Poletuška

Byla jednou jedna princezna, která měla na samém vrcholu věže svého zámku komnatu se dvanácti okny a ta okna vedla do všech světových stran. Když princezna vystoupila do věže a některým tím oknem vyhlédla ven, nic, co se v její říši dělo, jí nezůstalo skryto, takovou kouzelnou moc ta okna měla. Skrze to první okno viděla ostřeji než kdokoliv jiný, skrze to druhé ještě lépe, tím třetím ještě jasněji, a tak to šlo dále, až do toho dvanáctého, kterým viděla i věci, které byly ukryty nad zemí nebo pod zemí. Jenomže tohle čarodějné pokoukání bylo princezně jen k pýše a svéhlavosti. Jednoho dne si usmyslela, že zůstane navždy sama a bude vládnout svému království po svém. Proto nechala rozhlásit, že jejím mužem se nemůže stát nikdo, kdo se před ní nedokáže ukrýt tak, aby ho nenalezla. A kdo se opováží zkoušet svoje štěstí a ona ho najde, ten bude mít veselku se zubatou a nakonec narazí jeho hlavu na kůl. A bylo to! Toho času stálo před zámkem už devadesát sedm kůlů s naraženými hlavami a v zemi už nebyl nikdo, kdo by měl chuť hrát si na schovávanou. To bylo ovšem princezně vhod a pomyslila si: „Do konce svého života budu svobodná.“

Jednoho dne se ale na zámku objevili tři bratři a dali jí na vědomost, že by rádi vyzkoušeli štěstí. Ten nejstarší bratr si myslil, že bude v bezpečí, když se vsouká do skalní pukliny, ale tohle hledání bylo pro princeznu hračka, spatřila ho už v prvním okně, poslala pro něj a než by jeden okem mrknul, zdobila jeho hlava další kůl. Prostřední bratr si vlezl do zámeckého sklepa, ale také jeho princezna uviděla už v prvním okně a zubatá se smála, když mu hlavu naráželi na devadesátý devátý kůl. Teď přišla řada na toho nejmladšího bratra, který princeznu prosil, aby mu dala jeden den k přemýšlení a k ukrývání tři pokusy. Pokud ho i do třetice odhalí, pak už mu víc na životě nesejde. Byl to jinoch krásný a upřímný, to pyšnou princeznu pohnulo, a tak řekla: „Ano, souhlasím, ale stejně ti to nepřinese štěstí.“

Celý den měl hoch k přemýšlení, ale protože mu žádné myšlenky stejně nepřicházely, popadl pušku a vydal se na lov. Uviděl krkavce, vzal si ho na mušku, ale zrovna, když chtěl vystřelit, krkavec zvolal: „Nestřílej, já se ti odvděčím!“ tak se slitoval a šel dál, až přišel k jezeru. Tam spatřil obrovskou rybu, která se zrovna vynořila z hloubky. Když na ni zalícil, ryba zvolala: „Nestřílej, já se ti odvděčím!“ Nechal ji tedy plavat a šel dál a potkal lišáka, který kulhal. Na nic nečekal a vystřelil, ale minul a lišák zvolal: „Nestřílej, raději pojď sem a vyndej mi z nohy ten trn!“ Jinoch sice udělal, co lišák chtěl, ale pak ho chtěl zabít, aby mu stáhnul kůži. Ale lišák pravil: „Nech mne být, já se ti odvděčím!“ Tak ho nechal běžet, a protože byl už večer, vydal se zpět na zámek.

