Polovina všeho

Byl jednou jeden kupec a ten měl tři syny. Když hoši povyrostli, řekl jim: „Teď chci vidět, jak se umíte postavit k obchodu, tady máte každý sto dukátů a jeďte do hlavního města a nakupte!“ Ti dva starší vyrazili spolu a toho nejmladšího nechali pozadu, neboť s ním nechtěli nic mít; považovali ho za hlupáčka a trochu se za něj i styděli. Ve městě každý nakoupil tolik zboží, kolik by jeden dostal za sto zlaťáků, a když se vrátili domů, otec je pochválil, neboť s nimi byl spokojen.

Ale s tím hlupáčkem se to mělo křivě a došišata. Když jel do města, uviděl na cestě ležet mrtvého člověka, kterého klovali ptáci. Tu se mu ho zželelo, běžel do nejbližšího městečka a ptal se, proč nechali toho mrtvého jen tak ležet na cestě. „Protože není nikdo,“ řekli: „kdo by mu zaplatil pohřeb.“ „Tak já to zaplatím!“ řekl hoch a nechal ihned mrtvého řádně pohřbít a stálo to rovných padesát dukátů. Celý spokojený spěchal dál, přijel do hlavního města a nakoupil za zbylých padesát dukátů zboží. Když přijel domů, vyprávěl otci, co s penězi udělal, avšak ten se rozhněval a křičel: „Ty jsi mi věru mizerný kupec! Jestli to uděláš ještě jednou, vyženu tě jako psa!“

Po nějakém čase kupec poslal syny opět na nákupy, dal jim tentokráte dvě stě dukátů a řekl: „Uvidíme, kdo z vás nakoupí nejlépe.“ Ti dva starší bratři pospíchali opět do města a rovnou cestou do krámů a nakoupili tak levně, že s nimi byl otec nadmíru spokojen. Ale když přijel do města ten hlupáček, uviděl za mříží místního žaláře překrásnou dívku. Zůstal tedy překvapeně stát a ptal se jí, jak se tam dostala. Plačící dívka mu vyprávěla, že ve městě někdo ukradnul peníze a ji mají za zlodějku, ale není to pravda, ona ale nemůže říci proč a jak. Chlapci se dívky zželelo, šel k soudci a řekl. „Ta dívka je nevinná, dejte jí svobodu! A tady je těch sto dukátů, dokud nenajdete pravého zloděje!“ Tak dívku pustili na svobodu; byla to princezna, která chodila každý den v přestrojení do domů chudých a činila tam tajně dobré skutky. Toho dne byla zrovna na ulici, když biřicové sledovali stopu pachatele, a protože tihle princeznu nepoznali, čile ji odvlekli do vězení. Když byla nyní volná, dala jinochovi zlatý prsten a řekla: „Podle něj tě jednou poznám.“ Pak pospíchala na královský hrad, aby ji tam nepostrádali. Za těch zbylých sto dukátů nakoupil zboží a jel domů zvesela jako člověk, který udělal kus dobré práce, ale když otci vyprávěl, jak z vězení vysvobodil ubohé děvče, začal tento běsnit: „Z tebe nikdy nic nebude! Kliď se mi z očí, ať tě už nikdy nevidím!“

Tak musel ubohý hoch pryč z domu a otec mu na cestu dal jediný dukát, s kterým jsi měl vystačit. A měl zapovězeno někomu říct, kdo je jeho otec. Dlouhý čas vandroval světem sem a zase tam, ale do žádné služby ho nechtěli. Když jednou seděl ponořen v neveselých myšlenkách u cesty, přišel k němu starý muž v šedivém kabátě a zeptal se: „Proč jsi tak smutný?“ Tu mu chlapec vyprávěl svůj nešťastný příběh. Stařec ho utěšoval a řekl: „Když mi slíbíš, že po sedmi letech mi dáš polovinu ze všeho, co budeš mít, mohu ti dopomoci k velkému štěstí.“ „To ti ze srdce rád slibuji!“ odvětil. „Tak pospíchej do hlavního města, princezna na tebe čeká!“ řekl stařec a zmizel.

Jinoch spěchal do královského města. Král si přál, aby se jeho dcera provdala, ale protože ji velmi miloval, řekl: „Nechci ti činit žádné násilí, zvol si muže podle svého srdce, i kdyby to měl být ten nejnuznější v zemi, budeš ho mít.“ Již mnoho hrabat a rytířů, ano také knížata a králové se ucházeli o její přízeň, ale marně. Tu se objevil hlupáček a sotva princezna na jeho prstu uviděla svůj prsten, zvolala radostně: „Otče, požehnej nám!“ Kdo byl šťastnější než král, když viděl své milované dítě celé blažené a přání rád vyplnil. Slavili ve vší nádheře svatbu a hoch se po smrti svého tchána stal králem a žili v míru a lásce.

Uplynulo sedm let a jednoho dne se objevil ten stařec a žádal, jak bylo dříve domluveno, polovinu ze všeho, co jinoch měl. Král byl ihned srozuměn a vše poctivě rozdělil na dvě půle a tu jednu starci dal. Ale pak chtěl stařec i polovinu dětí, a tak mu s těžkým srdcem dal jednoho syna. K posledku zůstala jeho žena a stařec si také žádal polovinu. „Jak by to bylo možné?“ zvolal král ohromeně. „Musíš ji rozseknout!“ řekl stařec. Tu se jinoch vyděsil a po krátkém zamyšlení pravil: „Já ji příliš miluji na to, abych jí ublížil, ale slíbil jsem ti to a svému slibu chci dostát. Vezmi si moji ženu celou!“ „Vše je tvé!“ zvolal stařec: „Neboť svoji věrnost jsi osvědčil!“ A v tom okamžiku zmizel