Pozemský ráj

Před dávnými časy žili byli tři tovaryši Bidlo, Koumák a Pupkáč, kteří spolu vandrovali světem sem a zase tam. Už byli na cestách celých sedm let a viděli mnoho cizích zemí a poznali mnoho cizích tajemství a podivuhodností. Ani v nejmenším je tedy nepřekvapilo, když jednoho dne stanuli před nějakou vysokou a strmou horou.
„Co by tak mohlo ležet na druhé straně?“ zapřemýšlel Bidlo.
„Zeptáme se lidí, co žijí poblíž, určitě to budou vědět.“ navrhl Koumák.
„A co se zeptat nějakých lidí?“ probudil se Pupkáč, který zaostával nejen v pochodu, ale i v myšlení byl neustále o nějaký ten krok či skok pozadu. Tak šli dál a neušli ani půl míle, když potkali několik lidí. Ten první, kterého se zeptali, co je za tou horou, nic nevěděl, jen zavrtěl hlavou a šel dál. Ten druhý si položil ukazováček na ústa a zmizel jim za nejbližším rohem.
„Braši, to musí být něco neobyčejného!“ řekl Koumák „Věřte, nevěřte, ale za tou horou je ráj!!“
„My Ti věříme!“ řekli druzí dva. A protože o ráji slyšeli vyprávět mnoho krásného a zajímavého, rádi by se tam podívali. Ale hora byla strmá a nepřístupná, nešlo to zařídit jinak, než že jeden poleze nahoru, zatímco ti dva zůstanou dole, aby ho postrkovali; jinak by stěží kdo na tu skálu vylezl.
Ujednáno, uděláno. Protože to byl Koumákův nápad, že je na druhé straně ráj, byl první na řadě. Když byl ale nahoře a kamarádi na něj volali, aby jim řekl, co tam vidí, jen se rozesmál a utekl pryč. Tak se nahoru za Pupkáčovy vydatné pomoci vydal Bidlo, ale musel svatosvatě slíbit, že mu řekne o všem, co tam nahoře v ráji uvidí. Ale když byl Bidlo nahoře, počínal si jako Koumák, jen se rozesmál a zmizel.
Mezitím sem proudily davy lidí z okolních vesnic, které hnala velká zvědavost, vždyť viděli, jak lezci se smíchem mizejí na druhé straně, musí tam být opravdu ráj! Ale chtěli o tom mít jistotu.
„Tak mi pomozte nahoru!“ navrhl jim Pupkáč „A já Vám tu dávám své čestné tovaryšské slovo, že jak budu nahoře, vše Vám vypovím, jak nejlépe budu umět.“
Tak mu na tu horu pomohli, ale aby měli jistotu, že svůj slib splní, tajně mu uvázali k noze provaz; však kdyby se chtěl ztratit, oni si ho stáhnou dolů.
Pro Pupkáče to byla pěkná štrapáce, celé tři hodiny šplhal a šplhal a mocně u toho funěl. Když byl konečně nahoře a podíval se na druhou stranu, začal se děsně smát a už si nakročil, že zmizí, ale ti dole cukli provazem a stáhli ho včas dolů. Tam se na něj všichni obořili a chtěli vědět, co krásného viděl, jak to v ráji vlastně vypadá.
Pupkáč se nadechnul, otevřel hubu, že promluví, ale nevyšlo z něj ani slůvko. Najednou byl němý jako ryba. Tak se ti zvědavci, i když to navlékli tak chytře, o ráji nedozvěděli vůbec nic.