Poklady

V pohorské vísce měla Jeníkova matka úhlednou chaloupku, již objímala zahrádka s ovocnými stromy a květinovými záhony. Když si na jaře jabloně a hrušně oblékly haluze do zeleného kroje, splynuly koruny jejich v jediné loubí, že dřímala v něm chatka jako slavičí hnízdo v náruči ochranného křoví.

A jak úhledno bylo toto hnízdo zvenčí, tak útulno bylo vnitř. Mechem porostlá střecha kryla dvě světnice, které nevelkými okénky se dívaly do okolních lesů. Nábytek byl v nich sice jen prostý; ale rozestaven s takovým vkusem a udržován v takové čistotě, že bylo milo prodlíti v příbytku Jeníkovy matky. Kromě chaloupky a kousku pole neměla vdova Brádelská jiného jmění; přes to však nebylo jí nikdy trpěti nouze. Čeho jí ku živobytí neposkytla vlastní půda, toho se jí dostalo od zámožnějších sousedů, kterým v čas potřeby vypomáhala při polním hospodářství. A tak byly v pohorské chatě ty dvě duše šťastny jako dvě pěničky, když se k sobě přitulí ve hnízdu na jabloňové sněti. Při večerním oddechu vyprávěla někdy Brádelská Jeníkovi pohádky o králích, kteří drahokamy na sudy počítali, ve zlatých povozech jezdili a v křišťálových palácích na trůnech sedali. Hochovi zajiskřily vždy oči nad tou báječnou nádherou; ale přece se ptával:

„Byly u těch králů také jejich maminky?“

A když s úsměvem Brádelská dodávala, že o nich pohádka ničeho neví, říkával Jeník:

„To bych tedy takovým králem bez vás, maminko, nechtěl býti.“

Ale poslouchejte, jak se stalo, že Jeník jednou chtěl přece býti králem a kterak při tom na maminku zapomněl.

I.

Jednou v létě přijel do Zálesí kočár. Tak pěkný povoz málokdy bylo tam vídati; neboť v Zálesí boháčů nebylo a okolní cesty, horskými přívaly vymleté, byly také skrovným lákadlem pro panské povozy. Obyvatelé malé vesničky sledovali se zalíbením bujné spřežení, které náhle zastavilo na návsi. Z kočáru vystoupila bledá paní s hošíkem tak devítiletým a dala se do hovoru se zástupem ženců, kteří s kosami a srpy právě se vraceli z polí.

Drobnější mládež — prosím vás, ta je na venkově pravým všudybylem — skupila se kolem vzácného povozu. Jeden hoch sedal v duchu na měkké polštáře, jimiž byl kočár vypraven, a druhý prohlížel kozlík s brzdou. Účel všeho toho byl dětem jasný, poněvadž i vozy tamější měly kola, sedadla z prken, brzdu a kozlík pro vozku. Ale nad čím chlapcům rozum stál, to bylo úhledné pouzdro na lucernu a péra kočáru. S pozorností chvály hodnou prohlíželi tyto záhady a byli by snad pravé úlohy jejich se dopátrali, kdyby neznámá paní nebyla s ženci rozmluvu skončila a do vozu vsedla. Kočí snad také si nepovšimnul, že hoši dosud s prohlídkou hotovi nejsou; jinak sotva byl by se odvážil zamlasknouti na bělouše, kteří i s kočárem zmizeli mezi záleskými chatami.

Hovor, který o nevídaném povozu mezi dětmi se rozpředl, byl tím sice přerušen, ale nikoli dokončen. Pokračováno v něm odpoledne na návsi pod lipou. Frantík Tichý a Vašík Žitný právě se přeli o to, měl-li kočár také rozvoru, když mezi ně přiběhl Jeník Brádelský s neslýchanou novinou:

„Víte li, chlapci, že ta paní s hošíkem byla u nás?“

„U vás?“ divili se děti.

„A bude u nás zůstávati,“ chlubil se Jeník.

„Opravdu, Jeníku? Neříkáš to jen tak?“

Chlapci totiž nemohli si v hlavě srovnati, že by někdo bydlel v Zálesí, kdo měl kočár a tak pěkné šaty jako neznámá paní a její hošík. A že by si za příbytek zvolili chaloupku chudé vdovy, která od rána do večera hospodářům podělkovala — to bylo ještě divnější.

