Pohádkový drak

Když jsem se toulal po Latgalském kraji, lehl jsem si za letního poledne na úpatí jednoho kopce. Přivřel jsem oči v letním slunci a vtom slyším, jak mi někdo něco šeptá do ucha ..... jako ve snu, jako v nějakém vidění ..... něco takového, z čeho se člověku lehce točí hlava. Poslouchám a divím se: nezačala to snad mluvit tráva? Její něžná vůně mi proniká do mozku, zmocňuje se mě sladká malátnost, necítím už své údy, jen cítím, jak se stébla vlní ve větru a dotýkají se zlehka mých víček. Otvírám oči a co vidím? Hned vedle mne starý drak s hlavou v trávě pohybuje svýma dlouhýma chlupatýma ušima, které ..... jak se zdá ..... slyší všechno, co přináší teplý letní vítr z bažin, z borových lesů i z lískových houštin, a šeptá mi do uší své pohádky. Šilhá na mě dobromyslně jedním okem a snaží se o úsměv svými stařeckými rty, za nimiž jsou vidět drolící se zuby.
„Tak to jsi tedy Ty, pohádkový draku!“ povídám. „A mně už se zdálo, že to mluví tráva!“
„A Ty si myslíš, že ta tráva nemá o čem vyprávět?“ zeptal se drak. V jeho hlase jsem zaslechl smutnou ironii.
„Tráva do sebe vstřebá všechno. Zámky i chudé dvorky, stopy, jež v ní zanechali obři a hrdinové, zámecké schody i prahy chudáků, mravenčí cestičky i rozježděné válečné cesty. Co vůbec zůstane z lidského života? Jenom ta tráva. V létě vyroste, na podzim uvadne a pod jejími kořeny zůstává skryta tichá minulost. Za letního poledne, když vítr utichá, tisknu hlavu do trávy a poslouchám. Na každém návrší zde spí nějaká pověst. Jsem tak starý, že si už nevzpomínám na svého otce ani na svou matku, ale nejsem s to přemoci vlastní zvědavost. Všechno chci očichat a uslyšet. Takoví už jsme my, pohádkoví draci. Nejraději slídím u starých hradišť. Tam se vždycky najde něco ze starých dobrých časů. Dříve a to bych Ti přál vidět ..... byl můj ocas tak dlouhý, že jsem ho mohl třikrát otočit kolem kopce. Střežil jsem začarované zámky a zápasil s obry. Každá sečná rána, kterou jsem přes den utržil, mi večer zarůstala. Teď prchám před pasteveckým psem do močálu, a když je vítr, bolí mě zuby. Všechno, co mi patřilo, vzala už tráva. Zámky i krále, obry i bohatýry. Moje tělo vyschlo a scvrklo se. Teď když zalezu do vysoké trávy, nikdo mě neuvidí. Ztratil jsem skoro všechny své zuby a musím se teď pořádně podrbat pařátem za uchem, mám-li si vzpomenout, že jsem píval kdysi krev.“
„Čím se vlastně živíš?“ zeptal jsem se ho.
„Jaké je teď moje živobytí? Saju medovou šťávu z květin a to jediné maso, které ještě mívám, jsou mouchy, jež občas usednou na můj dlouhý sladký jazyk; když je lovím, vždycky ho vystrčím mezi medovými lístky. A s každým dnem jsem stále lehčí. Víš ale, že mohu létat? Posaď se na má záda.“ Náhle se začal hýbat každý jeho zelený prstenec. Rozepjal svá křídla, která byla průzračná jako vzduch a hrála všemi duhovými barvami.
