Pohádka o odchodu duše

Když děti dosnídaly,  oslovila je maminka vážným hlasem: „Tomáši a Verunko, musím vám sdělit smutnou zprávu. Včera umřel strýček Pavel.“ 

Po chvilce ticha řekla Verunka: „To je škoda, to musí být teta Anička velmi smutná, že, maminko?"

„Ano, to máš pravdu. Navíc bude nyní sama, ale můžeme jí častěji navštěvovat.“

„Vždyť bydlí daleko, málokdy jsme k nim jezdili.“ odvětil Tomáš.

„Vlastně jste strýčka znali jenom málo.

V pátek se s ním pojedeme rozloučit. Bude mít pohřeb.“

„Aha,“ svraštila čelíčko malá Verunka. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí. „A proč vlastně strýček umřel?“

„Milá holčičko, každý člověk se na Zemi jednou narodí a každý také musí odejít, až nadejde jeho čas. Někdo umře mladý a někdo jako starý člověk:“

„A až strýčka dají do hrobečku, to tam bude potom pořád spát?“ ptala se smutně Verunka.

„Maminko, já  nechci umřít!“

„Ale děti, nebojte se, vše je úplně jinak. Pojďte, ukliďte nádobí ze stolu. Venku krásně svítí sluníčko. Půjdeme si sednout do zahrady na lavičku a tam vám budu vyprávět, co se děje s člověkem, který opustí tuto Zemi.“

„Opustí tuto Zemi...“ znělo Tomášovi v uších. Copak člověk někam odchází? Ale jak to, když je mrtvý?

 

Rychle s Verunkou vše uklidili a již běželi ke staré rozložité lípě, pod kterou měli svou oblíbenou lavičku. Vždy, když měla maminka chvíli čas, sedávali pospolu na této lavičce a maminka jim vyprávěla tolik zajímavých věcí. Jaké  to bylo, když byla malá, když byli s tatínkem mladí a seznámili se. A také jim vyprávěla o tom, jaké to bývalo na Zemi, když  měli lidé ještě čistá srdce a mohli vidět přírodní bytosti a společně pak tvořili nádherná díla. Ale o tom, co se stane s člověkem, když umře, s nimi maminka ještě nikdy nemluvila. Tomáš si vzpomínal, že když byl ještě malý a Verunka ještě nebyla na světě, umřel jejich dědček. Babička tehdy velmi plakala a stále říkala, jaká je to nespravedlnost. Vše, co si z toho Tomáš zapamatoval bylo, že smrt musí být strašná.

 

Lípa omamně voněla a v její koruně to bzučelo jako v úle. Děti si nehrály, ani neběhaly, jako jiné dny, ale hned si sedly k mamince na lavičku, každý z jedné strany, nemluvily a poslouchaly. Maminka seděla mlčky a bylo vidět, že je duchem někde daleko.

Asi myslí na strýčka. Říkal si Tomáš, ale již znal tento maminčin zasněný výraz a věděl, že jí nemá vyrušovat, že maminka brzy začne vyprávět.

 

Po chvíli opravdu začala: „Když jsem byla malá, jako ty, Verunko, moje maminka čekala miminko. Velmi jsme se na něj těšili. Přemýšlela jsem o tom, jak takové miminko přichází na svět. Moje maminka, vaše babička, mi říkala, že se miminko v porodnici narodí a bude mezi námi. Ale to mi nestačilo, stále jsem chtěla vědět, odkud se miminko u maminky v bříšku vzalo. 

Až k nám přišla teta Růženka, o které jsem vám již často vyprávěla.“

„Ta vám, maminko, určitě všechno vysvětlila. Říkala jste přece, jak byla moudrá a vše, co nám vyprávíte, víte od ní.“

„Ano, máš pravdu, Tomáši. Teta Růženka mi tehdy řekla, že lidé sem na Zem přicházejí z jemnějších světů. Když se maminka s tatínkem mají rádi, může u maminky v bříšku začít růst malinkaté děťátko. Když nastane ten správný čas, přijde do takového tělíčka v maminčině bříšku duše, která tělíčko bude používat v tomto životě. Takovému vysvětlení jsem rozuměla. A tak se mi narodil bratříček. Dali jsme mu jméno Pavlík.“

„Jé, maminko, nebyl to strýček Pavel?“

„Ano, Tomáši, vyprávím vám o strýci Pavlovi.“

„A kde je teď?“ Chtěla vědět Verunka.