Ale Jeník nelhal. Na radu záleských ženců prohlédla si bledá paní chaloupku Brádelských a na první pohled se jí zalíbila. Na prahu přivítala ji vlídná matka Jeníkova a do světnice zvala ji druhá hospodyně neméně přívětivá. Však jsem vám již řekl, že u Brádelských hospodařila čistota, která i chudou chýžku mění v milý útulek. A paní Čermáková — tak se jmenovala neznámá — jen proto si vyjela do hor, aby našla si klidné zákoutí, kam by se uchýlila na letní dobu z městského hluku a šumu.

Chaloupka Brádelských hodila se k tomu výborně. Stála na konci vesnice na pokraji borového lesa, jehož posilující vůni zanášel větřík otevřeným oknem do světničky každým zavanutím. Pod chaloupkou bylo malebné údolí a za ním jako na stráži viděti bylo pásmo hor, jejichž modravá temena splývala s blankytem oblohy. Vše to líbilo se paní Čermákové tou měrou, že ihned jala se vyjednávati o nájem jedné světničky. Brádelská ochotně svolila; jen se omlouvala, že u nich vše tak chudičké a prostinké.

„To neškodí,“ konejšila horalku paní, „nádhery a pohodlí nepřišla jsem hledat. Chci prožiti několik neděl ve vašich krásných lesích a v kruhu upřímných lidí.“

A když Jeník přivedl ze vsi zvědavé soudruhy, odnášel již kočí zavazadla z kočáru do chaloupky.

II.

Takové šaty, pane, jako měl Karlík, synek paní Čermákové, měl na světě málo kdo a v Zálesí nikdo. Jeník Brádelských měl ovšem na pouť vždy nový oblek a jeho druhům nad míru líbily se jeho naškrobené kalhoty, kabát s velkými, černými knoflíky a čepice s pestrou podšívkou, se žlutým jablíčkem v předu a červeným pérem po straně — ale což to bylo všechno proti obleku malého Čermáka! Jeník při vší nádheře v šatu běhával přece jen bos, kdežto Karlík měl bělounké punčochy a vyleštěné botky s přezkami, které se na slunci třpytily, až se dětem oči zalévaly. Kalhoty z temné látky končily pod koleny krajkovým okrajem; po stranách měly světlé šňůry a na každé kapse řádku perleťových knoflíčků. Aksamítový kabát sepjat byl nad boky žlutým koženým pásem, který se v předu zapínal okrouhlou sponkou z bílého kovu. Na sponce vyražen byl koník tak dokonale, jako by byl živý a chtěl z ní vyskočiti. Za kloboukem míval Karel několik per, o jejichž barvě vznikaly mezi mládeží vážné spory. Jednomu zdála se modrou, druhému zelenou a měli oba pravdu. Péra se měnila dle toho, odkud kdo na ně se díval.

Paní Čermáková chodívala s Karlíkem ráno do lesa a v poledne se vracela. Odpoledne vycházeli znova a vraceli se domů až k soumraku. Na tyto procházky číhaly záleské děti.

Karlík měl totiž několikeré šaty a děti hádaly vždy, ve kterých vyjde z chaloupky. Někdy byl oblečen jako sokol, někdy jako plavec, jejichž vyobrazení měl v nedalekém městě knihař ve výkladní skříni. I navykli si hádati: Dnes půjde do lesa sokol, dnes námořník a dnes hrabě! „Hrabě“ říkali Karlovi, byl-li oblečen v aksamítové šaty, ve kterých přijel do Zálesí. Menší děti nemohly v tak různých šatech téhož hocha ani poznati a myslily, že u Brádelských je s paní Čermákovou několik chlapců, že je vodí střídavě do lesa.

Jednou odpoledne bylo Karlovým obdivovatelům příliš dlouho čekati na trávníku před chaloupkou. Jindy v tuto dobu byl již v lese a dnes ani dosud nevycházel. Náhle však rozlétly se u Brádelských dvéře, a z nich vyběhl Jeník mezi děti.

„Hádejte,“ volal z daleka, „jaké šaty dnes bude míti Karlík?“

„Sokolské,“ volal někdo.

„Námořnické,“ jiný na to.

