aby viděl strýce nejdřív. A když se ukázal na návsi, utíkal mu naproti a ruku políbil. Však věděl dobře, co dostane za uvítanou.

Strýček sáhnul do kapsy, vytáhl lesklý peníz a řekl:

„Tu máš, kloučku, na koníčky.“

Klouček znova políbil ruku a potom šup! stříbrňáček do kapsičky u vestičky.

Doma ani slůvkem se nepochlubil, jakým je boháčem.

Také Madlenka dostala od strýčka desetník, aby se svezla na kočárku v kolotoči. Sotva vyšla ze světnice, již na ní Petříček loudil, aby ho dala svézti za své peníze.

„Však jsi dostal také,“ odbývala ho Madlenka, „zaplať si ze svých.“

„Nedostal,“ popíral Petříček, „podívej se.“

A při tom obrátil kapsy u kabátu na ruby.

„Počkej, zeptám se maminky a všechny kapsy ti prohledám, zdali nezapíráš.“

Madlenka běžela do kuchyně a Petřík zůstal na dvoře.

Přemýšlel, kam by schoval stříbrňáček, aby ho Madlenka nenašla u něho.

„Ve světnici je strýček s tatínkem a v kuchyni Madlenka s maminkou, komůrka je zamčena a ve chlévku je tma.“

Tak rozumoval malý človíček. Posléze si vzpomněl na teras u panské zahrady před okny.

„Paleček tam někde má hnízdo; mladí palečkové tikají celý den hlasitě a přece jich nikdo nemůže nalézti. Schovám si desetník také do terasu. Tam bude mlčeti jako pěna, nikdo se o něm nedoví.“

I běžel k terasu a desetník si uložil mezi dva kameny do skuliny.

Vedle rostl šípkový keř a ten mu potom ukáže místečko, kde byl schován lesklý peníz.

„Tak,“ pochvaloval si, „za Madlenčin desetník budu se voziti i já. Nejdříve sednu si na koníčka bílého. Až Madlence peníze dojdou, vrátím se pro svůj desetník do terasu a potom se budu voziti na vraníku. Ale Madlenku nesvezu.“

Potom běžel do kuchyně a všechny kapsičky obrátil na ruby, aby každý viděl, že peněz nemá.

Ale Madlenka viděla prvé oknem, kterak si Petřík schovává něco do terasu, a myslila si:

„Počkej, lakomý, počkej! Podívám se do tvé skrýše.“

Nahlas pak řekla:

„Obuj si botky, půjdeme spolu na náves.“

„Ichuchu!“ radoval se hošík, a honem hledal obuv, aby již byl u koníčků.

Zatím se Madlenka vytratila ven a hopsa! k terasu. Za chvilku přiběhla zpátky a chlubila se:

„Podívej se, Petříčku! Mám dva desetníky. Jeden mi schová maminka na péra a za druhý se budu voziti na kolotoči.“

„A kde si je vzala?“ divil se Petříček. A již záviděl sestře, že snad jí strýček dal více než jemu.

„Jeden mi dal strýček a druhý — druhý — hádej, hádači!“

„Tatínek?“ hádal bratr.

„Ne!“

„Maminka?“

„Ne!“

„Kdo tedy?“

„Paleček!“

„I jeminánku!“ volal Petříček, „paleček má hnízdo, ale peněz nemá.“

„A přece mi dal stříbrňáček,“ žertovala Madlenka; „položil mi ho do skuliny v panském terase. Šípek mi o něm pověděl a palečkové všichni volali:

„Ber si! Ber si! Ber-si-si-si!““

Madlenka se zase smála, ale Petříček se zarazil. Již poznal, že mu peníz vybrala a že jeho neupřímnost vyšla na jevo. I přiznával se honem :

„To je můj desetník od strýčka; vrať mi ho pěkně, Madlenko, vrať.“

„Hlehle, chytrouška,“ dováděla sestra, „jak by loudil. Vždyť jsi mi ukazoval prázdné kapsy, a sám jsi řekl, že jsi nedostal od strýce ničeho!“

„Dostal, dostal, jen se podívej, že znám svůj peníz i z paměti. Na jedné straně má hlavu a na druhé ptáka.“

„A proč jsi jej schovával do terasu?“

Teď se Petříček zarazil ještě více. Styděl se, že chtěl, aby ho sestra svézti dala za své peníze, ale on že před ní desetník ukryl.

