Pohádka života

Před více než sto padesáti lety žili v dánském městě Odense v jedné malé chudé jizbě mladý obuvník se svou ženou. Byli velmi chudí, ale měli se nesmírně rádi. Muži bylo něco přes dvacet let, byl velmi přičinlivý a nadaný, a jeho žena, o několik let starší, měla srdce plné lásky. Mladý švec se teprve nedávno „udělal pro sebe“ a sám si zrobil verpánek i postel. K vyrobení této postele použil dřeva z katafalku, na němž krátce předtím stála rakev jednoho tuze vznešeného hraběte. Útržky černého sukna na pelestech ještě na to upomínaly. Místo vznešeného hraběcího nebožtíka, obklopeného kvítím a planoucími svícemi, octlo se na této posteli dne 2. dubna 1805 živé plačící děcko – Hans Christian Andersen. Jediná světnička, téměř přeplněná chudým zařízením, sestávajícím z verpánku, lůžka a sklápěcí lavice, byla domovem jeho dětství. Avšak stěny byly ověšeny obrázky, na poličce nad verpánkem stály hezké hrnečky, sklenice a drobnůstky, lesklé talíře a cínové nádobí. Z kuchyně se lezlo po žebříku na půdu a tam v okapovém žlábku mezi oběma sousedícími domy byl velký truhlík s hlínou, v níž rostla pažitka a petržel. To byla matčina zahrádka, která dosud kvete v Andersenově pohádce Sněhová královna. Třeba jeho rodiče byli velmi chudí, byl jimi Hans Andersen přímo hýčkán. Od matky často slýchal, že se má on docela jinak, než ona se měla, že se má jako hraběcí dítě; ji prý vyhnali jako dítě na žebrotu, a protože žebrat neuměla, sedávala u potoka pod mostem a plakávala. Dětské oči chlapcovy ji viděly hned tak jasně, že se při tomto líčení vždycky rozplakal. Měl svou maminku tuze rád, a když se později stal velkým spisovatelem, napsal o ní řadu pohádek i básní. Připomíná tím našeho velkého básníka Jana Nerudu, jenž také věnoval své nejlepší dílo své milované, chudé matičce. – Laskavý Andersenův otec vyřezával synkovi hračky a obrázky a čítal mu pohádky. Netušil tehdy, že jeho synáček jednou sám bude skládat krásné pohádky, které jej proslaví po celém světě. 9 Když Hans Andersen poněkud povyrostl, bylo jeho nejmilejší zábavou loutkové divadlo. Otec mu vyřezával figurky ze dřeva a vždycky vlídná maminka mu dávala ústřižky různých látek, aby jimi mohl své malé herce vystrojit. Kulisy a oponu si namaloval sám a projevoval i v tom značnou zručnost. Hrál nejprve pohádkové hry, které mu otec předčítal, ale brzy začal skládat pro své divadélko hry vlastní. Již tehdy se v jeho dětské duši projevovala touha být jednou sám velkým hercem nebo slavným divadelním spisovatelem. – Tento sen se mu také vyplnil, neboť skutečně po letech se jeho hry hrály na největších dánských jevištích. Mysl chlapcovu však zaujímaly postupně i jiné dojmy. V létě jej otec brával skoro každou neděli do přírody, kterou sám tolik miloval, a učil svého synka lásce k přírodě. V knihách Andersenových poznáváme tuto lásku a hluboké pochopení pro dění přírodní na krásných líčeních přírody. Zeleň a květiny také zdobily chudobnou světničku Andersenových, kterou matka udržovala ve vzorné čistotě a zahřívala ji láskou k své milované rodině. Ale chudého chlapce, který již od dětství projevoval umělecké sklony a zvláštní nadání, byl by málem stihl osud jeho otce: Ten totiž také toužil být umělcem, ale pro chudobu musil se vyučit ševcem a pak se po celý život těžko protloukal. – Hans Christian Andersen se měl věnovat řemeslu otcovu. Ale jedna moudrá žena „prorokovala“ jeho matce, že na počest Hanse Christiana bude jednou celé jeho rodné město Odense slavnostně osvětleno. Rodiče uvěřili tomuto „proroctví“ a dovolili chlapci odejít s malým ranečkem do Kodaně, hlavního města dánského, kam tolik toužil a kde doufal, že se splní jeho krásný sen – být velkým umělcem. Šťastný osud jej tu provázel hned od mládí a zůstával mu věrným průvodcem i v letech pozdějších – Přičiněním několika dobrodinců, které v Kodani našel, mohl studovat nejprve na pěvecké škole – neboť projevoval značné nadání hudební a měl krásný hlas – pak na středních a konečně i na vysokých školách. Později dostal i státní stipendium, takže mohl uskutečnit svůj další 10 sen – poznat cizinu. Cestoval pak řadu let po západní a jižní Evropě, hlavně po Francii, Švýcarsku a Itálii. Tam poznal i nový život, nové lidi, a hlavně novou přírodu, hory, lesy, moře, jež krásně vylíčil v řadě knih, hlavně v knize obrázků z Itálie, ve svých románech (jmenují se: Jenom šumař, O. T., Dvě baronky), v povídkách a básních, nejvíce však ve svých pohádkách, jež mu přinesly velkou oblibu nejprve v rodném Dánsku a potom po celém světě. Do Odense se po letech skutečně vracel za lampiónového osvětlení jako velký umělec a tam, vyznamenán nejvyššími poctami, prožil stáří na svém statečku, který sám nazval Rolighet (tj. Místo klidu). Tam také zemřel 4. srpna 1875. Z celého Andersenova odkazu, zahrnujícího mnoho básní, románů, povídek a divadelních her, nejcennější jsou jeho pohádky, které patří mezi nejoblíbenější knihy všech časů a národů. Čtou je mladí i staří, děti i dospělí, a budou je jistě číst lidé i po mnoha letech. O takovýchto uměleckých dílech říkáme, že jsou nesmrtelná. V čem je jejich půvab a cena? Co jim zaručuje jejich nesmrtelnost? Je to především jedinečné vyprávěcí umění Andersenovo. Do prostého, ale velmi poutavého vyprávění vkládá Andersen svou životní moudrost a vede čtenáře k správnému názoru na život a lidi. Učí je rozumět duši lidské, nalézat v ní skryté krásy a tak si uchovávat lásku k lidem, zvláště k utlačovaným a poníženým. Také v Andersenových pohádkách, jako ve všech národních báchorkách, nalézáme postavy králů, boháčů a mocných vládců. Ale zde nejsou předmětem obdivu; naopak, vedle lidí chudých a poctivých se jejich zdánlivá velikost zmenšuje a tratí. Skutečná velikost totiž – tak učí Andersen – je v srdci, v lásce k člověku, v poctivé práci a ušlechtilé snaze konat dobro a být užitečným svému okolí a všemu lidstvu. Prostá upřímnost povahy vítězí nad veškerou falší a dobrý člověk stojí ve své prostotě mnohem výše než všichni ti vládcové, mající v rukou moc a bohatství. 11 Tomu všemu nás učí Andersen a zároveň uchvacuje čtenáře bohatým, dějem a svěžestí svého vyprávění, které bývá často veselé a jadrné. Pro tyto půvaby zůstávají pohádky severského umělce opravdu nesmrtelnými.