Polepšený sedlák

Žil kdysi v kterési dědině sedlák, který mohl být zcela spokojen na božím světě, neboť mu nechybělo ani peněz, ani zdraví. Jenomže on byl tuze zlostný, a tak se z ničeho netěšil.
Ani z rodiny neměl valné radosti. „Zase o zlost více,“ pravil, když se mu narodil první syn a jeho žena mu ho s pýchou ukazovala.
Stejně přivítal i další dva syny a hezkou dceru.
„Zlost zaslepuje,“ říkávala žena a prosívala muže, aby se už konečně pamatoval, že za chvíli se bude hádat a soudit s celou dědinou. Zlostný sedlák nic nedal na její prosby a napomínání a denně několikrát se vztekal. Nejvíc s čeledí.
Byl na statku divný život. Ustavičný strach zabraňoval pacholkům a služkám pracovat, zlost nedovolila hospodáři správně myslit a rozdělit práci. I upadal ten statek rok od roku, až nakonec ležela většina půdy trvale ladem, ačkoli děti rostly a potřebovaly víc než kdy jindy a měly se učit práci. Pak už ani za pacholka tam nikdo nechtěl, tak sedlákem opovrhovali.
Jednou také najímal gazda pacholka a on se mu vysmál.
„Šel bych,“ řekl, „ale napřed byste mi musel dát své slovo, že Vám mohu uříznout nos, až se zase rozzlobíte.“
„Proč bych se zlobil?“ vymlouval mu to sedlák. „Když budeš dobře robit, nebudu se rozčilovat.“
„Známe Vás,“ řekl pacholek. „ti, kteří od Vás utekli pro nesnesitelné zacházení, ti také špatně robili?“
Zamyslel se sedlák. Pacholka potřeboval jako soli, žně stály přede dveřmi. Chlapík však trval na svém a nedal si nic namluvit. Nikdo z dědiny nepomůže. Co si počít?
„Víš Ty co?“ řekl najednou sedlák. „Zrobíme to tak. Kdo se z nás první rozhněvá, přijde o nos.“
„I Vy?“ ptal se pacholek nedůvěřivě.
„Ano,“ odpověděl sedlák. „Chci Tě přesvědčit, že to myslím upřímně.“
Uvěřil chasník sedlákovi a vstoupil k němu do služby. Ale sedlák to nemínil poctivě ani upřímně. Zůstával navenek klidný, avšak uvnitř ho zlost neustále hlodala. Vymýšlel si on nejrůznější nástrahy na svého čeledína, jenom aby ho rozhněval a mohl mu uříznout nos. Proto býval pacholek všecek otráven a po žních začal litovat, že vůbec do takové služby vstoupil.
Však se také po žních na statku těžko dýchalo. Sedlák neustával ve vymýšlení nových a nových nástrah, a kamkoli šel, tam si bral do kapsy dobře nabroušenou kudlu.
Při orání se rozkřikl na poli na pacholka, synek se zapomněl a začal křičet také. Uprostřed hádky zavolal pacholek:
„Až přijdeme domů, uříznu Vám nos, protože jste se pořádně rozhněval!“
„A to zas ne!“ řekl sedlák. „To já tak hlasitě rozkazuji. Ale Ty ses rozhněval, jsi zlostí až modrý.“ A fik! Uřízl pacholkovi nos.
Od toho dne přicházelo na statek mnoho pacholků. Příhoda se totiž ihned roznesla a každý pořádný synek chtěl učinit zlostnému hospodářovi totéž, co zrobil on jiným. Neboť těch beznosých pacholků přibývalo a pořád přibývalo. Gazda ustavičně hlasitě rozkazoval, ale jakmile se pacholek začal bránit, přišel o nos. Mnoho synků tak bylo postiženo, dlouho se nenašel, kdo by nad sedlákem vyzrál.
Šla zpráva světem, až ji zaslechl také Lucifer. Hned vybral chytrého čerta a poslal ho na ten statek, aby zlostníka vyléčil. I proměnil se čert v pacholka a šel. Zastihl sedláka v hospodě mezi sousedy, jak popíjí a chlubí se svým klidem a rozvahou, až to pěkné nebylo, a nikdo tomu nevěřil.
„No, gazdo,“ řekl vtom pacholek, jehož nikdo neznal, „a mne byste přijal? Jsem ještě klidnější než Vy.“
Hospodář se rozřehtal a hned si plácli.
„Ale což jestli Vám hned zítra uteču?“ řekl přestrojený čert.
„Nesmíš,“ řekl gazda. „Musíš u mne zůstat tak dlouho, až kukačka poprvé zakuká.“
I byl od té chvíle čert ve službě u zlostného sedláka a všichni čekali, brzo-li také ten nový pacholek ztratí nos. Ale nic takového se pořád nedělo, naopak, pacholek se pořád jenom usmíval, a kdykoli se zlostník rozkřikl, rychle se ho ptal, zdali se zlobí. Gazda se ihned vzpamatoval a mluvil klidně, protože při té otázce se tento pacholek nikdy nesmál, nýbrž otevíral kudlu.
