Polovina všeho

Jeden kupec měl tři syny, když vyrostli, otec jim řekl:
„Teď chci vidět, jak se umíte postavit k obchodu, tady máte každý sto dukátů a jeďte do hlavního města a nakupte!“
Ti dva starší vyrazili spolu napřed, toho nejmladšího nechali samotného, neboť s ním nechtěli nic mít; si tak mysleli, že je to hlupáček a museli by se za něj stydět. Ve městě každý nakoupil tak mnoho věcí, kolik se za sto dukátů vůbec dalo koupit, a když se vrátili domů, otec je pochválil a byl s nimi spokojen.
Když jel do města ten nejmladší Braslav, uviděl na cestě ležet mrtvého člověka, kterého klovali ptáci. Tu se mu ho zželelo, běžel do nejbližšího městečka a ptal se, proč nechali toho mrtvého jen tak ležet na cestě.
„Protože není nikdo,“ řekli lidé „kdo by pohřeb zaplatil.“
„Já to zaplatím!“ řekl Braslav a nechal ihned mrtvého řádně pohřbít a stálo to rovných padesát dukátů.
Celý spokojený spěchal Braslav dál, přijel do hlavního města a nakoupil za zbylých padesát dukátů zboží. Když přijel domů, vyprávěl otci, co s těmi penězi učinil, avšak tento se rozhněval a křičel:
„Ty jsi špatný kupec! Jestli to ještě jednou uděláš, vyženu Tě jako psa!“
Po nějakém čase poslal otec své tři syny opět na nákupy, dal jim tentokráte dvě stě dukátů a řekl:
„Uvidíme, kdo z Vás nejlépe nakoupí.“
Ti dva starší bratři pospíchali opět do města a rovnou cestou do krámů a nakoupili tak levně, že s nimi byl otec zcela spokojen.
Když Braslav přijel do města a chodil ulicemi, uviděl za mříží místního žaláře překrásnou dívku. Zůstal tedy překvapeně stát a ptal se jí, jak se tam dostala. Plačící dívka mu vyprávěla, že ve městě někdo ukradnul sto dukátů a ji mají za tu zlodějku, ale není to pravda, ona ale nemůže říci proč a jak. Chlapci se dívky zželelo, šel k soudci a řekl.
„Ta dívka je nevinná, dejte ji svobodu! A tady je těch sto dukátů, dokud pravého zloděje nenajdete!“
Tak dívku pustili na svobodu; ona to byla princezna, která chodila každý den v přestrojení do domů chudých a činila tam tajně dobré skutky. Toho dne byla zrovna na ulici, když biřicové sledovali stopu pachatele, a protože tihle princeznu nepoznali, odvlekli ji čile do vězení. Když nyní byla volná, dala jinochovi zlatý prsten a řekla:
„Podle něj Tě jednou poznám.“
Pak pospíchala na královský hrad, aby ji tam nepostrádali.
Braslav za těch zbylých sto dukátů nakoupil zboží a jel zvesela jako člověk, který kus dobré práce učinil, domů a tam vyprávěl svému otci, jak ubohé děvče z vězení vysvobodil.
„Z Tebe nic nebude!“ křičel jeho otec plný hněvu:
„Kliď se mi z očí, ať Tě už nikdy nevidím.“
Tak musel ubohý Braslav pryč. Jeho otec mu dal jediný dukát, s kterým jsi měl ve světě vystačit. A nikomu nesměl říci, čí je syn. Dlouhý čas Braslav vandroval světem sem a zase tam, ale do žádného služby ho nechtěli. Když jednou seděl v neveselých myšlenkách u cesty, přišel k němu starý muž v šedivém kabátě a zeptal se:
„Proč jsi tak smutný?“
Tu mu chlapec vyprávěl svůj nešťastný příběh. Stařec ho utěšoval a řekl:
„Když mi slíbíš, že po sedmi letech mi dáš polovinu z toho, co budeš mít, mohu Ti dopomoci k velkému štěstí.“
„To Ti ze srdce rád slibuji!“ odvětil mu Braslav.
„Tak pospíchej do hlavního města, princezna na Tebe čeká!“ s těmi slovy se stařec vzdálil.
Braslav spěchal do královského města.
Král si přál, aby se jeho dcera provdala, ale protože ji velmi miloval, řekl:
„Nechci Ti činit žádné násilí, zvol si muže podle svého srdce, i kdyby to měl být ten nejnuznější v zemi, budeš ho mít.“
Již mnoho hrabat a rytířů, ano také knížat a králů se ucházelo o její přízeň, ale marně. Tu se objevil Braslav a sotva princezna na jeho prstu uviděla onen prsten, zvolala radostně:
„Otče, požehnej nám!“
Kdo byl šťastnější než král, když viděl své milované dítě celé blažené a její přání rád vyplnil. Slavili ve vší nádheře svatbu. Braslav se po smrti svého tchána stal králem a žili v míru a lásce.
Uplynulo sedm let a jednoho dne se objevil ten stařec a žádal, jak bylo dříve domluveno, polovinu ze všeho, co Braslav měl. Král byl ihned srozuměn a vše poctivě na dvě půle rozdělil a tu jednu starci dal.
Ale pak chtěl stařec i polovinu dětí, a tak mu Braslav dal s těžkým srdcem jednoho syna, protože měl dva. K posledku zůstala jeho žena a stařec si žádal také polovinu.
„Jak by to bylo možno?“ zvolal král ohromeně.
„Musíš ji rozseknout!“ řekl stařec.
Tu se Braslav vyděsil a po krátkém zamyšlení pravil:
„Já ji příliš miluji na to, abych ji ublížil, abych jí jen vlas zkřivil, ale slíbil jsem Ti to a svému slibu chci dostát. Vezmi si moji ženu celou!“
„Vše je tvé!“ zvolal stařec:
„Neboť svoji věrnost jsi osvědčil!“
A v tom okamžiku stařec králi před očima zmizel.