„Hraběcí.“

Ale Jeník stále vrtěl hlavou. A když nikdo nebyl s to, aby si vzpomněl, jaké šaty by na tom širém světě ještě mohly býti, řekl:

„Vojenské! Podívejte se.“

Z chaloupky vycházela paní Čermáková s malým vojáčkem. Měl na hlavě černou čáku se zlatými prýmkami a lesklým jablíčkem, na těle modrý kabát s výložkami a vyleštěnými knoflíky. Šedé kalhoty měly po stranách široké červené pruhy a sáhaly až po kotníky k vycíděným botkám. Opásán byl Karlík pěkným řemenem, na kterém houpala se po levém boku šavle se žlutým třapcem.

Děti ani nedýchaly, když kolem nich Karel kráčel. Poprvé dnes zapomněly paní Čermákovou pozdraviti. Byloť jim, jako by si kolem nich vykračoval opravdový důstojník, před nímž nesměly ani slůvka zašeptnouti.

Teprve po chvíli oddychly si z hluboka a němě patřily za hochem, jehož šavle blýskala se na slunci, jako by z ní sršely jiskry. Hlava se jim zrovna točila a před očima leskly se jim zářivé ozdoby Karlova šatu, i když on dávno již do lesa zašel. Dnes poprvé rozcházely se děti bez hovoru. Jen některý z hochů si vzdychnul:

„Takového generála kdybychom měli.“

Tato slova trpce dojala Jeníka. Generálem Záleských chlapců, když si hráli na vojáky, byl on! Ale celé jeho generálství záleželo v trojhranné čáce z modrého, tuhého papíru a z dřevěné šavle, již zastrkával za motouz, kterým jej opásala matka v čas války. Ještě dobře, že se mu na jilci houpal papírový třapec a na prsou hvězda z odstřižků barevných suken! Jinak by sotva kdo byl v něm tušil náčelníka záleských vojsk. Podřízení vojáci často ani žádoucí zbraně neměli. Ku přijetí do válečných řad mnohému dostačila kromě chrabrého srdce pouhá čáka.

Takový byl záleský generál, a taková byla jeho armáda.

Jeník se na trávníku vážně zadumal. Porovnával Karlíka s sebou i s ostatními chlapci a s bolestí doznal, že oděv i zbraň jejich potřebují důkladných oprav a doplňků. Proti Karlovi byli všichni pravými otrhánky. Jak měli si pak zdárně vésti v boji proti nedanickým sokům? Jaký div, že válka, kterou vedli s Nedanicemi, nedocházela stále vítězného skončení.

III.[editovat]

Jeník Brádelských onemocněl!

Ale nelekejte se, že ležel na lůžku s hlavou rozpálenou a s bolestmi ve všech údech; že docházel k němu lékař a hojil jej rozmanitými léky! Nikoli!

Jeník zaléval květiny v zahrádce, sbíral klásky na polích a posluhoval mamince jako vždy jindy. Tělo jeho bylo zdrávo, ale myšlénky jej trápily a bolely. Má také mysl své neduhy, a Jeníka zastihnul ten z nejhorších. Byla to nespokojenosť. Bylo mu líto, že nemá tak krásných šatů jako hoch z města, a tato lítosť pokazila mu mnohé potěšení.

Jindy tleskal radostí rukama, když mohl matce ukázati, který karafiát se rozvíjí; ale dnes rozkvetlo několik překrásných květin v zahrádce, a Jeník si jich ani nepovšimnul.

Jindy vyprávěl se zářícím obličejem, kolik kytic uvil z nasbíraných klasů; ale dnes uložil klasy do stodůlky a již na ně ani nevzpomněl.

Jindy se nemohl večera dočekati, aby objal maminku a vyprosil si na ní pohádku; ale dnes zamlkle sedl si k oknu a smutně se díval z chatky,

V zahrádce vyhledávali ptáci v korunách stromů svá hnízda a prozpěvovali večerní modlitby. Jindy poslouchal Jeník zpěv celou duší a dnes neslyšel ničeho. Stále si vzpomínal, že má jen jednoduché šaty jako každý jiný chlapec ve vsi, a to jej nevýslovně rmoutilo.

I zamýšlel se vždy hloub a hloub, ale nedomýšlel se žádného prostředku, jak by si k lepšímu oděvu pomohl.

Posléze vzpomněl si na maminku!

