Petrovy kameny

Na útesu proti Pradědu, zvaném Vysoká hole, tyčí se Petrovy kameny. Je to zvláštní skála tabulovitého tvaru, a snad právě proto, že tak nápadně ční na holém hřebeni a je už zdálky viditelná, koluje o ní nejedna pověst. Tu nejvěrohodnější Vám chci vyprávět.
Na panství krutého pána ze Sovince, jemuž náležel tento kraj i s poddanými, žil kovář jménem Petr. Byl to chlapík statný a otužilý a uměl vzít za práci. A přece upadl v nemilost. Petr a krásná a vzdělaná dceruška správce panství totiž nalezli v sobě zalíbení a to nemohl pan správce připustit. Avšak marné bylo domlouvání, dceruška od Petra neupustila, a když se dověděla, že kovář má být uvězněn, zavčasu ho o tom strašném úmyslu zpravila a za temné noci se jim oběma podařilo uprchnout.
Zamířili do hor, protože doufali, že v jejich nepřístupných výšinách naleznou bezpečí. Spěchali, jak nejvíce mohli, aby unikli pronásledovatelům, kteří se vydali po jejich stopách. Čas byl tenkrát mokrý a oni prchali smutným krajem. Foukal vítr, a jak stoupali výše do hor, obklopily je chumáče mlhy. Větry tu zvyvracely spousty starých vousatých jedlí, které ležely přes sebe a hnily, a milenci je obtížně přelézali.
Pravda, správcova dceruška byla vzdělaná a jistě měla více rozumu v hlavě než jiný v patě, ale zase nešika, že by upadla přes stéblo trávy. A tak se jen s námahou brodila mokřinatými pastvinami, klopýtala o rozsochaté pařezy a zraňovala se o ostrá skaliska. Petr jí pomáhal, seč mohl, ale v těch končinách se nevyznal a také jemu docházely síly. Když už se pokřiky pronásledovatelů ozývaly za jejich zády, klesli oba uprchlíci vysílením do vřesu pod skalou na Vysoké holi. Viděli, že neuniknou a jejich láska že se nikdy nevyplní.
Avšak tu se najednou zvedl hrozný povichr, noc hučela nad horami, hrom bil a blesky šlehaly oblohou. Bouře přikryla milence svým pláštěm, a když se konečně přehnala, po pronásledovatelích nebylo ani památky. Skálu na Vysoké holi minuli, aniž zpozorovali milence v jejich chatrném úkrytu, a museli se vrátit s nepořízenou. Kovář Petr se svou milou s posledními silami vyšli z horské divočiny a nad ránem už zas bouchali na lidské obydlí za hranicemi panství pána ze Sovince. Potom se vzali a žili spolu šťastně po dlouhá léta.
Ta příhoda vešla záhy v obecnou známost a zvláštnímu skalnímu útvaru na Vysoké holi se počalo říkat Petrova skála nebo též, a to častěji, Petrovy kameny.
Smutnější je vyprávění o čarodějnicích, které prý se o svatojanské noci slétaly na košťatech na svůj sněm právě na Petrovy kameny, aby na tomto pustém místě připravovaly svá kouzla a čáry pro celý příští rok. To bylo v době, kdy pověrčiví lidé věřili, že mezi nimi žijí zlé čaroděj nice a škodí jim. Jestliže byla některá žena nehezká, obviňovali ji, že dokáže uřknout jejich dobytek, aby nedojil, a sváděli na ni kdejaké neštěstí, které potkalo jejich hospodářství. A když vynikala krásou, která okouzlila nejednoho muže, pak ovšem musela být tím spíše ve spolku s ďáblem. Stačila pouhá pomluva a panský soud ve Zlatých Horách nebo ve Velkých Losinách stíhal tyto nevinné ženy útrpným právem, až z nich na mučidlech vynutil nesmyslná přiznání a odsoudil je k upálení. Kolik dívek a žen splatilo svým životem tento pověrečný blud, který se zrodil z hlouposti a krutosti středověku! Ale nebyli to ďábli ani ohniví mužíci, co svítili o teplých nocích na Petrových kamenech, ani čarodějnice na hořících pometlech nelétaly nad skalisky na Vysoké holi. To jenom světlušky zažíhaly své lucerničky na oslavu letního slunovratu .....