Podivuhodný pták

Jeden muž a jedna žena měli dvě děti a nic k jídlu. Tu pravila žena muži:
„Jdi k cikánovi, nech si naostřit sekeru a podetni v lese špaččí hnízdo.“
To muž udělal; když přišel do lesa, uviděl překrásného ptáka, vzal sekeru a hodil ji po něm, ale netrefil ho a pták letěl dál. Muž ho pronásledoval celý den, pták se nakonec tak unavil, že svěsil křídla a padnul k zemi. Muž ho popadnul a zanesl domů a položil ho do košíku.
Tu se jal pták tak překrásně zpívat, že lidé ze sousedství i jen ti kolemjdoucí přišli, stáli a naslouchali. Muž a žena a jejich děti byli však hladoví a chtěli ptáka zabít. Tu jim pravili ti lidé, že to by byla věčná škoda, že to nemají dělat.
Ti ubožáci tedy na hlad na nějakou chvíli zapomněli a nechali ho žít. V noci ale pták snesl vejce a byl to drahokam a zářil a osvětloval světnici jako slunce. Tu se sousedé podivili ještě více, když přišli do jejich domu a prohlíželi si ten blýskavý kámen a toho krásného ptáka.
Tou cestou šel také jeden Žid. Když to slyšel, šel zvědavě s ostatními do domu a po tom kameni hned zatoužil. Ale muž nechtěl kámen prodat, když mu ale Žid nabídnul nakonec velké množství peněz a on byl přeci tak nuzný a nevěděl, čím by jinak hlad utišil, tak mu jej dal.
„Možná,“ pomyslel si muž „ten pták snese ještě jedno vejce.“
A nemýlil se, následujícího rána ležel na tomtéž místě opět drahokam.
„Běda Ti,“ řekl si Žid „jsi zničený člověk, pokud toho ptáka nezískáš!“ a utíkal ihned k tomu muži a řekl:
„Co chceš za toho ptáka? Přej si!“
Muž ale řekl, že ptáka neprodá za žádnou cenu. Tu mu Žid nabízel nekonečně velké sumy, ale muže přesto neobměkčil.
„Nechej mne, abych si toho ptáka alespoň prohlédnul.“ požádal Žid.
Muž mu podal koš a Žid ptáka popadnul za levé křídlo, zvedl jej a překvapeně se díval, neboť tam stálo psáno:
„Kdo sní mé srdce, najde každý den pod polštářem tři zlaťáky.“
zvedl tedy i pravé křídlo a tam stálo napsáno:
„Kdo sní má játra, ten se stane králem římským.“
Tu se ho zeptal muž, který neuměl číst:
„Co je tam napsáno?“
„Něco velmi hrozného,“ řekl Žid „ve dvou dnech ten pták zemře, když ho ale nyní zabijete a připravíte mi ho k jídlu, dám Vám za něj cenu, kterou jsem Vám prve nabízel.“
Muž si pomyslel:
„Lepší vrabec v hrsti než-li holub na střeše.“
A zabil ptáka a nechal ho Židovi připravit. Když se pták pekl na rožni, spadlo srdce i játra do pekáče. Uviděli to ti dva chlapci a hned je snědli, ten starší chlapec Jeroným srdce a ten mladší Joachim játra. Když byl pták předložen Židovi a on poznal, že srdce i játra chybějí, zvolal:
„Já se nenechám napálit, já jsem chtěl celého ptáka, chybí srdce a játra, to nejlepší!“
Vzal si svoje peníze i drahokam a odešel.
Muž se velmi rozzlobil, že o toho krásného ptáka i dobrý výdělek přišel, a když zjistil, že srdce i játra snědli jeho chlapci, tu je zbil nemilosrdně a hnal z domova ven.
Tou cestou šel zrovna starý voják a chlapců se mu zželelo.
„Když si je vezmeš, tak je ale odveď z mých očí, ještě však počkej, já si je nejdříve poznamenám.“
A každému chlapci uříznul malíček na levé ruce.
Voják vzal děti s sebou, připravil léčivé mazání a tu ránu jim ošetřil. V noci spali v lese a když se ráno probudili, ležely pod hlavou Jeronýmovou, který snědl srdce, tři zlaťáky. Voják zašil peníze chlapci do cípu jeho kabátku a potom je oba zavedl do města, kde žil král, posadil je na jeden kámen a šel svou cestou.
Král byl právě v okně, uviděl ony chlapce, ale nechal je tam sedět. Po chvíli přišla k oknu také princezna, a když ty ubohé hochy viděla sedět na kameni, poslala jednu děvečku a nechala je přivést do zámku. Posadili je ke stolu a při jídle chlapci vyprávěli, jak je otec velmi zbil a uříznul jim prsty, protože snědli jatýrka a srdíčko jednoho ptáka, jak se nad nimi slitoval dobrý voják, ošetřil je a vzal s sebou do velkého města.
Král i princezna pocítili k těm ubožákům lítost a nechali je u sebe. Oba dostali svou pušku a chodili každý den na lov.
Král měl jednu věrnou služebnou. Když po nějakém čase chtěla ze služby, předstoupila před krále a řekla:
„Každého rána od té chvíle, co jsou tu ti dva chlapci, nalézám pod polštářem Jeronýmovým tři zlaťáky, tady jsou, nechybí ani jediný.“
To připadlo králi trochu děsivé, a tak řekl dceři:
„S těmi hochy se to má divně, pošleme je raději pryč.“
Vzali tomu Jeronýmův kabát, zašili mu tam to zlato, potom je oba zavedli do lesa a nechali je tam. Chlapci šli společně dál, až přišli na jednu křižovatku, zde losovali, kterou cestou se který z nich vydá.