Byla tak dobrá ta jeho matička a milovala jej nade všecko.

Kdyby ji poprosil, zajisté by mu všechny tužby splnila.

I přitulil se k ní a pravil:

„Maminko, Čermákův Karlík měl dnes zase nové šaty. Viděla jste je?“

„Viděla; přivezl vozka z města paní Čermákové plnou bednu prádla a šatstva.“

„V městě takové věci prodávají?“

„Ještě krásnější,“ odpovídala matka. „Zítra bude tam trh a na ten svezou kupci rozmanité zboží pro dospělé i děti.“

„Maminko, prosím vás, kupte mi tam vojenský oblek, jako má Karlík.“

„Měl bys, Jeníku, z něho málo potěšení. Takové šaty hodí se jen pro městské děti, které jich mohou ušetřiti. Vesnickým dětem lépe sluší prostý, silný oděv. Pomysli, jaký zármutek by ti způsobilo, kdybys při ošetřování květin vojenské šaty si poskvrnil hlinou nebo při snášení dříví pryskyřicí.“

Hoch neodpovídal.

„Pracuješ-li rád, Jeníku?“ tázala se po chvilce matka.

„Velmi rád, maminko.“

„A k vůli pěkným šatům musil bys zaháleti. Viděla jsem ve stodůlce čtyři těžké kytice klásků, které jsi nasbíral. Kdybys měl skvostný šat, nemohl bys jíti do polí, poněvadž strniště by ti jej odřelo a škoda z tvé práce byla by větší než užitek.“

Jeník uznal, že maminka má pravdu; ale nespokojenosť jeho tím se neukonejšila. Před chvílí viděl se již v duchu, až si vyjde ve vojenském oděvu, jak se budou děti sbíhati a jemu obdivovati. Také si představoval, jak ve válce vojsko nedanické úžasem zkamení, až uvidí skutečného generála v čele záleské armády. A teď bylo zase po všem. Aspoň kdyby měl kovovou šavli, která by o kamení zvonila, nebo ručnici, která by měla opravdový kohoutek jako Karlova! Ale jak si měl úcty získati šavlí, která byla jen kusem dřeva, a ručnicí, která byla vlastně šindelem s rákosovým lukem?

Smutně, přesmutně loučil se Jeník s kýženým oblekem a na novo se zadumal. Po chvíli se mu vyjasnila tvář novou nadějí.

„Maminko,“ prosil, „kupte mi tedy na trhu ocelovou šavli a ručnici jako má Karel.“

A když Brádelská neodpověděla, horoval chlapec dále:

„Karlík má tak krásné hračky! Ukazoval mi je včera. Nejvíce líbí se mi plechová trubička, která troubí, a myška, která běhá do kola jako živá, když se v ní jakés péro natáhne a pak se pustí na podlahu. Kromě toho má velkého houpacího koně a dva koníky zapražené v kočárku. Také mi ukazoval ptáka, který při stisknutí zpívá, a panáka v červené haleně, který přemítá se přes provázek do zadu i v před.

Ach, matinko, Karel má tolik krásných věcí a já jen vozík, který jsem si upletl z proutí. Viďte, že mi nakoupíte ještě lepších hráček, než má hoch v druhé světnici?“

Chlapec rozjařil se vzpomínkou na tolik pěkných věcí; ale matka smutně se zamyslila. Po chvíli pravila:

„Ani této radosti nemohu ti způsobiti.“

„A proč, maminko? Slibuji vám, že budu svých hraček šetřiti před poškozením ještě více než Karel.“

„Milý Jeníku,“ pravila matka vážně. „Musím koupiti především věci užitečnější. Po prázdninách nastane škola, brzo se přiblíží zima a ty nemáš dosud teplých punčoch na každodenní cestu. Také novou čítanku musíš míti do vyšší třídy a různé sešity. Pro sebe jest mi opatřiti střevíce a několik hrnců do kuchyně. Po těchto výdajích nezbývá mně na drahé hračky peněz, ačkoliv bych ti ráda dopřála mnohé radosti.“

„Ale paní Čermáková kupuje Karlovi potřebné i zábavné věci,“ namítal trpce hoch, kterého poslední naděje zklamala.

