Pohádka noční oblohy

Tam, za mléčnou dráhou, černou dírou a hvězdnou mlhovinou, září si do tmy souhvězdí Malého medvěda. A právě o těch vesmírných dálavách noční oblohy vypráví naše pohádka ze světa obrů hvězdníků. Obři hvězdníci jsou hodně podobní nám, lidem. Jejich děti bývají hodné i zlobivé, chodí do školy podobné té naší a ve volném čase si hrají úplně stejně, jako naše pozemské děti.

Nad obzorem právě vyšla hvězda Polárka a ve světě obrů hvězdníků začalo další ráno. Dnešní den byl něčím výjimečný. Přiletí kometa Létavice, která s sebou donese z hvězdných dálek velké meteority. Všichni hvězdníci je pak společně odešlou na Velkém voze všem lidem na planetu Zemi.

Bylo ráno, když si kluci hvězdníci hráli s kamarády červenými trpaslíky na schovávanou. Hráli si však u samotného kraje černé díry, ještě že je dobrák strýček Orion vyhnal rychle pryč. „Kluci hloupí, mazejte domů, copak nevíte, že sem je vstup zakázán?“ Kluci pelášili, jen jim nohy stačily a přitom prosili strýčka Oriona, aby to na ně nevyzradil mamince a tatínkovi.“

Bratři hvězdníci to ovšem nevzali zkratkou domů, ale oklikou, utíkali si pohrát ještě s Malým a Velkým psem a Kuřátkům nasypat trochu hvězdného zrní a Býkovi a Beranovi natrhali čerstvou hvězdnou travičku. Cestou přes hvězdnou mlhovinu je málem zasáhl šíp pana Střelce a tetičce Panně strhli sněhobílé prádlo z její hvězdné šňůry.

Když tu mladší Hvězdmílek zakopnul cestou o malý asteroid a probudil spícího Lva. Lví řev ztropil na nebi velký povyk a všichni sousedé vyšli ven, podívat se, co se to tam jen děje.

Kdyby oba bratříčky nepřikryla pod svůj plášť dobrá paní Mlhovina, dozajista by Hvězdmílka i Hvězdůlka Lev chytil a odvedl je s hanbou domů. To by pak jistě měli oba braši alespoň čtrnáct dní domácího vězení a nemohli by ani jezdit na chvostu žádné komety a to je ve světě malých hvězdníků snad ten největší trest, co si jen dokážete představit.

Dobrá Mlhovina ještě chvíli vyčkala a když se Lev i všichni ostatní vrátili na svá místa, pustila hochy ze svého ochranného pláště s tím, že tentokrát to pro ně udělala opravdu naposledy. Kluci si konečně dali říct a za chvilku už byli doma na dvorku.

„Tady ale něco krásně voní!“, volal Hvězdůlek. A měl pravdu. Maminka zrovna vytahovala z trouby koláče pečené z hvězdného prachu. Vůně koláčů lákala kluky až do kuchyně. To si panečku pochutnali. Pak se ještě napili smetany z mléčné dráhy a jejich bříška byla spokojená.

Maminka Hvězdnice a tatínek Hvězdák už byli oblečeni ve svých svátečních šatech, jen jejich dva klučíci Hvězdůlek a Hvězdmílek nebyli zase k nalezení. „Snad nevymýšlejí zase nějakou lumpárnu“, povzdechl si tatínek. Naštěstí nebyli daleko, zalezli jenom do špajzu, kde mamince zašli tajně mlsat hvězdný med.

„Vy jedni mlsouni, všude vás hledáme! Pojďte, rychle se umyjte a převlečte, jdeme na tu velkou slávu do města, maminka už čeká“, povídá tatínek klukům. „A co je to za slávu?“ ptá se mladší Hvězdmílek tento týden už asi podesáté. Moc dobře to ví, ne že by nevěděl. To on jenom rád poslouchá, jak o tom tatínek pěkně vypráví: „Asi tak za čtyřista třicet jedna světelných let pozemského času, to znamená jeden den času hvězdníkového, doletí naše meteority do zemské atmosféry. Na Zemi bude zrovna srpnový večer a lidé je budou pozorovat jako hvězdný roj Perseidů. Padající hvězdy mají na Planetě Zemi velkou moc. Plní přání lidem, kteří je pozorují na noční obloze. Každý rok hvězdiček spadne hned několik, ale právě začátkem srpna jich dopadne na Zemi úplně nejvíce z celého roku. Lidé už tady na ně čekají se spoustou svých tajných přáníček.“

Tatínek vypráví známý příběh a děti ho jen tiše poslouchají a ani nedutají. Když v tom maminka zavolá: „Pojďte honem, ať tu slávu nezmeškáme!“ Rodinka Hvězdníkových se přidala k davu čekajícímu na náměstí. Z hvězdného nádraží přijel Velký vůz, který čekal na přílet Létavice. „Už ji vidím“!, vykřikl Hvězdmílek, sedící vysoko tatínkovi na ramenou.

Kometa Létavice trochu přibrzdila a při zpomalené zychlosti vysypala všechny meteority do vagónů velkého vozu. Trvalo to pouze chvíli, než se velký vůz naplnil a zase zmizela do vesmírného prostoru. Na další návštěvu hvězdníků se chystá zase až za rok. Do té doby si bude létat a sbírat další meteority všech souhvězdí na své oběžné dráze.

Velký vůz se připravil k odjezdu. Všichni obři hvězdníci tu stáli a popřáli mu šťastnou cestu k planetě Zemi. Ze všech těch meteoritů se při průletu zemskou atmosférou stanou zářívě svítící padající hvězdičky, nesoucí přáníčko pro každého človíčka pozemšťana. Každá padající hvězda je pozdravem ze světa obrů hvězdníků, žijících tam někde daleko, až za souhvězdím Malého medvěda.

Dva klučíci Hvězdmílek a Hvězdůlek na cestě hvězdičce zazpívají svojí písničku:

„Leť hvězdičko, plápolej,
k Zemi rychle uháněj!
Potěš lidi maličko,
vyplň jejich přáníčko!“

Až na Zemi spadne poslední hvězda z Velkého vozu, hvězda Polárka zajde za hory, kluci hvězdníci půjdou spát a hezké sny jim budem přát.

Dobrou noc, Hvězdmílku a Hvězdůlku! Dobrou noc, děti!