Pohádka o zasloužilém vrabci

Lesním úvozem šel pes. Sotva se vlekl, byl vyhublý a slabý. Fousek to byl. Fouskové jsou pěkní psi: k neuondání, jdou do vody, do močálů, za zvěří, vždycky ochotní a chtiví dobrodružství. Musí se jim však přát. Tomuto fouskovi pán nepřál. Chtěl od něj práci, ale dát mu pořádně najíst? Pohladit ho? Pochválit? Ani ho nenapadlo! Vyžadoval práci, poslušnost a vděk. A nic za to. Tak fousek jednoho dne se utrhl ze řetězu a šel pryč. Nevěděl kam; jen pryč se mu chtělo. A teď šel lesem, hladový, co bude, nevěděl. Vrabec letěl nad úvozem, všiml si fouska. Posadil se na šípek a díval se. Byl dost zkušený, aby na první pohled poznal podvyživeného psa. Popolétl za ním, předletěl a sedl do trávy na cestu. „Kampak?“ povídá, když k němu fousek došel. „Někam pryč!“ pravil fousek a posadil se unavený. „Takhle sotva někam přijdete,“ povídá vrabec. „Musíte se najíst, pořádně najíst, odpočinout si, a to ostatní přijde samo.“ Pes mlčel. „Co byste říkal masu?“ Pes se olízl. „Tak za mnou! Já poletím nejkratší cestou do města. Pomalu, nebojte se! Kdybyste nemohl dál, štěkněte, já počkám!“ Vrabčák to vzal cestou necestou, zkratkou. Ze stromu na strom, co chvíli počkal, až ho fousek došel, a za necelou hodinu byli ve městě. Tam zavedl vrabčák fouska do masných krámů. Řezníci měli před krámkem vyložené maso. Vrabčák šikovně ukloval kraj kotletky nebo roštěnky a šoupl jej dolů na zem. Fousek to zblafl jednadvě. A už vrabec letěl o krámek dál, tam, co visely skopové kýty, jedna baculatější než druhá, zapracoval zobáčkem u kořene oháňky a už se kutálelo na zem sousto, zralé pro fouskův hlad. Obpracovali tak všechny krámky, fouskovi se zvedla nálada, s jídlem roste apetýt, a povídá vrabčákovi: „Chleba by bodnul! K masu chleba chutná!“ „Za mnou, k pekařům!“ zašvitořil vrabec a letěl napřed; pod ním běžel fousek. U pekařů vrabec vytlačil tělíčkem dalamánek z hromady pečiva, shodil na zem, za ním druhý a loupáček navrch. „A co sýr?“ ptá se vrabčák. „Už nemůžu, děkuju. Trochu vody snad.“ Tak si nalemtal u pumpy a bylo mu hej. „Tak,“ povídá vrabec, „dejte na mě: rychle pryč. Tady se to už nedá opakovat. Zítra vás zavedu do sousedního města. Mezitím si povíme, co a jak.“ Vrátili se do lesa, ale moc si toho nenapovídali, protože na fouska přišlo spaní. Znáte to, po jídle přichází únava. Vrabec mu radil, aby chvíli vydržel, že ví o pěkném zákoutí, ale kdepak! Fousek se složil rovnou v úvoze, tam, co zrovna stál, ve vyježděné koleji, a usnul jako dudek. Vrabec ho chtěl probudit: „Tady nemůžete zůstat, dejte na mě!“ Nic platno, fousek spal, spal a spal. Vrabec si sedl na větvičku a čekal. Vlastně hlídal.