„Jen se posaď, povozím Tě po celém Latgalsku. Vzduch je plný slunečního světla, jezera pod kopci se třpytí, jako by je bůh právě stvořil. Bude to příjemný let. Mnoho jsem toho slyšel a na mnoho už zapomněl. Ale cestou Ti mohu povědět nějakou pohádku.“
Nebylo vyhnutí. Vyškrábal jsem se drakovi na záda, ačkoli mi v prsou bušilo srdce a byla ve mně malá dušička.
teď se mě dobře drž za uši!“ Jeho oči se rozhořely a už jsme letěli. Kopec zůstal daleko pod námi. Malé mráčky před námi tu a tam rozpouštěly své zlaté kadeře a jakýsi křišťálově čistý zvonivý zvuk nás provázel prosluněnou oblohou. Letěli jsme nad vrcholky lesů, tu klesajíce do údolí jako do mírné zelené náruče, tu zas stoupajíce nad kopci. Drak mi chtěl ukázat celý Latgalský kraj. Drželi jsme se blízko země, takže jsme mohli cítit lehkou vůni listí, která stoupala k nebi z pahorků porostlých březovými háji. Když se drak ve svém zápalu, který se ho někdy zmocnil jako vítr, pustil náhle vysoko do oblak, vždy zavětřil nozdrami a říkal:
„Nene, už zase necítím kouř z vesnických komínů. Musím sestoupit níže. Nemám rád studená a prázdná nebesa. Při zemi je tepleji. Zamiloval jsem si pasáčky s a oráče s jejich ohništi. V noci se ve tmě přikrádám k jejich ohňům a poslouchám jejich pohádky, které si vyprávějí, když tak leží pod hvězdami. Jejich ospalé a kouřem omámené oči se jim hned zavírají, hned zas otevírají. A zvonění zvonků na koňských šíjích v zeleném nočním tichu, kdy je slyšet jenom oddychování trávy, mě dojímá ještě víc než kdysi troubení trubek, jež svolávaly obry a bohatýry do boje.“
Snášeli jsme se dolů klouzavým letem. Zelené a modrozelené pruhy polí s temně zelenými mezemi se vinuly kolem pahorků. A jako šedá koroptví hejna, jež táhnou z polí k vodě se svěšenými křídly, aby se napila, kupily se kolem průzračných jezer malé hromádky selských stavení s doškovými střechami, jež pocuchal vítr. Uviděli jsme tu kopec, který daleko široko vévodil celému okolí. Místy mizel v modravé mlze a pochmurně srůstal s nízkými oblaky, místy se blýskal v zeleném stříbře a odkrýval stráně porostlé březovými háji.
„Co je to za kopec?“ zeptal jsem se draka.
„To je přece Svatojánský kopec!“ dal se drak do vyprávění.
„O svatojánské noci tu kolem ohně zpívají a tančí vesnická děvčata a chlapci. Také ho nazývají kopcem lásky. Když se dva, kteří se hledají, setkají na tomto kopci, najdou tu lásku. Němečtí křižáci, kteří křtili můj lid ohněm a vodou, dávali našim chlapcům jména Johann a Peter. A tenhle kopec nazvali Wolkenberg. Za starých časů tu stával vysoký křižácký zámek, z kterého zůstaly ..... jak vidíš ..... jen trosky zapadlé do země. Také je brzy přikryje tráva. Po zuby ozbrojení železní lidé vládli z tohoto kopce kraji a orlím zrakem sledovali nepřístupné cesty, které vedly podél jezírek a bažin.“
Potom drak zabočil k západu a ukazoval mi nedohledná blata, mezi nimiž se jen zřídka kmitly proužky polí a šedivé ubohé chatrče.
Za nimi opět přišly hloučky drobných zakrslých pokřivených bahenních břízek, které v dálce přecházely v modravý lesní masív, jenž pokrýval celý obzor.
A pak jsme zahnuli k jihu a mně se zdálo, jako bychom se k temné bájné minulosti obrátili zády. Mezi zelenými pahorky leželo jezero jako velká zářící stříbrná mísa. „To je jezero Řasna. Za starých časů tu žila Řasna, kněžka nebo vodní víla. Už si to přesně nepamatuji. Každé ráno chodívala ke studánce pro vodu. V jedné šťastné chvíli radostí převrhla svůj džbánek zde v údolí a tak tu vzniklo jezero, které se ještě dnes třpytí všem pro radost.“
Letěli jsme z pahorku na pahorek, nad šedivými vesničkami, uprostřed kterých jak svaté panny stály ve stínu lip prosté a přívětivé kapličky, ozdoba zelených polí. Drak je oblétal velkou oklikou.
