Pohádka o Stromu Života

Není tomu ani tak dávno, kdy žil v jedné už velice vzdálené zemi strom, který nesl ovoce. Každý den k němu přicházeli lidé ze všech míst a jedli jeho plody.
Strom byl šťastný. Vážil si, že k němu lidé chodí a jedí jeho plody. Věděl, že je užitečný a tak každý den ráno rozskvétal a hned nato zrálo jeho ovoce aby jej mohli lidé jíst. lidé se svými rodinami byli také šťastní a měli strom rádi. Vážili si ho. 
Ve slunečních dnech jim dokonce dopřál aby si v jeho stínu mohli odpočinout. 
V koruně stromu zpívali ptáčkové a vše bylo tak radostné a pokojné. Jednoho takového radostného a pokojného dne, přišel do srdce mladého hocha zlý duch. Ten mladík se jmenoval Tyzád. Kde se ten zlý duch vzal, to nikdo neví. Ale jisté je že se z Tyzáda stal najednou někdo úplně jiný. Začal přemýšlet o tom jak by to udělal, aby plody ze stromu, ke kterému všichni tak rádi chodí, byli len jeho. Tyzád má rodiče a sestru. Jsou to hodní lidé a jako všichni z okolí si váží života a jiných lidí. Nikdy by je ani nenapadlo to co v poslední době napadá Tyzáda. Jeho otec Jošé pracuje jako slévač kovů a jeho maminka Eda plete a vyšívá, je moc šikovná. Sestra Nahad má Tyzáda moc ráda a taky díky tomu si jako první všimla, že se něco s bratrem děje. Už si s ní nechodil hrát do stínu stromu.Přestal ho zajímat ptačí spěv a nespěchal Nahadě na pomoc, když šli přes lávku pod níž tekl jejich potůček. Tyzád stále více času věnoval sám sobě.Vysedával na lavičce a pozoroval lidi jak s radostí chodí ke svému milovanému stromu. Už se neradoval z toho, že mohl pozorovat šťasné lidi. Naopak. Tyzád si přál aby ten smích a přátelství všech lidí zmizelo. Vadilo mu, že jsou všichni k sobě milí a uctiví. Že se k sobě chovají tak hezky. To všechno bylo způsobeno zlým duchem závisti. Náš nemocný a zlým duchem oklamaný Tyzád se rozhodl, že strom zničí. Pod rouškou tmy, aby ho nikdo neviděl jej podtne. Ovoce, které na něm zbyde sebere a sková jen pro sebe. Ať si všichni klidně zemřou, co mi je do nich. 
Jaká změna. Zlý duch jakoby vyhloubil propast mezi Tyzádem a jeho blízkými. I Tyzád se odcizil sám sobě. Nebyl to on ale někdo úplně jiný. Tak tedy náš nešťastný udělal to k čemu ho zlý duch naváděl. Podťal strom, který byl všem dán aby byli šťastní. Zbyl z něj jen pařez a pomalu vadnoucí koruna, kterou Tyzád zbavil posledních plodů. To, jak to bylo strašné a jak to strom bolelo vám raději ani nebudu vypravovat.
Den nato nastalo mezi lidmi zděšení. Co se to stalo? Ach, kdo mohl být tak krutý? Lidé plakali. Věděli, že život neměli zajištěn ovocem, ale přátelstvím mezi sebou a stromem. To jen obelhaný Tyzád měl zato, že život bude mít delší a jen pro sebe, protože má ovoce stromu života. Pravda byla taková, že jediný kdo umíral byl vlastně Tyzád a taky strom, který on podťal. Všichni lidé si řekli, že z pařezu jejich přítele, který stále byl živí a svými kořeny čerpal z půdy živiny, může časem vyrůst strom nový. A tak se o něj začali s láskou starat.
A Tyzád? Toho teť žralo zlé svědomí. Tížil ho hříšný skutek a jakoby se propadal a vzdaloval šťastnému životu. Nahad velmi Tyzáda milovala a viděla, že se s ním stalo něco zlého. Tyzád opět seděl na lavičce a sledoval jak někdo z lidí zalévá kořen stromu života. Nahad si sedla k bratrovi a sledovala tiše s ním. „ Tyzáde“. Povídá.“Všimla jsem si, že jsi nějaký jiný a cítím, že bych ti chťela pomoci. Mám tě moc ráda bratříčku. My všichni tě máme moc rádi. „Měla bys mě ráda i kdybys věděla, že jsem udělal něco zlého?“ Ptal se Tyzád. „Myslím že ano Tyzáde.“ „Každý přeci může udělat chybu. Jenže to musí umět přiznat. Bez přiznání není odpuštění. Alespoň tak to říkal tatínek. Né?“
„ Já jsem Nahad podťal strom života. Teť mám špatné svědomí. Chtěl jsem mít jeho ovoce jenom pro sebe. Byl jsem tak hloupí, že jsem si myslel, že ovoce je tím co způsobuje život. Nevěděl jsem, že je to láska mezi námi a tím stromem. Teť toho lituji a moc toužím po tom být zase Tyzádem, který který má ostatní rád.“ Nahad bratra objala a poradila mu aby šel k otci a řekl mu vše tak jak to pověděl jí. A tak se i stalo. Otec Tyzáda nehuboval. Objal ho. Tiše ho pohladil po tváři a řekl mu, že si váží jeho přiznání a odpouští mu. Tyzádovi spadl kámen ze srdce. Všichni lidé se to také dověděli a byli rádi, že vše dobře dopadlo. Vždyť takový zlý duch by mohl natropit velké škody a zničit mnoho životů. Tyzád měl štěstí, že tam kde žil byla všude kolem láska. Láska, která zlého ducha doslova vyhnala. Ten teť možná někde číhá aby se zabydlel v srdci někoho jiného. Tak si dávejte pozor a když ho na nějaké své cestě potkáte, nedávejte se s ním do řeči a neotvírejte mu své srdce.

Zdroj:http://harvy.txt.cz/clanky/25355/pohadka/