Za nějakou dobu slyšel zřetelně, že z dálky něco hlučí. A blíží se to! A čím to bylo blíž, tím určitěji vrabec poznával hluk traktoru, diesláku. Za chvíli pojede kolem. Honem sletěl z větve fouskovi k uchu a křičel: „Hej, vstávejte, vstávejte, jede traktor!“ Fousek chrápal spanile. „Traktor, povídám, přejede vás! Huš, huš!“ Vrabčák nemá hlas jako krkavec, nehledě na to, že ani krkavec by nic nezmohl proti hlubokému spánku fouskovu. Vrabčák tedy honem letěl naproti traktoru, dokud byl ještě čas. Zastihl ho pod mírným svahem, jak zadýchaně supí do kopce a táhne vlečňák, pokrytý plachtou. Zaletěl šoférovi těsně k uchu a začal křičet: „Zastavte, člověče! Spí tam pes, přejedete ho!“ „Šak von uteče!“ povídá traktorista. „Neuteče, je unavený a tvrdě spí!“ „Tak má tedy smůlu!“ zasmál se traktorista a jel dál. Vrabec se strašně rozčilil: „Musíte zastavit a vzbudit ho! Musíte, člověče, musíte!“ „Ani mě nenapadne. Proč tam leží, hovado?“ „Je unavený, tvrdě usnul, zastavte, slyšíte! Pane řidiči, prosím vás, je to můj kamarád…!“ Ale pan řidič se jen pochechtával, nazastavil a fouska přejel. Zabil a jel dál. Vrabec oněměl hrůzou a lítostí. Nevěděl, co se s ním děje, srdce se mu rozbušilo, až se začal dusit hněvem. Seděl na větvi a díval se za traktoristou, který lhostejně odjížděl pryč. Kdyby byl kondor, byl by vyrazil a jedním klovnutím by otevřel lebku vraha, ale byl než vrabec. Stává se na světě, že kondor, který vypadá jako kondor, má srdce vrabce, a jindy zase vrabec, který nevypadá jako kondor, ale má srdce kondora. Ostatně, u lidí je to běžné: ve lvím kostýmu často buší prasečí srdce. Tenhle vrabec měl kondoří srdce. Vzlétl, dohonil traktor a křikl do ucha řidiče: „Tohle tě bude stát život!“ Trouba za volantem se urazil a ohnal se po něm. Vrabec ho obletí a křičel mu totéž do druhého ucha. Chlap se ohnal ještě víc, pustil na chvilku volant a měl co dělat, aby traktor nepřevrátil i s přívěsným vozem s plachtou. Vrabčák toho využil a zaletěl pod plachtu. A tam vidí dva sudy; kymácejí se, chlap byl líný je správně podložit, a jsou cítit vínem. Začal pracovat zobáčkem na zátce krajního sudu a po delší námaze se mu podařilo ji uvolnit. To se vínu velice zalíbilo a začalo pěkně šplouchat ven ze sudu. A rozlilo se po voze a crčelo za vozem do úvozu. To už vrabec pracoval na zátce druhého sudu. Zobáček ho brněl, ale on jím bušil, mlátil, vyvracel třísky, až uvolnil i druhou zátku. Traktorista najednou ucítil vůni vína. „Sakra, aby tak…“ Zabrzdil, vystoupil a jde se podívat do vlečňáku. Ještě zahlédl vrabce, jak uvolňuje poslední kousek zátky. „Ty lumpe!“ zaskučel a chce ucpat sud. Vrabec ho však štípe do nosu, do ušních boltců, na oči mu útočí a přitom pokřikuje: „To všechno nic není, to tě bude stát život!“ Traktorista neví, co dřív. Chránit oči, ucpat díru do sudu, zabít vrabce – kleje a sud se mu vysmekne, spadne s vozu a po stráni dolů se kutálí a skáče radostí. A jak se kutálí a skáče, rozprašuje bílé sylvánské do slunečních paprsků a vzniká tím vinná duha, vzácný to přírodní jev. Traktorista popadl kameny a začal vrabce kamenovat. Ten mu vždycky uhnul někam na traktor, traktorista házel bez míření, vrabce netrefil, ale zato si rozmlátil reflektory, sklo nad palubní deskou a nakonec se mu podařilo umístit pěkný křemen do motoru a urazit přívod ke karburátoru. Protože motor byl rozpálený, můžete si představit, že křemenem vykřísnutá jiskra zapálila horkou naftu, traktor chytil a shořel, jen to fiklo. „Jenže to není všecko, to tě bude stát život!“ pištěl vrabec. Říkejte někomu, kdo si myslí, že co činí, dobře činí, říkejte mu, že ho trest nemine. To ho jen urazí, rozčilí, nakrkne a popudí.

