Poctivý Petr a jeho falešní bratři

Byl jednou jeden sedlák a ten měl dva syny, které nechal vychovávat ve městě, aby z nich jednou byli páni. Když oba dostudovali a vrátili se ze školy domů, otec byl velmi rád, ale synkům se doma brzy znelíbilo, a tak si řekli: „Musíme otce přemluvit, aby nám dovolil odejít do ciziny, ale musí nás pustit oba, jeden bez druhého nepůjdeme.“ Když otci sdělili, co si usmysleli, byl z toho smutný a nechtěl s tím souhlasit. Nakonec řekl, že pustí do světa jen jednoho a ten druhý zůstane u něj doma. Ale synové na něj naléhali, až konečně souhlasil.
„Pište mi, jen pokud se Vám povede dobře,“ řekl jim na rozloučenou, „pokud se Vám povede špatně, nechci o tom nic vědět.“ Oba mu to slíbili a vytáhli do světa, daleko do cizích krajů; ale protože ve městě pochytili velkopanské obyčeje, styděli se za to, že jsou obyčejní selští synkové, a tak si vyrobili falešné doklady a vydávali se za hraběcí syny. Vstoupili do královských služeb; ačkoliv si zpočátku vydělali dost, aby mohli žít jako hraběcí synové, přeci to často nestačilo. Tak napsali otci a vyprávěli mu, jak se jim dobře daří, jen by potřebovali trochu peněz, aby mohli postoupit ve svých úřadech výše, prosí ho jen o to jediné; jakmile se stanou velkými pány, všechno mu jednoho dne splatí. A dobrý otec jim poslal peníze jednou, dvakrát, třikrát, až to bylo desetkrát, ale synkové žádali stále více a více a on nemohl jejich prosby vyslyšet, avšak oplátky se mu nedostalo. K posledku to na něj bylo příliš, poslední velkou sumu nedokázal sehnat, takže jim napsal, že během jejich nepřítomnosti se narodil ještě jeden bratr a on se o něj musí postarat, víc už jim nepošle ani zlaťák.
Pak mu ale opět napsali, že potřebují peníze a už naposledy. Byla to velká částka, potom prý se stanou ministry a všechno mu vrátí zpět. Tak otec prodal dům i statek, požadovanou sumu dal dohromady a celý svůj majetek jim poslal. Synové se opravdu v té cizí zemi stali ministry, ale na svého ubohého otce v té chvíli úplně zapomněli, takže tento žil ještě patnáct let ve velké bídě, a když umřel, nemohl být ani řádně pohřben. Petr, jak říkali nejmladšímu, který kvůli bratrům přišel o dědictví, musel už jako malý chlapec vstoupit do služby. Panu faráři se ho zželelo a vzal ho k sobě, aby pásl husy, k tomu ho učil číst i psát a na pole mu dával latinské knihy, a tak Petr na pastvě trávil čas učením.
Konečně bratry jednoho dne napadlo, že by se měli podívat, jak se daří jejich otci, zda ještě žije či ne. Tak se vydali se služebnictvem na cestu, ale když se přiblížili k vlasti, nechali svůj doprovod v jednom hostinci, aby nevešlo ve známost, že jsou původem jen obyčejní selští synkové. Kousek od rodné vsi uviděli na cestě pasáčka husí, a tak se ho zeptali, zda zná ve vsi muže toho a toho jména.
