Popelka

Byl jednou jeden zámožný sedlák a tomu onemocněla žena a krátce na to zemřela. Zůstal tedy na statku sám se svou dcerkou, která byla po mamince hodná a pracovitá.
Po nějakém čase se otec znovu oženil. Jeho druhá žena přivedla do domu své dvě dcery. Byly hezké, ale tuze marnivé, se srdcem z kamene. Pro ubohou dívku začaly těžké časy.
Nevlastní sestry jí sebraly všechny krásné šaty, daly jí starou šedivou zástěru a strčily ji do kuchyně.
Dívenka musela tvrdě pracovat od rána až do pozdního večera, vstávat před svítáním, vodu nosit, o oheň v kuchyni se starat, vařit, mýt nádobí, uklízet a vykonávat všechny těžké domácí práce. Obě sestry jí zatím ztrpčovaly život a prováděly různé naschvály.
Večer pak zemdlelá únavou klesla před krbem, do popela. Byla proto celá ukoptěná a špinavá a začali jí všichni říkat Popelka.

Jednou se otec chystal na trh a ptal nevlastních dcer, co by chtěla, aby jim přivezl.
"Jemné hedvábí na šaty!" říká jedna.
"Drahý šperk!" řekla druhá.
A co ty, moje milá Popelko, co ty bys chtěla? zeptal se tatínek své dcery.
"Budu ráda, když mi přivezete, co vám cestou o klobouk zavadí, otče." odpověděla Popelka.

Sedlák ve městě nakoupil nevlastním dcerám to nejjemnější hedvábí, perly a drahokamy. Na cestě zpět ke statku projížděl na koni kolem řady stromů a tu mu do klobouku ťukla lísková větev a zaklínila se v něm. 
Jakmile přijel domů, slétly se k němu obě nevlastní dcery a hned se vrhaly k drahým darům. Začaly si vše zkoušet a před zrcadly se nakrucovat. Otec sáhl za klobouk, vytáhl lískovou větvičku a podal ji Popelce. Na větvičce byly tři lískové oříšky. Děvče si ji odneslo do své malé komůrky na půdě, kde mohla přes noc hlavu složit.

Jednoho dne pořádal král velkou třídenní slavnost. Pozval všechny hezké dívky z okolí, aby si jeho syn mezi nimi mohl vybrat nevěstu. Mezi pozvanými byly i statkářovy dcery. Tolik je to rozrušilo, že běhaly sem a tam, vybíraly ty nejkrásnější šaty ze svých skříní a poroučely Popelce: "Vyčisti nám boty! Učeš nás! Jdeme dnes na ples do královského paláce!" Popelka běhala a plnila vše, co sestrám na jazyk přišlo a přitom jí bylo do pláče. Tolik by si přála jít s nimi na ples! Dokonce požádala macechu, aby jí to také dovolila. Macecha kývla, jako že ano a Popelka s velikou radostí všechny vypravovala - oblékala, česala, strojila... Když byli všichni jako ze škatulky, šla za macechou, aby jí také dala nějaké šaty, ale ta se na ni zle obořila! Smíchala čočku s popelem, sesypala vše dohromady na podlahu a řekla: "Nemáš udělanou všechnu práci a chceš na ples?! Tady máš a pokud to nebude přebrané než se domů vrátíme, tak si mě nežádej!" A odešli do královského paláce.

Popelka byla zničená. Pomalu začala přebírat čočku s popelem. Pro samé slzy na tu práci sotva viděla. Uvěřila maceše, že ji na slavnost vezme a teď se jí zhroutil celý svět. 
Tu najednou zaslechla ťukání u okna. Vzhlédla a vidí holoubka, jak klove do okenní tabule. Otevřela tedy a frr, holoubek vlétl dovnitř a s ním mnoho dalších pomocníků! Svými zobáčky začali vybírat čočku z popela a po chvíli byli hotovi. Děvče pak jen smetlo popel na hromadu.
Na vše dohlížel krásný šedivý holub, který po dokončené práci slétl Popelce k nohám a zanechal tam lískový oříšek. Byl to jeden z oříšků lískové větvičky z tatínkovy cesty. Jakmile se ho Popelka dotkla, vylouply se z něj nádherné plesové šaty s vlečkou a vyšíváním.
"Pospíchej na ples, Popelko!" vrklali holoubci.