„Ty můj dobrý draku,“ prosil jsem ho. „Nemohl bys mě donést na nějakou kostelní věž a zkřížit na chvilku svá zářivá křídla v slunečném nebi? Chtěl bych si poslechnout něžný křik havranů, létajících v hejnech kolem věžních okýnek, a truchlivý kostelní zpěv. Chtěl bych se podívat na kajícnice tam dole, které jako ve zlém snu' přebírají rukama korálky svých růženců a plazí se na kolenou marně po kostelní dlažbě.“
„Kchá!“ odkašlal si drak a jako by se schoulil. „Víte, mám z kříže vždycky trochu strach, ačkoli jsem byl na něj dlouhá léta zvyklý a ctil dokonce velebníčky. Neboť kde je bůh, tam je i čert a celé plémě všelijakých duchů. Ale lepší je vyhnout se takovému místu. Nejsem přece žádný křesťan a jak jsem žil, tak umřu pohanem. Neměj mi to za zlé, jsi-li pokřtěn. Ale musím Ti říct, že se mi nelíbí ani bůh, ani ten čert, které k nám přinesli z Německa. Za starých časů žili bohové mezi lidmi a byli všem mnohem bližší a milejší než dnes. Každý pasáček nebo oráč, když si přivstali a vyšli do polí, je mohli vidět, jak kráčejí v ranním tichu po mezích a zvedají klásky. Dýchali jedním dechem s rozkvetlou loukou, rostli s ní a skrývali se v ní. Jen nazelenalou čepičku z něžné slámy bylo možné někdy pozorovat, jak se kmitla mezi vysokými klasy. O svatojánské noci však do dvorů, kde se zpívalo, přicházel takový bůh v bílé říze a s bílou březovou holí v ruce žehnal všem květinám a bylinám. Otec Jánis ho vítával se džbánkem piva v ruce, ovinutým dubovou ratolestí. Tenkrát byl opravdu všem blízký. Dnes pro něho stavějí přepychové kostely, plazí se před ním na kolenou, mumlají modlitby, ale jít mezi lidi jsem ho už nikdy neviděl. A to je mi líto. I běsa je mi líto,“ pravil drak a utřel si pařátem slzu. „Loňského roku jsem ho potkal v močále. Byl tak zesláblý a vyhublý, že jsem ho ani nemohl poznat. Sbíral borůvky, plakal a stěžoval si, že mu Lucifer všechno zabavil. Ten německý čert ho o všechno připravil a nedá mu pokoj. Ale dříve jakým pánem byl běs! Všechny močály a hvozdy mu patřily. A ty neměly konce. A kdo ho tenkrát vyrušoval? Za slunečných dnů sedával u třpytivého jezera uprostřed lesů a česal si vlasy zlatým hřebenem nebo poručil pasáčkovi, aby ho drbal za krkem, než usne na výsluní. A zaplatil za to měřicí zlata. V sázkách s vesnickými chlapci prohrál všechny svoje lesní i skalní poklady. Byl naivně přihlouplý, dobrosrdečný a bohatý jako tato nevidomá země. Snadno ho bylo možné lstí přemoci. Ale Lucifer? To už byl ostřílený prohnaný pán. Co s ním svedeš? Chodí v třírohém kloboučku, ve vysokých červených botách s rákosovou hůlkou v ruce. Je zlý a nemilosrdný jako pravý Prušák. Všichni před ním prchají a křižují se.
Ale sestupme. Zde u žitného pole pod strání ke staré stodole, jejíž začouzený přístřešek dává za poledního slunce trochu stínu. Všimni si: na černém prahu stodoly sedí dva sedláci a besedují. O čem si mohou povídat za poledne, když i stín se zastavil a je slyšet jen včelí bzukot v květech? Určitě spolu hovoří o čarodějnicích a vlkodlacích. Nás duchů si stále ještě váží. Zde není nikdo, kdo by je na vlastní oči neviděl. Dobrá, a teď jen tiše stůj. Jsme neviditelní a můžem si všechno vyslechnout.“
Sestoupili jsme tedy k žitnému poli a hned se nás zmocnil klid a mír zelených klasů. .....
