Pohádka: Hrnečku, vař!

V jedné vsi...

V jedné vsi byla chudá vdova a ta měla dceru. Žily ve staré chalupě s rozbitou doškovou střechou a měly na půdě několik slepic. Vdova chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat slámu, dcera nosila do města na prodej vejce, co jim slepice snesly. Tak se spolu živily.

Jednou v létě vdova onemocněla a dcera musela sama do lesa na
Dcera s matkou žily ve staré chalupě jahody, aby měly co jíst; vařily si z nich kaši. Vzala hrnec a kus černého chleba a šla. Když měla hrnec plný jahod, přišla v lese k jedné studánce; k té studánce si sedla, vyndala si ze zástěry chléb a začala obědvat. Bylo právě poledne.

Najednou se odněkud vzala stará žena, vypadala jako žebračka, a v ruce držela hrneček. "Ach má zlatá panenko," povídá ta žebračka, "to bych jedla! Od včerejška od rána neměla jsem ani kousek chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?"

"I pročpak ne," řekla ta holka, "chcete-li, třeba celý; však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý?" A dala jí celý svůj oběd.

"Zaplať pánbůh, má zlatá panenko, zaplať pánbůh! Ale když jsi, panenko, tak hodná, musím ti taky něco dát. Tuhle ti dám ten hrneček. Když ho doma postavíš na stůl a řekneš: Hrnečku, vař! navaří ti tolik kaše, kolik budeš chtít. A když budeš myslet, že už máš kaše dost, řekni: Hrnečku, dost! a hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říct." Hrneček jí podala a najednou se ztratila, holka ani nevěděla kam.

Když přišla domů, povídá matce, co se jí v lese přihodilo, a hned postavila hrneček na stůl a řekla: "Hrnečku, vař!" Chtěla vědět, jestli ji ta žebračka neobelhala. Ale v hrnečku se hned začala ode dna kaše vařit, a pořád jí bylo víc a víc, a než byste deset napočítali, byl hrneček plný. "Hrnečku, dost!" a hrneček přestal vařit.

Hned si obě sedly a s chutí jedly; kaše byla jako mandle. Když se najedly, vzala dcera do košíčku několik vajec a nesla je do města. Ale musela tam s nimi dlouho na trhu sedět, dávali jí za ně málo, až teprve pozdě večer je prodala.

Stará matka sama doma

Matka doma nemohla se jí dočkat, už se jí chtělo jíst, a měla zase na kaši chuť. Vzala tedy hrneček, postavila ho na stůl a sama řekla: "Hrnečku , vař!" Tu se v hrnečku začala hned kaše vařit, a sotva se matka otočila, byl už plný.

"Musím si taky pro misku a pro lžíci dojít," povídá si matka a jde pro to do komory. Ale když se vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: kaše se valila plným hrdlem z hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a z lavice na zem. Ona úlekem zapomněla, co má říct, aby hrneček přestal vařit. Přiskočila a přikryla hrneček miskou; myslila, že tím kaši zastaví. Ale miska spadla na zem a roztloukla se, a kaše hrnula se neustále dolů jako povodeň. Už jí bylo v sednici tolik, že matka odtud musela utéct do předsíně; tu lomila rukama a bědovala: "Ach ta nešťastná holka, co to přinesla; já jsem si hned pomyslela, že to nebude nic dobrého!"

Za chvilku už tekla kaše ze sedničky přes práh do předsíně; čím jí bylo víc, tím jí víc přibývalo. Matka už nevěděla kudy kam, i vylezla v té úzkosti na půdu a pořád bědovala, co to ta nešťastná holka domů přinesla. Zatím bylo kaše pořád víc a víc, a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna dveřmi i oknem na náves, na silnici, a kdo ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se byla právě naštěstí dcera nevrátila a nekřikla: "Hrnečku, dost!"

Ale na návsi byl už takový kopec kaše, že sedláci, když tudy večer jeli z pole domů, nikterak nemohli projet a museli se skrz tu kaši na druhou stranu prokousat.

Zdroj:http://www.jarodic.cz/cz/pohadka-hrnecku-var.php