„Milé dítě, paní Čermáková má v městě dům a v něm mnoho nájemníků, od nichž dostává značných peněz za nájem. Kromě toho má pole, a ta poskytují mnoho obilí k prodeji. Také má drahocenný nábytek, zlaté a stříbrné skvosty a jiné jmění. Paní Čermáková je bohatá, my jsme chudí. Však i nám dává Pán Bůh mnoho statků. Zdraví a spokojenosť, jakým se my těšíme, rád by mnohý boháč koupil za všechny své poklady. Važ si jich tedy a neokrádej se nesplnitelnými tužbami o pokoj srdce.“

Ale Jeník poslední slova matčina na dobro přeslechl. Z celé rozmluvy porozuměl jen tomu, že nedostane ani šatů ani hraček, a to proto, že maminka je chudá. Ach, šťastný synek paní Čermákové. On má stříbro, zlato, poklady! A jako světlušky temným večerem přeletovala Jeníkovi hlavou slova: Stříbro, zlato, poklady!

IV.

Jeníkova nemoc se horšila. Divné myšlénky proháněly se mu hlavou a plašily spánek s jeho víček. Stále si vzpomínal, že jest jen chudým hochem, který se musí odříci největších radostí jen proto, že nemá pokladů. Ach, té chudoby! Poprvé se Jeníkovi zjevila a již tolik trpkostí mu způsobila, že se i ve snu viděl jenom v nuzných šatech a bez lesklých hraček.

Ráno Jeník zaspal. Bílý den již nakukoval do okénka, když se probudil. Protřel si oči a rozhlédl se po světnici. Poslední jeho přání před usnutím bylo, aby se probudil ráno v nádherném pokoji se skvostným nábytkem, a teď viděl toliko prostou síňku s nábytkem z ohoblovaných prken a s nádobami buď hrnčenými neb jen dřevěnými.

Brádelská byla již ustrojena na trh a napomínala hocha, aby si přivstal, že už slunko dávno nad horami. Jeník vstal, přistrojil se a vykonal ranní modlitbu. Matka se pak s ním rozloučila a vydala se do města.

Chlapec díval se smutně za ní, jak sestupuje po křivolaké stezce do údolí. Bylo mu, jako by jej cosi vybízelo, aby na maminku zavolal a znova ji prosil o vše, čeho mu včera odřekla. Ale matčina postava zmizela pod strání, a Jeníkovi zbyl jen zármutek ze sklamaných nadějí. —

Jal se znova přemýšleti, jak by se chudoby své zhostil. A za chvíli se stalo, čeho by málo kdo byl se nadál. Z čista jasná Jeník se vzchopil, poskakoval, tančil, zpíval a výskal radostí, až přivábil hlučnou veselostí Karlíka do světnice.

„Už o nich vím, už o nich vím!“ volal mu Jeník vstříc, nepřestávaje se točiti na patách. A hned na to zpíval nahodilým nápěvem:

„V lese, v lese, v lese, v lese!“

„O čem víš?“ ptal se Karlík, nepochopuje sousedova pohnutí.

„Nepovím, ne, ne, ne! Nepovím, ne, ne, ne!“ odpovídal Jeník zpěvem a odtančil od Karlíka na druhý konec světnice.

„A já o nich také vím,“ řekl důrazně hošík z města popuzen nesdílností rozjařeného tanečníka.

Jeník se po těch slovech zarazil, jako by se byl v sochu proměnil. Volným krokem přistoupil ke Karlovi a ptal se třesoucím se hlasem:

„Kdo ti o nich pověděl?“

„Maminka mně je ukázala!“

„A vy jste už je vybrali?“ zhrozil se Jeník, sotva dýchaje.

„Kdož by vybíral holátek!“

„Vy tedy víte jen o ptácích?“ oddychnul si Jeník z hluboka.

„Drozdi jsou to,“ přiznával se Karel.

„Ale já vím o pokladech!“ vyřknul Jeník, dílem aby se pochlubil, dílem aby ulevil radosti, že paní Čermáková o pokladech neví.