„To byl můj otec, který před rokem zemřel, protože všechno své jmění poslal do ciziny dvěma starším bratrům. Oni mu psali, že až se stanou velkými pány, všechno mu to oplatí, ale nedali o sobě víc vědět, a tak musel snášet nouzi s bídou, a když umřel, ani neměl řádný pohřeb!“ Tu jeden bratr pravil druhému latinsky:
„To je náš bratr! Ano, to je on!“ Ale Petr jim dobře rozuměl. Jeli do vsi, aby se sami přesvědčili, a když nabyli úplné jistoty, vrátili se zpět a řekli:
„Poslouchej, my jsme Tví bratři, když jsme svému otci tak ublížili, chceme pomoci alespoň Tobě. Pojeď s námi, budeš se u nás mít dobře.“ Petrovi se dlouho nechtělo, ale nakonec se nechal přemluvit, šel za svým pánem, aby se s ním rozloučil. Farář daroval Petrovi koníka, aby měl na čem jet, ale na sobě měl svůj oděv pasáčka. Poblíž hostince, kde zanechali služebnictvo, řekl jeden bratr druhému opět latinsky:
„Jeď dopředu a pošli sloužící domů s tím, že máme sluhu; náš bratr se nám bude starat o koně a bude naším pacholkem.“ Tak jel jeden bratr napřed a služebnictvo poslal domů. Petr všemu rozuměl, ale dělal, že neví o ničem, co si spolu povídali. Když přijeli do hostince, tak hostinskému řekli, že je to jejich pacholek a poručili mu, aby obstaral koně a uložil se ve stáji. Petr se trpělivě podrobil a udělal vše, co si přáli, ale tajně si pomyslel:
„Tak to je ono poděkování, které na mé osobě prokazují mému otci, ten kdyby to byl věděl, v hrobě by se musel obracet!“ Pak putovali daleko, předaleko, a když byli poblíž svých paláců, opět se spolu latinsky domlouvali:
„To není dobrý nápad přivést toho ubožáka s sebou, ten nás prozradí!“ Tak mu zakázali říci, že je jejich bratr, jinak se mu zle povede. Ubohý Petr vše slíbil. Ale oni mu stejně nevěřili, a když večer přejížděli po zámeckém mostě, řekl jeden tomu druhému opět latinsky:
„Nyní už sluhu nepotřebujeme, shodíme ho dolů do propasti a více se ho nemusíme bát.“ Petr to sice vše slyšel, ale pomoci si neuměl, neboť bratři ho okamžitě popadli, srazili ho z koně dolů a pak pospíchali do zámku. Hoch ve vodě sebral všechny svoje síly a plaval směrem k zámku, až šťastně doplul ke schodům, které vedly ke komnatám v té části zámku, kde bydlela mladá královská dcera. Zrovna pokojně seděla se svými komornými v komnatě, když najednou uslyšely křik a potom žblunknutí do vody. Princezna zvolala ustrašeně:
„Někdo spadl do zámeckého příkopu!“ Komorné vyběhly s pochodněmi na schody vedoucí k vodě a tam našly vyčerpaného Petra. Princezna poručila, aby mu ihned oblékly suché šaty a přivedly ho k ní. Tak se stalo, a když se před ní objevil v krásných šatech, velmi se jí zalíbil. Nechala zavolat svého otce a řekla mu:
„Podívej, zachránily jsme ho z vody, můj drahý otče, daruj mi ho, ať se stane mým služebníkem!“ Otec rád souhlasil, neboť měl svou dceru, která byla jeho jediné dítě, tak velmi rád, že jí žádné přání nedokázal odepřít. Tak Petr pojednou upadl z velkého neštěstí do velkého štěstí.
Druhého dne oba, domů se navrátivší ministři vykonali návštěvu u krále a potom se šli poklonit princezně. Jak se ale vylekali, když vedle ní viděli stát svého bratra Petra v královské livreji! Chtěli se ihned obrátit a odejít s tím, že přišli asi nevhod a zastaví se jindy, ale mladičká princezna je nenechala odejít, nýbrž jim hned vyprávěla o svém štěstí, jak toho chlapce v noci zachránila ze zámeckého příkopu a jak ho pak dostala od otce za služebníka. Tu si oba bratři oddechli, neboť pochopili, že Petr je neprozradil. Když ale odešli, řekli si:
„Jsme ztraceni, jestli ihned něco nevymyslíme.“ A opravdu, za malou chvíli už měli zlovolný plán; nechali připravit uspávací nápoj, večer šli k princezně a řekli jí:
„Tento nápoj jsme přivezli z naší domoviny, můžete ho ochutnat a dát z něj také Vašemu sluhovi.“ Princezna ihned nechala Petra zavolat a sama se první důvěřivě napila, pak nápoj podala Petrovi a on se rovněž napil. A oba rázem upadli do hlubokého spánku. Tu je ministři vzali, položili je spolu do jedné postele, šli ke králi a řekli:
„Pojď rychle, náš pane, a podívej se na svoji dceru, jak dalece se zapomněla.“ Král tam ihned spěchal, a když uviděl ty dva v posteli, zvolal:
„Bože chraň! Co mám učinit, abych svůj dům zbavil takové hanby?!“ Tu mu oba ministři radili, že nejlepší by bylo, zavřít oba do bedny a tu pak svrhnout do otevřeného moře. Králi se to zdálo kruté, neboť tak ztratí své jediné dítě, nakonec dal svolení a řekl:
„Pryč s nimi!“ Tak nechali ministři udělat velkou truhlu se skleněným okýnkem, dali jim dovnitř šaty, Petrovi jeho pastýřský šat, chleba na jeden den a nechali je ještě v noci vyvézt na moře a tam svrhnout do vody.