Jednou poslal sedlák podivného pacholka s fůrou hnoje na záhon za řeku. Byla vysoká voda, ani v lehkém by žádní koně neprojeli brodem. Sedlák to věděl, poslal ho tam schválně, neboť doufal, že pacholek se konečně rozhněvá a přijde o nos.
Místo pacholka však vběhl do statku fojt a vykládal:
„Máš to ale, sousede, divného čeledína. Viděl, že se brodem nedostane, ale zajel doprostřed řeky a tam hází hnůj do vody.“
Nečekal déle sedlák a běžel k řece. V půli cesty potkal pacholka s prázdným vozem.
„Darebáku, který pacholek vyhází hnůj do vody, když jej má zavést na pole?“
„Který gazda pošle pacholka přes řeku, když dobře ví, že je vysoká voda?“ klidně se tázal čeledín a pak si začal pískat.
„To je neslýchané,“ křičel dále sedlák, „takhle se chovat, když gazda domlouvá!“
„Či se na mne hněváte?“ usmál se pacholek. „Anebo se zlobíte?“
„Nehněvám se, ani nezlobím,“ odsekl sedlák, „ale musím Tě za to pokárat.“
Nebylo to pravda, hněval se i zlobil, ale zavčas se rozpomenul, že může přijít o nos, a proto si zalhal. Však hned uvažoval, jak by na pacholka vyzrál. Už viděl, že to lehké nebude.
Zlobil se sedlák ještě druhého dne. Aby neměl čeledína na očích, kázal mu naložit dvacet pytlů bílé mouky, pět režné, pět krup a něco otrub.
Ve mlýně dali, co gazda chtěl, a dali to hned, ale pacholek se dlouho nevracel. Bylo to hospodáři divné, tak šel naproti.
„Zlatý gazdečku!“ volá naň u kostela žebračka. „Nejdobrotivější hospodáři! Nikdy bych si já stará almužnice nebyla řekla, že máš tak zlaté srdce. Bůh Ti zaplať tisíckrát!“
Sedlák se vypínal a usmíval a pokyvoval hlavou, jako by věděl, zač mu babka děkuje. Když však u kříže mezi lípami potkal umoučeného žebráka a stařec mu začal stejně děkovat a žehnat jako stařena u kostela, hrklo v něm. Přidal do kroku.
V tom ale naň zavolal ze své chalupy fojt:
„Copak Tě posedlo, že jsi najednou tak štědrý?“
Sedlák se zatvářil velmi udiveně a fojt hned poznal, že o ničem neví. Rozesmál se.
„To se povedlo!“ volal. „Tvůj pacholek jezdí od dřevěnky k dřevěnce a rozdává mouku, kroupy a otruby. Pospěš si za ním, beztak už moc nezachráníš.“
I běžel sedlák a běžel a zchvátil se, ale nic mu to nebylo platné. Pacholek zatím všecko rozdal.
„Co teď budeme do jara jíst?“ křičel sedlák. „Zima je tak dlouhá a stojí přede dveřmi!“
„Nevím,“ odpověděl pacholek klidně a usmíval se, jako by se nic nebylo stalo.
„Proč rozdáváš můj majetek?“ křičel dále sedlák.
„Protože se ti lidé na mne pěkně dívali,“ odpověděl čeledín. A hned se ptal, ale bez úsměvu:
„Či se, gazdo, zlobíte?“
„Ne,“ vyrazil hospodář, obrátil se a utíkal od pacholka. Neběžel však domů, nýbrž vpadl do hospody a tam ze zlosti pil a pil a ještě více si zatemňoval rozum.
Čekala selka večer muže, ale nadarmo. Čekala do tmy, ale ještě se nedočkala. Když nepřicházel ani kolem půlnoci, vzbudila pacholka a poslala ho do hospody. Věděla dobře, že na pacholka se gazda hněvat nesmí a že nikdo jiný ho domů šťastně nepřivede.
Přišel pacholek do hospody a řekl:
„Hospodáři, máte už jít domů. Hospodyně a děti Vás čekají.“
Sedlák máchl rukou a řekl:
„Půjdu. Ale až bude měkko.“
Běžel pacholek na statek, vzal všecky peřiny, roztrhal je a vystlal cestu z hospody do chalupy peřím. Pak šel za sedlákem a řekl:
„Hospodáři, už máte měkko až do chalupy ..... všecko Vaše peří je tam nastláno. Pojďte domů.“
Sedlák opět máchl rukou a řekl:
„Nevidím na cestu.“
I běžel pacholek na statek podruhé a zapálil stodolu. Bylo pak vidno až k hospodě a ještě dále na všecky strany. Sedlák už další věci nevymýšlel a honem běžel domů, aby mu povedený čeledín ještě něco neprovedl. Ve vratech statku ho vítala plačící žena, ustrašené děti a rozesmátý pacholek. Šel hospodář až do jizby a tam se sám rozplakal.