Přesně tak reagoval náš bodrý traktorista. Otevřel kudlu a začal se jí ohánět. Chtěl nabodnout vrabčáka, ale píchl se do stehna, kudla se přitom přivřela a ušmikla mu půl malíčku. Když viděl svou vlastní krev, přišla na něj panika a rozběhl se za svou ženou; jindy ji tloukl, ale teď mu byla dobrá. Přiběhl domů napůl blázen. Oháněl se kudlou, krev crčela, a kolem hlavy mu lítal upachtěný vrabec a řval mu do uší: „To tě bude stát život!“ Jeho žena zprvu nevěděla, co si o tom má myslit. Vzala si ho z nouze, protože ji nikdo nechtěl: koukala levým okem doprava, pravým doleva a nemohla dobře zaostřit. Viděla věci skoro dvakrát, ne však úplně, spíš jednou a půlkrát. V medicíně je na tento neduh jméno, ale já je neznám. Právě k ní přiběhl traktorista s vrabcem nad hlavou a křičel: „Zavři okna! Zavři okna, já ho zabiju!“ Zvyklá poslechnout bez reptání, zavřela okna. Teď byl vrabčák s nimi v jedné místnosti. Lítal kolem dokola, jakmile se mu hodila příležitost, zaútočil. Měl toho moc okoukaného z leteckých dnů: pikoval střemhlav rovnou do oka traktoristy, pak to směle vybral, a sotva nabral výšku, spustil se po křídle do výstřihu paní traktoristové, zanesl zmatek do poprsí, načež je oba obletěl téměř při zemi. Pak kolmým stoupáním překvapil nosní dírku traktoristy a hned padal jako list, aby je zmátl; nad podlahou to vybral s ohledem na nízký strop a hurá paní do ucha! „To tě bude stát život!“ se ozývalo pravidelně a neustále, jako by to měl nahrané na magnetofonové šlingli. Paní traktoristová konečně pochopila, že ten malý ptáček je jejich veliký nepřítel. Popadla sekáček a jala se bojovat. Hodila po něm váleček na nudle, ale pouze vyrazila okno. Sekáček se jí zaťal do kredence a trčel. Mezitím jí vrabec uklovl pravý ušní boltec i s náušnicí z kočičího zlata. Tomu chtěl traktorista zabránit. Hodil po vrabci budík, leč trefil svou ženu. Skácela se a budík zvonil. Jak vstávala, chytila se zaseknutého sekáčku a upadla znova. Ona totiž ten sekáček uvolnila a zůstal jí v ruce. Teď se však stalo něco hrozného. Vrabčák sledoval její počínání, nedával dost pozor a traktorista ho chytil do ruky. A pěkně ho zmáčkl. „Mám ho!“ křičel. „Mám ho, držím ho!“ „Zab ho, rozmačkej ho!“ volala traktoristová a vstávala se sekáčkem v ruce. „To by bylo moc rychlý!“ povídá krvelačně traktorista, „víš co? Já ho sežeru!“ „To bude jen jedno sousto!“ „Ne z hladu, za trest! Já ti dám, urážet traktoristu!“ „To vás bude stát život!“ vykřikl vrabec vznešeně. „Hele, Růženo,“ nato traktorista, Já ho podržím a ty mu tím sekáčkem ufikni hlavu! Honem, ať to má vodbytý!“ Paní traktoristová, zvyklá poslouchat, se rozmáchla a ťala. My ale víme, že trpěla nepřesným zrakem. Tak nás ani nepřekvapí, že ťala vedle, přímo do hlavy manželovy, páně traktoristovy. Ten chvíli postál, sekáček v hlavě frajersky do strany, pak zamrkal, zapotácel se, hloupý výraz ve tváři zhloupl o chlup víc, jak svaly povolily, kolena se mu podťala a složil se. Pěst se uvolnila a z ní vyletěl vrabčák: „Já to říkal, že ho to bude stát život!“ a zmizel rozbitým oknem. Doletěl do hnízda, kde seděla vrabčice na vajíčkách. „Kdes byl tak dlouho?“ Chtěl jí všechno vyprávět, ale když viděl, jak sedí na vajíčkách a jak myslí jen na vajíčka, řekl: „Znáš mě, zase jsem se zakecal se známejma!“ To není konec. Traktorista měl slavný pohřeb. Moc se mluvilo o jeho zásluhách. Přijel i jeden poslanec. Tomu po pohřbu při pivě řekli, jak to vlastně všechno bylo, jak ten fousek byl zabitý, jak ten vrabec… no prostě, vyprávěli mu to všechno. A pan poslanec se zamyslil. A řekl si, zatím jen sám v sobě, že by nebylo v rozporu s pokrokem, kdyby byl nějaký zákon na ochranu zvířat. A jestli ho prosadí, pak náš vrabec bude jmenován zasloužilým vrabcem zasloužile. A to bude teprve KONEC.

Autor:Jan Werich

Zdroj:http://pohadky-online.eu/fimfarum/pohadka-zaslouzilem-vrabci/