Popelka ze Lhoty a Nemanic

Kdysi dávno žila ve Lhotě a Nemanicích jedna dívenka, které brzy umřeli oba rodiče. Nezanechali jí nic než jedny překrásné sluneční šaty a závěť, o které ale žádný člověk nevěděl, kam se poděla. Tak si jednoho dne ty šaty sbalila do šátku a vydala se do světa, aby si našla službu. Konečně ji vzali v jednom vznešeném domě, kde ji za střechu nad hlavou nechali obstarávat ty nejhorší práce v kuchyni a ve chlévě, a protože byla stále umouněná a ušmudlaná, říkali jí všichni Popelka. Svoje sluneční šaty si ale hned na začátku schovala pod jednu jedli v nedalekém lese.

Na nějaký čas v tom městě pořádali ples, a tak bylo všude veselí a radosti a nejšťastnější byl syn z toho vznešeného domu, ve kterém Popelka vedla svůj ubohý život. Tu také ona prosila panstvo o svolení, aby tam mohla jít. „Ano,“ řekla jí paní: „můžeš jít a dívat se, ale tancovat nesmíš.“ Popelka běžela do lesa k jedli, u pramene si čistou vodou umyla obličej i ruce od prachu a špíny, oblékla si svoje zářící šaty a rázem z ní byla překrásná panna. Když se objevila na plese, všichni se za ní otáčeli a ten urozený jinoch, který Popelku nepoznal, je všechny předešel a vyzval ji k tanci. Ale ona byla pamětlivá přikázání a k tanci se nedala pohnout, ačkoliv ji velmi úpěnlivě prosil. Nakonec odtamtud utekla, běžela k jedli, uložila tam svoje šaty a začernila si tváře a ruce. Tu se tam najednou objevil drobný mužík, který ji přátelsky pozdravil, a než se nadála, opět zmizel.

Od toho času neměl ten urozený jinoch žádný klid, dokud neprosadil, že bude uspořádán další ples. Popelka si u panstva vyprosila opět svolení, aby tam mohla jít. „Ano,“ řekla paní: „jdi a dívej se, ale tancovat nesmíš.“ Tak to udělala jako poprvé, a když se objevila na tanečním parketu, měl jinoch opět oči jen pro ni a prosil ji ještě naléhavěji než prve, aby s ním tancovala, a když se zdráhala, chtěl ji násilím políbit. Ale Popelka mu vyklouzla jako myška kočce a vrátila se do lesa k jedli, kde se opět objevil ten drobný mužík, který ji pozdravil ještě přátelštěji než minule.

Zrozenému jinochovi nešla ta krásná panna z hlavy, a tak nebyl k utišení a neměl žádnou radost na světě, dokud neuspořádali další ples. Když stála Popelka opět ve svých zářících šatech na tanečním parketu, popadl ji za ruku, a že už ji nikdy nepustí, dokud mu neslíbí, že se stane jeho ženou. Popelka by se teď nejraději propadla do země, protože mu musela říci, že je jen chudičká Popelka, která v domě jeho rodičů obstarává ty nejubožejší práce v kuchyni a chlévě. Avšak ten jinoch ji měl stejně rád a ihned pevně stanovil den, kdy má být svatba. Popelka si ale podmínila, že do té doby zůstane nepoznána a ženich musel slíbit, že jméno své nevěsty podrží v tajnosti. Potom šla Popelka k jedli, kam přišel i ten mužíček a mile se na ni smál, když ji zdravil.

Nadešel den svatby a Popelka přišla naposledy k jedli, aby si oblékla své sluneční šaty. Tu se znovu objevil mužíček, oči mu zářily samou radostí a řekl: „Máš tu u mne taky něco jako věno.“ S těmi slovy jí podal velkou knihu, a když ji otevřela, ležel v ní testament jejích rodičů, kterým ji určili dědičkou velkého panství. Popelka radostně spěchala za ženichem a ten ji zavedl ke svým rodičům a potom slavili svatbu, že svět krásnější neviděl