Podivný vlas

Byl jeden člověk, byl velice chudý a měl plno dětí, že je ani uživit nemohl. Mnohokrát už mu napadlo, aby je jednoho rána zabil, aby se nemusel dívat na to neštěstí, jak mu hladem umírají, ale žena mu v tom bránila.
Jednou v noci přišlo k němu ve snu nějaké dítě a povídá mu:
„Člověče, vidím, že sis umanul duši svou zahubit a ty své nešťastné dětičky zabít, a vím také, že v bídě žiješ. Ráno najdeš pod svým podhlavníkem zrcadlo, červený závoj a vyšívaný šátek. Vezmi potají všechny ty tři věci, nikomu je neukazuj a jdi do toho a toho lesa. Najdeš v něm jednu řeku. Vydej se pak podle té řeky, až přijdeš k jejímu prameni. Tam najdeš jednu dívku, jasnou jako slunce, s vlasy rozpuštěnými přes ramena a nahou, jako kdyby se právě narodila. Dej ale pozor, aby to s Tebou nedopadlo zle: nesmíš ani slova promluvit, neboť jestli promluvíš, očaruje Tě, promění Tě v rybu nebo něco jiného, a potom Tě sní. A až řekne, abys jí ve vlasech povískal, učiň to, a jak se tak budeš probírat v jejích vlasech, dávej pozor, až najdeš jeden vlas červený jako krev, vytrhni ho a utíkej zpátky. Až to ta dívka pozná a začne za Tebou utíkat, hoď jí nejdřív vyšívaný šátek, potom závoj a nakonec zrcadlo, a tak ji zadržíš. Potom ten vlas prodej nějakému bohatému člověku. Ale nedej se ošidit, protože ten vlas má cenu nesmírného pokladu. Tak zbohatneš a své děti uživíš.“
Když se ten chuďas probudil, našel pod podhlavníkem všechno, jak mu dítě ve snu povídalo. Hned se vydal do toho lesa, a když v něm našel řeku, pustil se podle ní, šel a šel, až přišel k prameni.
Jak se tak rozhlížel kolem, aby se podíval, kde je ta dívka, uviděl ji nad jezerem, jak sluneční paprsky do jehly navléká a na vyšívacím rámu jimi vyšívá tkaninu z junáckých perčinů.
Jak tu dívku uviděl, uklonil se jí, ta vyskočila a ptá se ho:
„Odkud jsi, neznámý junáku?“
Ale on na to ani muk!
Znova se ho ptala:
„Kdo jsi? Proč jsi přišel?“ a ještě mnoho jiných věcí, ale on mlčel jako kámen a jenom rukama ukazoval, jako když je němý a hledá pomoc.
Tu mu řekla, aby si k ní sedl na okraj jejího pláště, a sotvaže to udělal a sedl si, naklonila k němu hlavu, aby ji povískal. Probíral se jí ve vlasech, jako když ji víská, a když našel ten červený vlas, oddělil ho od ostatních vlasů, vyškubl ho, vyskočil z pláště a utíkal, jak nejrychleji mohl.
Dívka to zpozorovala a pustila se úprkem za ním. A když se ohlédl a uviděl, že už ho dohání, hodil na cestu vyšívaný šátek, jak mu to dítě ve snu řeklo.
A jak ta dívka uviděla šátek, sehnula se, začala si ho hned z té hned z oné strany prohlížet a podivovala se tomu vyšívání, dokud se od ní nevzdálil hodný kus cesty. Potom si zastrčila šátek za ňadra a znovu za ním.
Když uviděl, že ho zase dohání, hodil na zem červený závoj. Dívka si ho prohlížela a podivovala se mu, a tak se zase zdržela, dokud se ten ubožák od ní nevzdálil hodný kus cesty. Dívka se rozzlobila, hodila na zem šátek i závoj a rychle se pustila za ním.
A když zase ten nebožák viděl, že ho dohání, hodil na zem zrcadlo.
Dívka přiběhla k zrcadlu, ještě nikdy žádné neviděla. Zvedla ho, a když v něm uviděla sebe, nevěděla, že je to její obraz, ale myslela si, že je to nějaká jiná, jí podobná. I dívala se nechápavě do zrcadla, a tak se ten člověk od ní vzdálil takový kus cesty, že už ho dohonit nemohla. A když poznala, že už ho nedohoní, vrátila se zpátky, a tak se ten člověk šťastně dostal domů.
Když se vrátil, ukázal ten vlas ženě a vypravoval jí, co se mu všechno přihodilo. Ta se mu začala posmívat a smích si z něho tropit, ale on na ni nedal a šel do jednoho města prodat tam ten vlas.
Hned se kolem něho seběhlo mnoho všelijakých lidí a kupců: ten dával cekin, ten dával dva, a tak pořád víc a pořád víc, až už mu dávali sto zlatých cekinů.
V tom se o tom vlasu doslechl i car. Dal si toho člověka zavolat a řekl mu, že mu za něj dá tisíc cekinů. A tak mu ten člověk vlas prodal.
A jaký to byl vlas? Car jej roztrhl podél od konečku ke kořínku a v něm našel zapsáno mnoho vzácných věcí, kdy se co stalo ve starých dobách od počátku světa.
Tak ten člověk zbohatl a žil spokojeně se svou ženou a dětmi.