Dívka si šaty rychle oblékla. Měly takovou moc, že v tu chvíli stála celá upravená před královským palácem. Nevlastní sestry ji nepoznaly, ani její tatínek s macechou. Na Popelku si ani nevzpomněli. Byla tak krásná! Všichni si mysleli, že je to nějaká cizí princezna. Mladý princ tančil jenom s ní. Popelka tančila až do půlnoci, ale pak se musela vrátit. Dřív, než budou doma macecha a sestry. Než se princ nadál, byla pryč.

Doma se rychle odstrojila a ráno jí macecha líčila, jak krásný ples to byl. Nevlastní sestry jí přizvukovaly a stěžovaly si, že princ měl oči jen pro princeznu, která ples z dalekých krajů navštívila a s žádnou jinou dívkou netančil. Popelka na sobě však nedala nic znát.
V podvečer se začali všichni strojit na druhý den slavnosti a Popelka běhala, česala, podávala, čistila,... Před odchodem sesypala na podlahu macecha čočku s hrachem a popelem. "To abys měla také nějakou zábavu, když my budeme na plese!" povídá pobaveně a se smíchem všichni vyrazili do královského paláce.

Popelka se rozplakala. Tolik práce! A ona by tolik chtěla vidět svého prince. Dnes to jistě nestihne. Ale to již na okno ťukají její kamarádi holoubci a hned ze všech sil třídí čočku do jednoho hrnce,hrách do druhého a děvče jen zametlo popel. Přinesli také její druhý oříšek, z kterého se vylouply šaty ještě skvostnější a bohatší než včera. Popelka tančila se svým princem a oba ze sebe navzájem spustit oči nemohli. O půlnoci však musela zpět domů. V rychlosti vyklouzla z paláce. Princ ji marně hledal.

Ráno nevlastní sestry s macechou opět líčily tu krásnou princeznu a smutného prince, kterému kolem půlnoci zmizela ze slavnosti. Večer pak opět ověšeny šperky a obléknuty do svých nejlepších šatů vyrážely na třetí den slavnosti. Macecha již byla jednou nohou ze dveří, když si vzpoměla na Popelku a začala sypat na jednu hromadu čočku, hrách, kroupy a míchat vše s popelem. "Tak, tady máš také zábavu špindíro jedna! A to ti povídám, než se vrátíme, ať je vše přebrané!" rozkazovala a spokojeně se svými dcerami odešla.

Popelka byla smutná, ale otevřela okno a doufala, že ptáčkové jí zase budou nápomocni. Ti nemeškali a hned jich byla celá světnice. Přebírali ze všech sil, aby dívka mohla rychle na slavnost. Z posledního oříšku si Popelka vyloupla šaty celé zlatem vyšívané a už byla u svého prince. Ten si ji tento večer tuze hlídal, stále s ní tančil a nespouštěl ji z očí. Dívka byla šťastná. Když se blížila půlnoc, přemýšlela, jak se co nejrychleji dostat z paláce. V příhodný okamžik se prosmýkla dveřmi tanečního sálu a utíkala ven. Princ ji však zahlédl a vydal se za ní. Dívka běžela, co jí síly stačily. Na zámeckých schodech se jí však vysmekl střevíček. S princem v patách však nedbala a zmizela ve tmě.

Drobounký střevíček bylo to jediné, co princi po krásce zůstalo. Nazítří dal celý zoufalý vyhlásit, že dívka, které padne tento střevíček, se stane jeho ženou. A začal se svou družinou objíždět široké okolí a zkoušet střevíček všem dívkám, které byly na ples pozvány.
Tu také dojel do sedlákova domu. Sestry se z toho náramně radovaly a hned běžely střevíček vyzkoušet. Jedna však měla chodidlo dlouhé jako loď a druhá široké jako sud. Ať se snažily sebevíc, obout jej nemohly. 
Mladý princ byl v koncích: "Nemáte ještě nějakou jinou dívku?" 
"Ne." řekl otec, "už je tu jen naše malá špindíra Popelka, dcera mé první ženy. Pracuje u pece v kuchyni." A macecha spustila: " Tu nemůžeme nikomu ani ukázat, je celá od popela, fuj! A chodí bosa, ta střevíce nenosí." smála se.

Zoufalý princ však trval na svém. Museli pro dívku dojít, ta si umyla obličej a šla se princi uklonit. Ten jí podal střevíček a Popelka si jej obula na svou malou nožku. Padl jí jako ulitý! Když vstala, uviděl princ její tvář a poznal svou princeznu: "To je ona, moje nevěsta!" Macecha a sestry zbledly závistí. Nemohly tomu uvěřit!

Princ si odvedl Popelku do královského paláce a byla svatba. Konečně měla štěstí, jaké si zasloužila.

Zdroj: Pohádka na motiv Boženy Němové