Truhlice plavala ve vlnách sem a tam; slunce stálo následujícího dne už vysoko, když se probudil nejprve Petr. A jak mu bylo, když se rozhlédnul, to není těžké si domyslet. Nejvíce se strachoval o princeznu, která stále ještě spala. Konečně se probudila i ona.
„Můj Bože!“ vykřikla „Kde to jsem?“ Když uviděla úzkou truhlu a cítila, že se pohupuje sem a tam, a když ji Petr vyprávěl o svých proradných bratrech, že Ti jim určitě podali uspávací nápoj a nechali je vysadit na moře, aby zahubili jeho i ji, byla zcela zoufalá. On ji ale utěšoval, jak jen uměl, potom se oblékli a trochu pojedli; pak vzal hoch nůž a skleněné okénko vyříznul, aby mohl prostrčit hlavu a rozhlédnout se kolem; kdepak jsou a zda poblíž neuvidí zemi. Ale neviděl nic jiného než nebe a vodu. Několik dní plula truhlice, hnaná větrem; už snědli všechen chleba a hrozila jim smrt hladem; ale pojednou pocítili, že truhlice na něčem uvízla. Petr se podíval ven a opravdu, byli u nějaké země, ale ta vyhlížela zcela pustě. Tak si podali ruce a slíbili si, že se jeden od druhého nikdy neodloučí, a šli do vnitrozemí; ale nikde neviděli žádné lidské obydlí, ani strom tu nerostl. Až k večeru konečně spatřili malou olšinu. K smrti unaveni, se pod ni položili a spokojeně usnuli až do rána. Tu Petr pravil:
„Zůstaneš tu odpočívat ve stínu, já půjdu a pokusím se najít něco k jídlu. Pokud do oběda nic nenajdu, pak se vrátím a společně tu zemřeme!“ Princezna se ale bála, že ji opustí a chtěla jít s ním. Ale hoch řekl:
„Ne, Tvoje nohy tu námahu nevydrží, zemřeš na cestě; raději zůstaň zde!“ Princezna pochopila, že to s ní myslí dobře, a upokojila se.
Petr spěchal pryč, aby hledal nějakou obživu, ale široko daleko nic neviděl. Kolem poledne ke svému velkému překvapení uviděl obrovský kamenný sloup, který měl podobu člověka a v nohou měl vytesány dvě místa na sezení. Tak se na chvíli posadil, aby si odpočinul. Za nějakou chvíli zase vstal a chtěl jít pryč, tu kousek odtud zahlédl skalní stěnu, tak šel k ní, aby si ji prohlédnul. Pojednou uslyšel za sebou zvolání:
„Petře!“ Ihned se otočil, ale protože nikoho neviděl, šel dál. Tu se ozvalo podruhé:
„Petře!“ a pak také potřetí.
„Nakonec to na mě mluvíš Ty, kamenný sloupe!“ řekl překvapeně.
„Ano, to volám já. Již mnoho staletí tu na Tebe čekám, Ty mě dokážeš vysvobodit, pokud uděláš přesně to, co Ti řeknu.“
„To udělám rád.“ odvětil.