Kdysi jeho duše přišla do malého dětského tělíčka. Z malého Pavlíčka vyrostl chlapec, který dospěl v muže. Nyní nastal čas, kdy toto tělo opět opustil. Mnozí lidé nevědí, že umírá jen toto pozemské tělo, ale duše žije dále.“

„To babička asi nevěděla, když dědeček umřel. Pamatuji si, jak moc plakala.“

„Ani jsem nevěděla, Tomáši, že si to pamatuješ.

 Pokoušela jsem se o tom babičce říci, ale nechtěla nic slyšet.

 Pro takové lidi je odchod někoho blízkého velmi bolestný.“

„Vy jste maminko, také plakala, když vám řekli, že strýček umřel?“

„To víš, že mi bylo moc smutno. Vždyť to byl můj bratr. Vyrůstali jsme spolu jako vy dva. Vím ale, že žije dál a že směl určitě odejít do krásných světů. Tak na něj mohu stále s láskou myslet.  Věřím, že se jednou opět setkáme.“

 

 

 

„A jak maminko víte do jakých světů odešel? Vždyť jste nám jednou říkala, že jsou i ošklivé světy, které lidé  vytvořili svým špatným chtěním.“

„Máš pravdu, Tomáši, je vidět, že o takových věcech opravdu přemýšlíš. Představte si, děti, že když přicházíte poprvé na Zemi je vaše duše oděna do bělostné čisté košilky. Každým nepěkným jednáním, mluvením, ale dokonce i myšlením se vaše košilka může umazat. Kdo má košilku krásně čistou, může odejít do světlých zářivých světů. Vím o strýci Pavlovi, že to byl dobrý člověk, tak jistě odešel někam, kde je to moc krásné.

Ale když je někdo například zlomyslný a ubližuje druhým, vypadá jeho košilka jako umazaná od bláta. Vy jste hodné děti, ale když jste se včera hádali o ten nový balón, na vaší košilce se objevil špinavý flek.“

Verunka se dala téměř do pláče, ale pak bylo vidět, že jí napadl dobrý nápad: „Tak vezmeme mýdlo a teplou vodu a špínu vyčistíme.“

„Kdepak, holčičko moje, jestliže sis košilku umazala od nepěkného mluvení, tak tady žádné mýdlo nepomůže.“

„A co tedy?“ ptaly se děti.

„Zkuste přemýšlet. Ošklivým mluvením špína vznikla, tak půjde vyčistit…“

„Už to mám!“ vykřikl bystrý Tomáš. „ Myslím, že bychom to měli napravit.“

„A jak?“ chtěla vědět Verunka.

Maminka se podívala na Tomáše, zda bude umět odpovědět.

„No že se jeden druhému omluvíme:“

„Ano, Tomáši, ale důležité je, že toho budete opravdu litovat a budete se moc snažit, aby se to příště nestalo.“

„Ale maminko, říkala jste, že když člověk přijde poprvé, má košilku čistou. Copak může někdo přijít i podruhé?“

 

„To je správná otázka, Tomáši. Již jsme si říkali, proč jsme na Zemi. Tady  putuje dobro vedle zla. Každý z lidí si vybírá svou cestu. Každým svým rozhodnutím, kterých může učinit i více v malé chvíli, udává směr, kterým bude muset kráčet. Člověk ale v hloubi duše cítí, co je dobré a  zlé. Hlas jeho svědomí mu správně radí.

 Ale kdo neposlouchá, dělá chyby a svou košilku si umaže, nemusí zůstávat navždy v temných světech. Smí se zde na Zemi opět narodit a má novou možnost vše napravit. I tak se člověk nenaučí všemu za jeden život. Smí přicházet opět, aby se učil.

Vzpomeňte si na lilii, kterou jsme zasadili v naší zahradě.  Zasadili jsme cibulku. Ta každým rokem vykvete, potom uvadne a na zimu její lístky úplně zmizí. S novým rokem opět vyrůstá a kvete. Je to ta samá lilie, nebo není? Roste ze stejné cibulky, jen je každým rokem nová. Je to jako s člověkem. Duše na sebe obléká každým životem nový šat."

 

"Podívejte, přišel tatínek!" volá vesele Verunka. Obě děti mu běží naproti. 

Jsou to přece děti. Ničím se dlouho netrápí a po každé chmurné či zádumčivé chvilce se jim hned vrací dobrá nálada zpět  a vesele si poskakují. Kdybychom to my dospělí uměli také tak... Povzdechla si v duchu maminka a s úsměvem šla vstříc svému muži.

Zdroj:http://cesta-zeny.webnode.sk/news/pohadka-o-odchodu-duse1/