Tak se stalo, že Jeroným táhnul k východu a ten Joachim k jihu do města Říma.
Když Joachim pozdě večer dorazil k městu, byly brány města již zavřeny, musel tedy na noc zůstat venku.
Římané měli toho roku již sedm králů, ale všichni zemřeli a nyní se už nikdo nechtěl stát králem. Tak se rada města rozhodnula, že brzičko ráno jakmile se otevře brána, ten první, který ní projde, stane se králem.
Tím prvním byl ale Joachim. Hned byl radními města jako král pozdraven, a protože proti tomu nic neměl, posadil si na hlavu korunu a jal se panovat a ve městě budovat krásné paláce a zámky a věže.
Jeroným na své cestě brzy dorazil do malého města, tam zůstal, oženil se a nějaký čas si žil docela dobře, neboť že její muž má tak mnoho dukátů, to se jeho ženě líbilo, neboť ona je uměla utratit.
Jednoho dne se ale žena Jeronýma zeptala, odkud ty zlaťáky pocházejí. A on jí to důvěřivě vypověděl, jak to obvykle muž vlastní ženě vypoví, že ony od toho ptačího srdce, které snědl, pocházejí.
Ta věrolomná žena běžela hned do lékárny, koupila tam uspávací prášek a dávidlo a obojí to svému muži podstrčila. Tu Jeroným to srdce vyvrhnul a ona ho okamžitě spolknula a od té doby měla pod hlavou tři dukáty. Nyní Jeronýma z domu vyhnala a vzala si jiného muže.
Jeroným smutně bloudil pustinou. Rok se protloukal celkem dobře, neboť měl s sebou ony dukáty, co mu kdysi do cípu kabátu zašili, ale když se i ony minuly, nevěděl co si počít a upadnul do velké bídy.
Jednoho dne kráčel celý mrzutý lesem. Tu uviděl starou ženu, jak leží bezmocně v blátě, byla Vám to čarodějnice.
„Pomoz mi,“ zavolala na Jeronýma „já Ti taky pomohu.“
Tu ji zvedl Jeroným z bláta a na mu dala uzdu a řekla:
„Přes co tuhle uzdu přehodíš, ať je to kámen, strom, zvíře či člověk, to se rázem promění v koně.“
„To by bylo něco,“ pomyslel si Jeroným „to musím hned vyzkoušet.“
Přehodil uzdu přes jeden kámen a ihned před ním stál kůň, vyskočil na něj a jel rovnou do města, kde bydlela jeho žena. Před městskou bránou Jeroným uzdu koni sundal a tu na místě, kde stal dříve kůň, ležel zase kámen. Jeroným vešel do města a potají se vplížil do domu své ženy bez toho, že by ho zpozorovala. Šla zrovna po dvoře. Přiskočil a přehodil přes ní uzdu a hned z ní byl kůň. Jeroným na koně vyskočil a jel tryskem pryč až přijel ke městu Římu, kde je jeho kůň vysílením málem sesypal.
„Počkej, to ještě nebylo všechno!“
Tu uviděl množství lidí, jak vozí obrovské kameny na stavbu.
„Tohle je práce jako pro koně stvořena.“
A jal se taky vozit ty kameny, až z toho byl kůň celý hubený, prostě jen kost a kůže. Tu jej lidé, kteří kvůli němu byli kráceni na svých výdělcích, zažalovali ze závisti a zlomyslnosti před nejvyšším soudem jako trýznitele zvířat a Jeroným byl odsouzen k smrti.
Když měl být oběšen, byl i toho přítomen i král. Tu poznal odsouzenec svého bratra Joachima a zvolal:
„Bratře, copak ani u Tebe nenajdu trochu milosti?“
Joachim si odsouzence dlouho překvapeně prohlížel a nakonec Jeronýma poznal, padl mu kolem krku a pravil:
„O bratře, jak rád bych Ti milost byl udělil, ale co by bylo se spravedlností, kdybych ji já sám král nectil?“
„Já nežádám milost, milý bratře, nýbrž spravedlnost, ale nejdříve mne vyslechni.“
Nyní vyprávěl Jeroným králi svůj příběh, jak se byl odvíjel od jejich rozloučení.
„Dobře,“ pravil Joachim „dokaž, že ten kůň je Tvoje žena.“
Tu sundal Jeroným uzdu a ihned tu stála jeho žena. Podali jí dávidlo a ona musela to srdce vyvrhnout a Jeroným je spolknul a opět nalézal pod svou hlavou zlaťáky. Jeroným zůstal u bratra krále a stal se správcem jeho pokladu.
Král poté poručil:
„Nevěrnost musí být ovšem potrestána!“ a nechal tu ženu popravit, jak si zasluhovala.
Oba bratři spolu žili šťastně a jednoho dne vyhledali svého otce, který je nechtěl dlouho znát.
Tu mu pravili:
„Jen si vzpomeňte, otče, dal jste nás jednomu starému vojákovi a před tím jste nám každému uříznul malíček z levé ruky, ten voják nás ošetřil, ale podívejte na ty jizvy.“
Nyní musel muž mít jejich tvrzení mít pravdivé, neboť už dlouhý čas litoval, že tenkráte svoje děti skrze peníze vyhnal.
Pravil:
„Nyní mne potrestejte, neboť si to zasloužím!“
Ale synové řekli:
„Otče, tak to mělo být, neboť kdybyste nás tenkráte nevyhnal, nikdy bychom takového štěstí a slávy nedošli.“
Ten Žid se také doslechnul o tom, jak se vyplnilo, co bylo pod křídly ptáka napsáno, šel do lesa a ze samé závistí a pokoření se tam oběsil.