„Jdi k té skalní stěně, najdeš tam otevřené dveře, je právě ten správný čas mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou. Jdi dovnitř, na stěně tam visí láhev a velký meč. Z láhve se třikrát napij, potom budeš moci vládnout tím mečem. Pak otevři ty další velké dveře. Leží a spí tam tříhlavý drak, tomu musíš jedinou ranou useknout všechny hlavy, potom odtamtud vyběhni a ty dveře za sebou zabouchni. Teprve až to vykonáš, můžeš sníst to, co Ti tam dají, ale dříve ne, jinak promarníš ten správný čas a nevysvobodíš mě!“ Petr si to promyslel a pak šel a našel vše tak, jak mu kamenný sloup řekl. Nejprve vyzkoušel meč sundat, ale nemohl s ním hnout z místa, a tak se jednou napil a zkusil to znova, trochu s ním pohnul, napil se podruhé a dokázal ho sundat, avšak vypadl mu z rukou, napil se tedy potřetí a tu mu byl meč pojednou tak lehký, že jej zvedl jako pírko a švihal jím ve vzduchu. Pojednou se objevil trpaslík s dlouhým vousem, čile se jal prostírat stůl a nosil na něj rozličná jídla a pití a k Petrovi pravil, aby jedl, neboť je jistě hladový. Petr hladový byl, ale měl dobře na paměti, co mu řekl kamenný sloup. Tak šel nejdříve na draka. Nemálo se vyděsil, když uviděl za dveřmi ležet tu nestvůru; ale brzy se vzpamatoval, zvedl meč a máchnul jím tak mocně, že všechny hlavy ležely na zemi. V mžiku vyběhl ven a zabouchnul za sebou dveře; dračí ocas po něm švihal tak strašlivě, že se chvěly skalní stěny. Nyní se posadil, jedl a pil, pak zabalil do ubrousku jídlo pro princeznu a vyšel ven.
„Dobře jsi to vykonal, Petře!“ volal na něj kamenný sloup a byl z něj nyní od hlavy až po hruď člověk:
„Zítra musíš však opět přijít, ještě není vše hotovo. Vezmi dosti jídla i pro princeznu, aby neměla nouzi, ale o tom, co se tu stalo a co jsi vykonal, jí nesmíš říci ani slovo!“ Hoch slíbil, že tak učiní. Když se pozdě večer vrátil k olšině, princezna se zaradovala, neboť tu smutkem a hladem málem už umřela. Petr ji utěšoval a pravil:
„Více se strachovat nemusíš, hlady už nezemřeme. Zítra přinesu zase jídla dost a dost.“ Princezna by ráda věděla, odkud ty věci má, avšak on ji ujistil, že jí to nesmí říci, tak na něj více nenaléhala.
Následujícího dne, když přišel ke kamennému sloupu, tento pravil:
„Nu, Petře, jdi opět do skály, napij se třikrát z té láhve a vezmi ten meč. Skrze tu místnost s mrtvým drakem projdi do další, tam spí pětihlavý drak a tomu musíš opět jednou ranou useknout všechny hlavy; teprve potom se můžeš najíst!“ Hoch slíbil, že tak učiní a slovo dodržel. Trpaslík opět prostřel stůl, ale on nejedl dříve, dokud nesložil pětihlavého draka. Potom nabral jídlo a pití též pro princeznu a vyšel ven. Ten kamenný sloup byl nyní člověkem až k pupku a zvolal:
„Petře, dobře jsi to udělal, ale zítra přijď zase, čeká Tě ještě jedna těžká práce; ale princezně o tom všem neříkej ani slůvko!“ Když večer přišel k princezně, byla přešťastná, nyní přes den už nestrádala.
„Také zítra se budeš mít dobře.“ řekl Petr „Zase jsem Ti toho hodně přinesl.“
Princezna by ráda věděla, odkud to vše pochází, ale on jí nic neřekl, ač velmi prosila. Druhého dne princezna nechtěla zůstat u olšiny, nýbrž chtěla jít s ním, ale on řekl zcela rozhodně:
„Ne!“ a tak plačící zůstala na místě. Když přišel ke kamennému sloupu, ten mu pravil:
„Petře, udělej to jako včera a předevčírem, jdi do skály, napij se z láhve, vezmi meč a jdi přes mrtvoly těch draků do třetí místnosti, kde leží sedmihlavý drak, tomu musíš rovněž jednou ranou useknout hlavy, potom se můžeš najíst.“ Když vešel do skály, objevil se poznova ten úslužný trpaslík a nosil jídlo na stůl, avšak on se ničeho ani nedotkl. Třikrát se napil, vzal meč a kolem dračích těl přešel do třetí komnaty. Ale jak se polekal při pohledu na toho strašlivého netvora, který teď tvrdě spal a mocně při tom chrápal. Však nebyl čas na váhání, sebral všechny své síly, popadnul meč oběma rukama, mocně máchnul a najednou odlétly všechny hlavy. V tom okamžiku vyběhl a zavřel za sebou dveře. Dračí ocas s sebou mrskal tak mocně, že se celá skála chvěla a třásla a vypadalo to, že se snad zřítí. Potom se najedl a vzal jídlo i pro princeznu. Když vyšel ven, byl kamenný sloup člověkem až po paty, ale dosud vězel v kameni.
