Pohádka o ztracené kačence

Jak byla ta pohádka? 
Byla malá káčátka. 
K vodě s mámou půjdou dnes, 
ví o tom už celý les. 
Jen co vyjde sluníčko 
a usměje se maličko, 
vydají se všichni hned 
poznávat ten širý svět. 
U rybníka nahnala je máma do vody 
a hned vyhlásila závody. 
Vesele se potápěli, 
velkou radost z toho měli. 
Jen nejmenší kachnička na břehu si stojí 
a do vody jediná vkročiti se bojí. 
„Zůstaň tady na břehu!“ řekla tedy máma. 
„Ať tě máme v dohledu a hraj si tu sama.“ 
Kačce byla dlouhá chvíle, 
na procházku vyšla čile. 
U potoka našla žábu, 
hrály spolu slepou bábu. 
Ve vodě se jí zalíbilo, 
v potůčku – jó tam to žilo. 
Proud ji zvolna unášel, 
smál se tomu, kdo kolem šel. 
Kačku únava už zmáhá, 
okolí však nepoznává. 
„Pane Veverko, není tu má máma? 
Plavali jsme v rybníce a teď jsem tu sama.“ 
„Kdepak tady žádný rybník není!“ 
Kačka se vydala pěšky po břehu 
a za chvíli už se dala do běhu. 
Setmělo se – rybník není na dohled. 
Kačenku už bolí nohy, rozplakala by se hned. 
Kde se vzala, tu se vzala
– stará sova před ní stála. 
Na záda si kačenku posadila, 
ať se drží – poradila, 
na farmu s ní pospíšila. 
Mamince ji předala a dobré rady jim dala: 
„Kačenko, nikam už nechoď sama 
a káčata musí lépe hlídat máma!“