„A kde jsou ty poklady?“

„V Černém lese!“

„Kdo ti o nich pověděl?“

„Vyprávěly to u Sineckých v zimě přástevnice. Byl jsem tam jednou s maminkou na přástkách, a teta Havlíková povídala pohádku o rytíři, který v Černém lese měl pevný hrad a v něm mnoho pokladů. Rytíř odešel na vojnu. I zakopal poklady do sklepa, aby o nich nikdo nezvěděl. Potom odejel do světa, ale už se nevrátil. Hrad se rozpadl; ale poklady do dnes ukryty jsou v podzemních slujích. Soused Černý přišel prý před lety v noci v ta místa, spatřil na zemi plno záře z pokladů, nemohl však z nich ničeho dosíci. Kam ruku vztáhl, tam poklad mu unikl a zas o krok dále ze země probleskoval. Celou noc bloudil a lopotil se za svitem zlata, až umdlel do té míry, že našli jej ráno dřevorubci na půl mrtvého na pokraji močálu. Od toho času nikdo z velikých lidí nešel pokladů hledat, poněvadž prý se jich smí zmocniti jen ruka dětská.“

„A tys je již viděl?“ ptal se Karlík, který poslouchal Jeníkova slova s největším obdivem.

„Neviděl, ale půjdu jich dnes hledat. Vím dobře o místě, kde stával starý hrad. Dojdu tam a jistě se vrátím s nesmírným bohatstvím.“

„Co si koupíš, Jeníku, za své poklady?“

„Nejdříve pěkné šaty a potom kočár, jako máte vy. Do kočáru zapřáhnu čtyři vraníky a pojedu do města. Tam si koupím beránka, s něhož na povel padají dukáty a který se umí proměniti ve stolek s nejvybranějšími lahůdkami.“

„A nebudeš-li se báti zlodějů?“

„Nebudu. Koupím si totiž mílové boty, které mne na rozkaz: Sto mil dál! zanesou přes hory a doly, nebo pláštík, ve kterém se stanu neviditelným. A kdyby chtěl mne někdo oloupiti, toho lapím do čarodějné mošny. Jen počkej, Karlíku, do večera budu míti všechny věci, o nichž jsem v pohádkách slýchal.“

„I hrad na Kuří noze?“

„Křišťálový zámek si koupím za své poklady, a budu králem s korunou na hlavě a žezlem v ruce. Budu míti zástupy služebníků a nepřehledné řady vojska. Nebudu již chudým hochem, nýbrž pánem, který bude míti vše, nač si pomyslí.“

V tom volala paní Čermáková:

„Karlíku, kde jsi? Půjdeme do Černého lesa!“

Karlík odkvapil, a Jeník zůstal o samotě. Bylo mu náhle nějak smutno a úzko; neboť slova paní Čermákové vzbudila v něm obavu, že sama chce jíti hledat pokladů. Nasvědčovaly tomu všechny okolnosti. Proč by paní tak bohatá opustila nádherné obydlí s příjemným pohodlím a odebrala se do prosté vísky v horách? Zajisté slyšela již také o pokladech u Zálesí a proto tak bedlivě chodí do okolních lesů. Možná, že bohatí lidé jen tím nabyli svého jmění, že jezdí po světě hledat zakopaných klenotů. Paní Čermáková ovšem nenašla dosud ničeho, ale zajisté jen proto, že nevěděla, že poklady v Černém lese vyzvednouti smí jen dětská ruka. Jeník se horšil teď sám na sebe, že toto důležité tajemství sdělil s Karlíkem. Hoch poví to matce, potom půjdou do lesa, najdou zlato a Karlík je sebere. Jak oheň pálilo Jeníka pomyšlení, že by někdo jiný mohl jej předejíti v nálezu tak drahocenném. Rychle vyběhl z chaloupky a nejkratší pěšinou pádil k Černému lesu. Teprve u prvního stromu se ohlédnul. Paní Čermáková s Karlem kráčela po vozové cestě a byla ještě kus cesty vzdálena lesa. Jeník vesele si zaluskal prsty, že bude dříve u pokladů, a s nejbujnějšími nadějemi pustil se k divoké skále, kde stával kdysi hrad bohatého rytíře.

V.