I zamlčel se a sklopil oči k zemi.

„Vidíš, holečku, vidíš, jak lžeš! Počkej, půjdu do světnice a povím před strýcem, jak jsi se zachoval.“

„Nechoď, Madlenko, nechoď,“ prosil hošík. Věděl, že by ho nikdo nepochválil za jeho lakotu. Proto raději zase smlouval:

„Nech si tedy, Madlenko, desetníček, ale svezeš mě na vozíku, viď?“

„Nemusila bych,“ smála se sestra. „Ale abys věděl, že jsem upřímnější než ty, pojď se mnou.“

Na návsi byly děti z celé vsi a vesele pobíhaly kolem kolotoče a kolem sladkých krámů. Madlenka zavedla bratra ke koníčkům, posadila jej na vraníka a sama sedla si do kočárku. Když se svezli, loudil Petřík, aby směl ještě jeti na bělouši. I toho dopřála mu hodná sestřička. Ale když se bělouš zastavil, chtěl Petřík ještě věděti, jak se to vozí v kočárku, a loudil, až Madlenka zaň zaplatila. Ale potom řekla:

„Už mám jen čtyři krejcary. Za ty koupíme marcipánové srdce. Přijde k nám odpoledne tetička s Bohumilkou. Dáme srdíčko Bohunce; bude míti radost.“

Petřík byl by se nejraději vozil až do večera. Ale neměl peněz a proto mrzutě s kočárku slezl. Zašel s Madlenkou k sladkým krámům a tam vybral pro sestřeničku srdce s pěkným obrázkem.

Potom se vraceli domů.

Madlenka se radovala cestou, jak potěší Bohunku a jak se jí budou očka blýskati radostí. Ale Petřík mínil, že by bylo nejlépe, kdyby nemusil dáti Bohunce ani drobečku. I povídá:

„Rozdělme se, Madlenko o srdce, aby věděla Bohunka, od koho je která půlka.“

A tak dlouho loudil, až Madlenka srdce rozlomila a půlku jemu dala.

Když přicházeli k domovu, viděla je Bohunka oknem a vyběhla jim naproti na dvoreček. Madlenka jí hned podávala půlku sladkého srdce, ale Petřík odskočil ke komůrce a svoji půlku si tam schoval na práh, aby nemusil dáti Bohunce kousek.

Ale v tom přiběhla slepička, zob! zob! chytila Petříčkův marcipán do zobáku a plotem zaběhla do sousedovy zahrady. Petříček se dívá žalostně za slepičkou, a děvčátka se smějou. Ostatní slepičky běží do zahrady, ale ta první utíká s marcipánem přede všemi. Když je kus cesty předeběhne, zastaví se a zobá. Po chvíli celý marcipán snědla.

„I ty lakomá!“ horší se na ni Petříček, „ani drobečku nepřeje ostatním. Ošklivá, fuj!“

A Madlenka se s Bohumilkou jenom směji a povídají:

„To se učí slepička — od našeho Petříčka!“

Petříček se zastyděl a prosil děvčátka, aby se mu neposmívala a nikomu neříkala, že chtěl marcipán spapati sám jako ta slepička.

Když potom někdy dostal pomazanku, neutíkal do stodůlky jako slepička do zahrádky. Madlence dal vždycky kousek a přál jí ho z upřímného srdce.

Autor:Josef Kožíšek

Zdroj:Jiskry a plamínky