„Poslouchej!“ a drak napjal uši. „..... a tak, když jsem šel ráno do stodoly drhat len, slyším, jak ve tmě někdo naříká a prosí: ,Petře, bratře Petře, udeř mě do čela!' ..... Nohy se mi třesou. Tma a někdo tu pláče a povídá, že opustil svou ženu, své děti a utekl k vlkodlakům, abych mu prý pomohl stát se opět člověkem. Jen opakuje:,Petře, bratře Petře, udeř mě do čela!' ..... Hned jsem pochopil, oč jde. Sundal jsem cep z věšáku a třikrát jsem ho udeřil, aby mohl jít domů jako člověk ke své ženě a dětem. Zařval sice ohavně, ale pak si tak šťastně oddechl a jen jsem ještě zaslechl: ,Díky, Petře, nikdy Ti to nezapomenu!' ..... Od té doby žito a ječmen kolem stodoly je každý rok vysoké jako stěna ..... “
„Tak co, slyšels?“ podíval se na mne drak. Potom rozepjal svá lesklá křídla a lehce, jako luční kobylka, se vznesl k nebi.
Přeletěli jsme přes Kamennou vesnici a přes Patmalniecký kopec. Pod pahorky porostlými březovým lesem ležela malá jezírka. V každém z nich jako zlaté srdce svítilo slunce, jehož paprsky se dál šířily ve vodě. Vznášeli jsme se nad nádhernými dubovými háji, které se táhly dobrý kus cesty podél podivuhodného Mezijezera, jež vytvářelo své zářivé zátočiny kolem zelených luk i polí obtížených klasy a objímalo svým živým stříbrem hned háj, hned kopeček. Nebyl jsem s to spočítat všechny jeho ostrovy, které vystupovaly z té třpytivé hladiny. Některý vypadal jako dubový nebo lipový háj, druhý byl jako svatojánská lodička, která se koupe ve vodě jako křehké březové májky, třetí byl košatý, kulatý a zelený jako věnec, čtvrtý úzký a dlouhý jako hřbet ryby, jež vystavuje slunci své citlivé ploutve, pátý jako zelený myslivecký klobouk, který vítr odnesl do vln. Kdo by je mohl všechny popsat? Drak už byl celý uhřátý od létání. Aby se ochladil, letěl nízko nad jezery; tak nízko, že jsem se tu a tam špičkami svých bot bezděčně dotkl letních mraků, které jako girlandy z růží ležely ve vodě, neboť jsem nechtěl v ničem porušit ten skvělý soulad, v němž se tu nebe snoubilo s vodním živlem.
„Tak tady je náš let u konce,“ prohlásil drak, přistál na písku jednoho z těch bohatých ostrovů a složil svá křídla.
„Jsem unavený. půjdeme na ostrov a trochu si odpočineme!“
Rozhrnovali jsme rákosí a vrbové proutí, až jsme se dostali do stínu zlatistých lip, jimiž prosvítalo slunce. Tam jsme ulehli do vysoké trávy hebké jako hedvábí, kterou ještě neohnulo ani křídlo ptáka.
„Děkuji Ti za krásný výlet. Nyní mohu říct, že jsem v Latgalsku něco viděl. A díky za Tvoje pohádky!“ řekl jsem dojatě a políbil draka na jeho stará unavená víčka, která mu jak šedivé houbičky visela nad očima.
„To byla jen maličkost, co jsem Ti vyprávěl. Tady v Latgalsku je ještě pohádková země. Projdi to tady a pak uslyšíš. A písně! Tady je písní! Pasačky jich tu znají jako jahod v trávě! Krásné jsou ty písně za slunečných dnů, ale ještě krásnější za deštivých, kdy všechno je šedivé a ty jejich rudé plody jsou pro ně jediná sladkost a radost. Potom se ale obrať na pohádkového draka nebo na ty pasačky. Víš přece, že jsem pohádkový drak a že nedovedu vyprávět nic jiného než pohádky!“