Jeníkovi zašuměly stromy nad hlavou. Tak se mu zdálo, jako by šum jejich varoval ho před dobrodružnou výpravou a vybízel jej k návratu do tiché chýžky. Chvílemi domníval se, že rozložité stromy mění se v obrovské velikány, kteří mocnými rameny mu hrozí, jako by byli strážci podzemních pokladů. Ale což Jeník dbal na výstrahy a hrozby! Jemu v hlavě vyrůstaly třpytné hrady a s cesty do nich nesvedl ho ani tajemný ševel stromů ani výstražné pohyby větví. V mysli blýskaly se mu celé pohádky o tom neskonalém štěstí, které jej očekává. Tu se viděl, jak ve zlatém povoze jede rodnou vískou a jak všichni jeho druzi s úžasem naň hledí jako včera na Karlíka — tu zas představoval si, jak vyjede si na bujném bělouši s četnou družinou na lov do lesa. Viděl v duchu jen lesk a slávu a všechny pohádky, které doma slýchal, tanuly mu na paměti. Jindy byly to pouhé smyšlenky, ale dnes promění se vše rázem ve skutečnosť. Jen až bude míti Jeník poklady!

Chlapec dosud kráčel pěšinou. Teď si vzpomněl, že by tam byli mimojdoucí dávno poklady našli, a proto odbočil ze stezky. Pátral u každého pařezu v lese a prohrabal každou hromádku svadlého listí. Menší kameny odvaloval a duté kmeny prohledával; ale po pokladech nikde ani stopy. Došel tak až k divoké skále a každý balvan prohlédl, pozoruje kde které zákoutí a kde kterou prohlubinu. Pátral po slujích, jež by pod skálu vedly, ale nikde ani památky po vchodech do podzemních sklepení. Místo záře zlata všude po zemi zříti bylo jen hebký mech a tu a tam svůdnou muchomůrku.

Temeno skály ozařovaly již jen sporé paprsky sluneční. Patrně chýlil se den ku konci, a hoch dosud chodil od kamene ke kamenu s hlavou sklopenou a zrakem do země upřeným. Nemoha na skále zlata nalézti, pustil se do okolních houštin. Prolezl je kříž na kříž, ale vše nadarmo. Bosé nohy smekaly se mu po ostrém kamení a krvácely z několika odřenin; ale Jeník úsilně dral se houštinami dále jsa pevné víry, že poklady najíti musí. Soumrak vkrádal se již do lesa, a hoch dosud hledal a hledal. Chtěl býti králem a zatím byl chudším než dříve; neboť i ty prosté šaty rozedraly mu trny a pahýly, kterým se vyhnouti nemohl. Posléze sešeřilo se tak, že Jeník vzpomněl si na domov. Bylo mu sice do pláče, že jest mu vrátiti se bez pokladů, ale přece cestu nastoupil. S dechem zatajeným prolézal houštiny v různých směrech; ale ať zabočil sem nebo tam, nikde nebylo východu. Jeník zabloudil. A jako do lesa snášelo se temno vždy hustěji a hustěji, tak do srdce jeho padal stesk a bázeň, jaké dosud nikdy nepocítil.

Jelením skokem byl by nejraději odtud prchnul; ale nevěda, v kterou stranu se obrátiti, stál v rozpacích stále na jednom místě, jako by neviditelná moc byla jej k zemi přikovala. Posléze pustil se přímo před sebe. Vyšel z hustého podrostu a ocitnul se v řídkém lese. Ale za chvíli zastavil se před novým mlázím, kterého nikdy v Černém lese nevídal. Seznal, že jest v neznámé končině lesa, a proto prchal zpátky, nedbaje, že cítí v nohách tíži, jako by mu v nich krev tuhla.

Celodenním namáháním unaven sklesl na omšený kámen pod štíhlou sosnou a dal se do pláče. Neplakal však pro zlato, kterého nenalezl. V té večerní tišině zapomněl na podzemní poklady a vzpomínal na rodnou chaloupku. Jak krásné bývaly to večery, kdy přitulil se k matince a poslouchal její zvěsti. V jejím náručí bývalo mu tak sladce, že cítil se nejšťastnějším dítětem na světě. Žel, že ty utěšené chvíle nikdy se nevrátí! Neboť, jak může skončiti dnešní pouť? Jeník domova nenajde a v lese zahyne buď hladem nebo se stane kořistí dravé zvěře.