Druhého dne by se rád někam ukryl, ale ať si lámal hlavu, jak chtěl, nevěděl kam. Šel tedy do lesa ke krkavci a řekl mu: „Já tě nechal žít, teď mi řekni, kam se mám ukrýt, aby mne princezna nenašla.“ Krkavec svěsil hlavu, na chvíli se zamyslel a nakonec zakrákoral: „Už to mám!“ Přinesl ze svého hnízda vejce, rozklovnul je na dvě poloviny a jinocha schoval uvnitř, pak vejce zase pečlivě spojil a uložil do hnízda. Když princezna přišla k prvnímu oknu, neviděla ho, ani z druhého okna nic nespatřila a bylo jí z toho úzko. Chodila zasmušile od okna k oknu a až v tom jedenáctém měla rázem jasno. Poslala lovce, co krkavce zastřelil, přinesl to vejce, které rozbila, a nejmladší bratr musel ven. Pravila: „Poprvé ti daruji život, ale příště se ti musí dařit lépe, jinak jsi ztracen.“

Následujícího dne šel hoch k jezeru, přivolal rybu a řekl jí: „Já tě nechal žít, teď mi řekni, kam se mám ukrýt, aby mne princezna nenašla.“ Ryba se zamyslila a nakonec zvolala: „Už to mám, schovám tě ve svém břiše!“ A než se nadál, ryba ho spolknula a ponořila se až na samé mořské dno. Princezna se zatím dívala svými okny, ale ani v tom jedenáctém ho nenašla a byla z toho celá mrzutá. Konečně v tom dvanáctém okně se na ni usmálo štěstí. Poslala rybáře, aby rybu vylovili a zabili a nejmladší bratr musel z úkrytu ven. Každý si jistě dokáže představit, jak z toho byl skleslý. Princezna pravila: „Podruhé ti daruji život, ale tvoje hlava stejně přijde na ten stý kůl!“

Posledního dne šel nejmladší bratr s těžkým srdcem do polí, kde potkal lišáka. „Znáš různé lsti a lotroviny,“ řekl mu: „já jsem tě nechal žít, teď mi poraď, kam se mám ukrýt, aby mne tam princezna nikdy nenašla.“ „To je dost těžký úkol!“ odvětil lišák a drahnou chvíli nacvičoval zamyšlené obličeje, až konečně zvolal: „Už to mám!“ Šel s jinochem k jednomu prameni, ponořil se do vody a byl z něj handlíř se zvířaty. Potom strčil do vody nejmladšího bratra a ten se proměnil v roztomilou sněhobílou poletušku. Pak se společně vydali do města a tam handlíř to šikovné zvířátko předváděl lidem. To vám byla podivuhodnost! Kdo měl nohy, běžel tam, aby to viděl. K posledku se tam objevila i princezna, a protože se jí poletuška tuze líbila, koupila ji a handlíři za ni dala pěkný peníz. Než lišák poletušku předal princezně, pošeptal jí: „Až přijde princezna k oknům, schovej se jí pod cop!“

Přišel čas hledání a princezna kráčela od okna k oknu až k tomu jedenáctému, ale nikde hocha neviděla. Když bylo i to dvanácté okno jako slepé, posednul ji strach a vztek tak velký, že okenici zabouchla takovou silou, až to ve všech oknech zapraštělo a celý zámek se zachvěl; pak se sklo ze všech kouzelných oken vysypalo. Rozzuřená princezna odcházela pryč a tu ucítila ve vlasech poletušku. Popadla ji, mrštila s ní o zem a hněvivě křikla: „Kliď se mi z očí!“ Poletuška na nic nečekala a pelášila k handlíři, oba pak spěchali ke kouzelnému prameni, kde se zase proměnili. Nejmladší bratr lišákovi děkoval: „Krkavec i ryba jsou proti tobě hlupáci, ty máš opravdu za ušima!“ A pak šel rovnou na zámek.

Princezna na něj už čekala a podrobila se svému osudu. Pak byla velká svatba a on se stal králem a pánem celé země. Nikdy princezně neřekl, kam se potřetí ukryl a kdo mu pomáhal, takže věřila, že to dokázal sám svým čarodějnickým uměním a měla se před ním na pozoru, neboť si myslila: „Ten umí daleko více než ty!“