„Dobře jsi to Petře udělal, ale je nutno vykonat ještě jednu věc, tu nejtěžší. Pokud se to nepodaří, tak toto všechno bylo zbytečné, vysvobozen nebudu! Jdi nyní k princezně a řekni jí všechno, co se stalo a co jsi vykonal, a připrav ji i na to, co se musí stát zítra. Ona totiž musí přijít s Tebou a pak musíte společně udělat toto: Musíte od jedenácti do dvanácti, v té hodině, kdy jsi složil ty draky, tady na tomto kameni sedět jeden vedle druhého a nesmíte po celou tu hodinu ani vstát ani říci jediné slůvko. Pokud Vám z úst vyskočí jedno jediné slůvko, bylo to vše zbytečné. Pro Tebe bude lehké to dodržet, ale pro princeznu ne. Jak tam budete totiž sedět, zjeví se její otec, matka, její komorné i oba ministři, Tví bratři, a budou na ni mluvit a volat na ni. Tu bude chtít vyskočit a mluvit s nimi, ale Ty ji musíš pevně držet na místě, zavřít jí pusu, aby jí přes rty neprošel ani hlásek.“
Spokojeně se Petr vydal zpět a princezně vypověděl všechno, co se mu v předešlých dnech přihodilo a co vykonal a co musí oba ještě příštího dne udělat. Princezna slíbila, že sebere všechnu sílu, aby vysvobození nezmařila.
Druhého dne putovali ke kamennému sloupu společně. Bylo zrovna před jedenáctou hodinou, když tam dorazili. Tu se sloup zeptal:
„Řekl jsi princezně všechno a ona Tě bude následovat ve všem ráda a věrně?“
„Ano.“ odvětil Petr.
„Tak se postarej, aby to vše dobře dopadlo. Nyní se posaďte, neboť ta chvíle je tu.“ Sotva dosedli, odbilo jedenáct a zkouška začala. Netrvalo to dlouho a princezna ukazovala prstem sem a tam. Zdálo se jí, že přijeli otec a matka a její komorné, vystoupili z kočárů a kráčeli k ní a řekli:
„Tady jsi, naše milované dítě, pojeď s námi.“ A ministři a komorné přišli až k ní a ptali se jí na rozličné věci. Tu zapomněla, kde je a co slíbila, nedokázala se déle udržet, chtěla vyskočit a mluvit. Však Petr ji pevně držel a na ústa jí dal ruku. Princezna sebou škubala a Petr musel napnout všechny svoje síly, aby ji udržel na místě a uchoval zavřená ústa. Zabíjení draků bylo proti této práci úplná hračka, pot mu tekl po čele, zdálo se mu, že už to dlouho nevydrží a ta hodina mu přišla jako věčnost. Konečně začala odbíjet dvanáctá hodina, a když dozněl poslední úder, zahřmělo tak strašlivě, jako by měla obloha v troskách dopadnout na zemi. Kamenný sloup se proměnil v člověka, vyskočil z kamene a byl to král té obrovské země, která se tu nyní objevila všude kolem ve vší své nádheře. Tam, kde krátce před tím byla jen poušť, tam pojednou stály malebné vesnice, pyšná města a překrásné zahrady s třpytivými fontánami. Bylo slyšet hudbu, víření bubnů a zvuk trubek a přicházel sem v plné parádě regiment vojáků a všechen lid s králem v čele předstoupil před Petra a volal:
„Ať žije náš vysvoboditel!“ A král slíbil, že mu splní všechna přání. Měl překrásnou dceru a tu mu nabídnul za manželku, avšak hoch řekl, že zůstane u té, která s ním snášela zlé i dobré a která už dříve souhlasila, že se stane jeho ženou. Princezna nyní viděla, v jak velké úctě ho mají ten lid i sám král, a že kvůli ní odmítnul i ruku krásné princezny. A tak spolu slavili krásnou svatbu a pak u toho krále spokojeně žili, jako by byl Petr královský syn; všechna přání mu byla splněna dříve, než je vyslovil.

Uplynul již rok, když tu si princezna se smutkem a steskem pomyslela na svého otce i matku, a jednoho dne Petrovi řekla, jak moc si přeje je ještě jednou vidět.