„Co si teď počneme?“ naříkal. „Sotva se nám počalo dařit trochu lépe, přišel tento zloduch a zapálil stodolu.“
Když ho žena viděla tak rozlítostněného, začala ho utěšovat:
„Neplač. Děti dorůstají, všichni jsme zdrávi, dáme se do práce a postavíme novou stodolu.“
„Ach ne,“ plakal hospodář. „Když já mám takovou nešťastnou povahu! Upadl jsem jistě ďáblovi do spárů. Co zašetříme, pacholek rozdá, co postavíme, spálí.“
„Propusť ho,“ radila žena.
„To právě nemohu, dokud kukačka nezakuká,“ zpovídal se muž.
Selka dostala nápad a hned se s ním svěřila:
„Vyjdu na zahradu, vylezu na strom a tam zakukám,“ pravila. „On beztak nepozná, že nekuká kukačka pravá.“
Sedlákovi se nápad tuze nezamlouval, ale jiné rady si nevěděl, tak svolil. Selka zrobila, jak řekla. Za chvíli se ozývalo ze zahrady kukání.
„Slyšíš?“ volal hospodář na pacholka. „Kukačka! Tím se končí Tvá služba u mne. Pojď, zaplatím, co jsem Ti dlužen, a můžeš hledat štěstí jinde.“
Ale pacholek nebyl hloupý. Chvíli poslouchal a pak řekl:
„Divná kukačka, která kuká, když stromy shazují listí. Podívám se na ni!“ A šel do zahrady k jabloni, kde seděla selka a pořád kukala.
Hospodář zůstal u chalupy a trnul strachem, co se teď stane. Pak uslyšel, jak jeho pacholek třese stromem a hned také temný úder a selčino přežalostné naříkání. Rozběhl se i on do zahrady a zhrozil se. Na zemi ležela jeho dobrá žena, která už tolik od něho vytrpěla, a nemohla vstát, protože měla zlomenou nohu.
„Darebáku, „křičel sedlák, zlostí všecek bez sebe, „toto si odpykáš!“ A hnal se za pacholkem.
Čeledín dovedně uskakoval a ustupoval, smál se a ve svém smíchu se zeptal:
„Snad se, hospodáři, nezlobíte?“
„Jak se nemám zlobit,“ křičel sedlák, „když jsem přišel o hnůj, peřiny, o stodolu, a teď ještě ke všemu si zlomila má žena nohu a to všecko Tvým přičiněním!“
Sotva dořekl, ufikl mu pacholek nos, proměnil se před ním v čerta a jenom hvízdlo, jak rychle odletěl.
To teprve nastalo gazdovi veliké trápení. Žena se mu uzdravila, neboť noha dobře srostla, ale jemu nový nos nikdo nenasadil, druhý nenarostl. Nahlédl gazda, že jednal špatně, litoval toho, nezlobil se už ani na svého posledního pacholka, ale za všecko se do duše styděl. Tak se styděl, že se skrýval nejen před sousedy, nýbrž také před svými dětmi, aby ho nikdo neviděl beznosého.
Nebylo to tak snadné, ale v zimě to přece jen šlo. Selka všem napovídala, že je sedlák nemocen, a dětem poručila, aby byly tiché a nekřičely, sic by jim otec zemřel. Ale když přišlo jaro, bylo třeba na pole a sedlák několikrát i ve dne odemykal jizbu, protože chtěl vyjít do práce. Sotva však odemkl, vzpomněl si, že ho děti a sousedé uvidí, zastyděl se a opět se rychle zamkl. Každou noc však obcházel pole a někdy na nich i pracoval. Byl tuze nešťasten.
Jednoho dne šla selka na záhony za řekou a děti nechala doma. Napřed si klidně hrály a dováděly, ale pak se dostaly do hádky. Tu se začal nejstarší synek zlobit právě tak, jak dříve vidíval u otce, a bil své mladší sourozence. Poznal v té chvíli sedlák opět, jak špatně jednal a jaký příklad dával svým dětem, zhrozil se toho, odemkl dveře své jizby a vyběhl ven, přímo mezi své rozhašteřené děti.
Náramně je vylekal. Hned ztichly a strachem se krčily. Když spatřily, že nemá nos, daly se do pláče.
Neutekl od nich, nehněval se na ně, jenom jim řekl:
„Dobře se na mne podívejte. Tak bude vypadat každý z Vás, kdo nepřemůže svou zlost.“
A od toho dne se sedlák vůbec nestyděl za to, že nemá nos, nýbrž byl rád, že je zdráv a může robit a starat se o chalupu, o pole a o rodinu. Už se nikdy pro nic nezlobil a každého poučoval o tom, že klidnou myslí a rozumným slovem se spraví více než největším hněvem a že zlost nakonec ubližuje nejvíc tomu, z něhož vychází.
„Dobrý gazda,“ říkali o něm sousedé, „a má pravdu. Škoda že tak rozumně promluvil teprve tehdy, až ztratil nos.“
Inu, žádná zkušenost není zadarmo, i když se za ni vždycky neplatí zrovna ufiknutým nosem.

Zdroj:www.abatar.cz