Postoj muly

Jeden venkovan měl starou mulu. V nestřeženém okamžiku spadla na statku do studny. Venkovan zaslechl řehtání zvířete a běžel se k studně podívat. Bylo mu líto, v jaké situaci se jeho věrný služebník ocitl, ale když si promyslel všechny možnosti, došel k závěru, že mulu není možné zachránit, a bude lepší ji ve studně nechat.

Muž svolal sousedy, vyprávěl jim, co se stalo, a aby ukončil utrpení zvířete, požádal je, aby mu pomohli zvíře pohřbít.

Muly se nejprve zmocnila hysterie. Ale jak jí venkované postupně házeli půdu na hřbet, dostala nápad. Usmyslila si, že každou lopatu, která na ni dopadne, setřese a vystoupí na ni.

Otřes se a jdi výš. Otřes se a jdi výš. Otřes se a jdi výš, opakovala si mula pro sebe.

Nevšímala si bolestivých úderů půdy a kamení dopadajících na její hřbet, ani situace, která jí působila soužení: přemohla paniku, vždy se otřásla a udělala krok vzhůru. Vrstva půdy pod kopyty se neustále zvyšovala. Překvapení muži pochopili její strategii, což je povzbudilo v práci. Pomalu dospěli do okamžiku, kdy unavená a utrápená mula ze studny vyskočila. Půda určená k zániku se změnila v prostředek záchrany, a to díky způsobu, jakým se k protivenství postavila.

– Někdy se protivenství může změnit v příležitost a člověk vyjde z krize silnější…
– I mně se honí hlavou, když mi hází „půdu“ pod nohy, nejrozmanitější…
– Mohl bych vyskočit ze studny, v níž se možná nacházím… 

Autor:José Carlos Bermejo

Zdroj:Další příběhy pro uzdravení duše