„To by možná šlo!“ řekl a šel ke králi a vyprávěl mu celý jejich příběh, jak se udál a jakou na tom jeho falešní bratři, královi ministři, mají vinu. Tu se král rozhněval a řekl:
„Ti nesmějí ujít zaslouženému trestu a k tomu Ti dám celou svoji armádu, vytáhni a obléhej hrad svého tchána a přej si jeho dceru za ženu a vyhrožuj mu, že celou zemi zpustošíš, pokud Ti ji nedá. A na konci mu otevřeně pověz, jakého skutku se na něm ti zločinci dopustili, a jim pak dopřej zaslouženou odměnu!“ Tak to jinoch učinil a brzy stál se svým obrovským vojskem před branami královského města, obléhal je a vyhrožoval, že nenechá kámen na kameni, pokud mu král dobrovolně a ze srdce rád nedá svoji dceru za manželku. Král se velmi vyděsil, když ten požadavek obdržel, a nechal vzkázat, že nemá žádnou dceru. Ale obléhatel vyhrožoval, že dobře ví, že dceru má a pokud by tomu tak nebylo, musí ihned nějakou opatřit. Tady byla dobrá rada drahá. Král nechal povolat své ministry a řekl:
„Vy jste mně radili, abych svoji dceru poslal pryč, nyní mi raďte a pomozte!“ Ale oni mu poradili říci, že tu sice jedna princezna dříve žila, ale už dávno ji někdo uloupil. Tak se stalo, avšak nepřítel nebyl s takovou odpovědí spokojen. Nechal starému králi vzkázat, že zítra bude on a všichni jeho generálové s manželkami jeho hosty u královské tabule a bude tam jistě sedět i princezna. Ubohý král by dal polovinu života za to, aby se to neštěstí nebylo nikdy stalo, ale odčinit to, co se tenkrát stalo, nemohl a také se styděl, že díky tomu mu nejsou tito hosté vůbec vítáni. Nejvíce se ovšem strachovali oba ministři, neboť tušili, že by jejich zločin mohl vyjít na světlo boží, ale u tabule se ukázat museli, protože si je velitel nepřátelského vojska u stolu výslovně přál.
V určené hodině byl Petr tu a objevil se oblečený jako generál, doprovázen svými generály a jejich ženami, a mezi nimi byla také jeho mladá žena s dítětem; ale nesměla se dát ještě poznat, dokud jí nedá znamení. Posadili se ke stolu, ale už od počátku tam vládla tichá a vážná nálada, jako kdyby drželi tryznu za mrtvého. Tu začal Petr a jeho generálové vyprávět rozličné veselé historky a ty krále tak rozzářily, že úplně zapomněl na svoji starost a i ministři se přestali pojednou bát. Brzy se do hovoru zapojili také a vládlo všeobecné veselí. Pak ale nemohl Petr pohled na své falešné bratry déle snášet, a tak položil otázku, co si zaslouží ten, kdo svého krále nejproradněji obelhal. Tu oba bratři hned odvětili:
„Takového zlosyna ať přiváží na ocas divokého koně a nechají vléci městem!“
„Ano,“ volali všichni „to si zaslouží!“
„Nu, ihned Vám takového zločince předvedu. Král mi řekl, že jeho dceru mu uloupili. Kdo by ji, kdyby nezemřela, poznal?“ Tu zvolala stará královna, její matka:
„Ó Bože, copak bych já svoji dceru nepoznala, kdybych ji opět uviděla? Ona má mateřské znaménko!“ Tu poručil Petr své ženě předstoupit a řekl:
„Ukaž svoji hruď!“ Když stará královna to znaménko viděla, padla mladé ženě kolem krku a vzlykala:
„Dcerko moje!“ Král oněměl jako zasažen bleskem. Ministři ale vyskočili a chtěli utéci, avšak všechny dveře byly obsazeny vojáky. „Popadněte je a vykonejte nad nimi rozsudek, který nad sebou sami vynesli!“ Ke králi ale pravil smířlivě:
„Vám, drahý otče, budiž odpuštěno, neboť mí falešní bratři Vás podvedli a obelhali. Ale nyní se ptám znova. Dáte mi dobrovolně a rád Vaši dceru za manželku?“
„Ušlechtilý pane,“ řekl král „ze srdce rád a k tomu celou moji říši, ode dneška budete králem místo mě.“
Tak poslal Petr králi, kterého vysvobodil, s velkými díky zpět jeho vojsko a stal se nyní sám králem a žil se svojí ženou ještě mnoho let šťastně a spokojeně.