A chlapec dal se znova do pláče. Složil hlavu do dlaní a po chvíli se ztišil. Kdesi na stromě ozvalo se ptačí pipnutí. Snad jsou to drozdi, které paní Čermáková ukázala Karlíkovi. Šťastní ptáčkové! Oni mají teplé hnízdečko a lásku pečlivých rodičů. Jak jsou spokojeni ve svém útulku pod křídly drahých rodičů. Zdali tam po pokladech zatouží? O, těch pokladů! Co by Jeník s nimi počal, kdyby měl jich celé hory? Sudy zlata dal by za to, kdyby usnouti mohl doma při ukolébavce matčině, a celý svět by složil k nohám tomu, kdo by ho dovedl pod rodný krov.

Podivná věc, milý čtenáři: Jeník šel hledat pokladů a přemýšlel o rodné chaloupce, o matičce a její lásce a o spokojenosti, která jej doma oblažovala. Či jsou to také poklady?

Dlouho seděl Jeník na balvanu pod sosnou s myšlénkami nejtrudnějšími. Náhle zaslechl za sebou praskot suchých větví. Ohlédl se a vyskočil s radostným výkřikem. Po čem tak z celé duše toužil, vyplnilo se mu: spatřil poklad. S náručí rozepjatou vyskočil proti němu a všecko štěstí svého srdce vložil do slova:

„Matičko.“

Před chlapcem opravdu stála Brádelská. Nenalezši po návratu z trhu synka ani ve světnici ani na dvorku, vyptávala se po něm, až jí Karlík zjevil, že Jeník hned ráno odešel do Černého lesa za poklady. Brádelská netušíc z této zprávy nic dobrého, vyšla za chlapcem. Po dlouhém pátrání shledala se s ním pod sosnou, kde nešťasten a unaven odpočíval na balvanu.

„Buď Bohu chvála, že tě nalézám,“ zvolala a líbala dítě v horké tváře.

Jeník zapomněl rázem na přestálá utrpení a tulil se k matince v nevýslovné rozkoši. A když vyšli z lesa, a Jeník v dálce uzřel osvětlená okna rodné chýžky, zdálo se mu, jako by se byla matička změnila v anděla, který jej do nebe vede.

VI.

Druhý den stěhovala se paní Čermáková opět ze Zálesí do města. Jeníkovi dala na památku vojenské šaty po Karlíkovi i se šavlí a ručnicí.

Karlík seděl již v kočáře, když si vzpomněl na včerejší plány Jeníkovy.

„Jeníku,“ volal na tohoto, „našel jsi včera poklady?“

„Našel jsem veliký poklad — maminku,“ řekl Jeník.

„Také my jsme do vašich lesů chodili za pokladem,“ vmísila se do rozmluvy dětí paní Čermáková. „V městském ovzduší plném výparů a dusna chřadli jsme oba a byli bychom snad zdraví si poškodili. Ale ve vonném, svěžím vzduchu zdejších lesů okřáli jsme tou měrou, že posilněni se domů vracíme. Budeme vroucně Bohu děkovati, že naši cestu sem obrátil. Našli jsme v lese také poklad — zdraví — a jiných pokladů les neskrývá.“

„Ale soused Černý, maminko, před lety viděl záři pokladů,“ podotknul Karlík.

„Byly to bludičky,“ vysvětlovala Brádelská, „které kdysi zavedly Černého, a tato příhoda se světýlky zavdala podnět k pověsti o pokladech.“

„Takových bludných světel, milé děti,“ hovořila paní Čermáková, „je ve světě mnoho. Až dorostete, poznáte, jak často považují lidé statky a bohatství za vrchol štěstí. Ale to jsou jen poklady časné, které vznikají i zanikají, aniž by duši pravým štěstím ozářily. Není ve světě pokladů nad spokojenosť srdce. Kdo nemučí se planými tužbami a vděčně přestává na tom, co mu Pán Bůh dal, ten má v duši království, které mu jest zdrojem pravé blaženosti.“

Potom se paní Čermáková rozloučila s obyvateli pohorské chýžky. O dva hosti bylo u Brádelských méně, ale jeden starý host se tam vrátil: Spokojenosť. Nad zlato vážil si Jeník té drahé rodné chaloupky, a když mu zase matička vypravovala pohádky o králích, kteří ve svých zámcích sice veliké poklady zlata, ale žádných matiček neměli, říkával zase Jeník:

„Opravdu bych, maminko, bez vás ani králem nechtěl býti.“

Autor:Josef Kožíšek

Zdroj:Doma i na sluníčku