Pozor na masařku

Jeden můj psí kamarád byl kuchařem v královské kuchyni. To byste, děti, nevěřily, co všechno si vymyslí zmlsaný královský jazýček! Morkové kosti plněné tuleními jazýčky, hlemýždí paštika kořeněná rosnatkou masožravou, biftečky z nutrií zapékané v mušli...

Kuchaře Ňuchalíka proto ani nepřekvapilo, když mu jednou sám král přinesl bílého hada.

„Upeč ho, ale nesmíš z něho ochutnat ani nejmenší sousto, rozumíš? Jinak to zaplatíš svým životem.“

„To je zvláštní přání, pane králi. Cožpak mohu připravit chutný pokrm, aniž vyzkouším jeho chuť?“

„Koření dáš odhadem, však to umíš. A opovaž se porušit mé nařízení!“ zvýšilo Jeho Veličenstvo hlas.

Ňuchalík byl dobře vychovaný, poslušný pes, jenže ho při pečení neustále vyrušovala masařka. Naštval se, že ji nemůže chytit, a zapomněl přitom na krále i na hada. Automaticky vytáhl hotovou pečeni z trouby, zahnal masařku, automaticky si uždíbl kousek a ochutnal.

Vtom se vzpamatoval: „Propána, co jsem to provedl? Ale snad král nic nepozná, vždyť se přece tak moc nestalo.“

„Lakomče, bzz skrblíku, sám ozobáváš a mně nic, zzz...“

Ňuchalík se ohlédl, ale nikde nikdo, jen ta protivná masařka už zas dorážela. Je to možné, užasl, vždyť já rozumím, co bzučí. Tak takový je to tedy had!

Honem odnesl pokrm netrpělivému králi, nalil mu k tomu pohár vína a chtěl zmizet.

„Jen tu počkej, můj milý. Opravdu jsi neochutnal?“ Vtom vlétla neodbytná masařka i do královské jídelny. Ňuchalík po ní mávl ubrouskem, až sletěla po hlavě do poháru s vínem. Jen tak tak se vyšplhala ven.

„Hyk,“ škytla a opile se motala po stole, „takhle zřízená už jsem dlouho nebyla.“

Ňuchalík se neudržel a vyprskl smíchy. Král do něj zabodl svůj pohled: „Takže jsi přece jen ochutnal. To je tvůj konec, Ňuchalíku.“

„Já nechtěl, pane králi, to bylo nedopatření. Všechno zavinila ta masařka.“

„Nedopatření? Tak dobrá, možná ti odpustím, ale musíš pro ně něco udělat. Něco velkého. Přivedeš mi za nevěstu Hebulku. Má prý tak hebkou srst, že ani vánek tak něžně nepohladí, jako její dotek. Rozumíš? Bez ní už se na tento zámek nevracej!“

Co měl Ňuchalík dělat? Sbalil si svých pět kostiček a vyrazil hledat pro krále nevěstu. Chvíli šel cestami, pak necestami a nakonec se prodíral nejdivočejšími porosty.

Jednou zaslechl z blízkého keře tichounký nářek.

„Kdopak tu potřebuje pomoci?“

„Jsme opuštěná ptáčátka, bez rodičů. Nepomůžeš-li nám, zahyneme hlady.“

„A čím se živíte, drobečkové?“

„Jsme malí krkavci. Maminka nám nosila mrtvá zvířata.“

„Víte co? Vyskočte si na můj hřbet, zavezu vás k mrtvému jelenovi, kterého jsem před chvílí viděl. Snad vám postačí, než se naučíte létat a starat se sami o sebe.“

„Díky, psí kamaráde. Až nás budeš potřebovat, vzpomeň si, třeba ti také pomůžeme.“

Vy tak určitě, pomyslel si Ňuchalík, ale nic neřekl, jen jim přátelsky zamával ocáskem. Časem došel k divoké řece. V malé louži kus od řeky se plácala obrovská ryba. Chudák, pomyslel si Ňuchalík a šel jí pomoci do řeky. Opatrně ji vzal do tlamy a dovlekl ji na kraj říčního proudu. Tam ho ryba ocasem dvakrát pleskla přes čumák:

„Pocuchal jsi mi šupiny a od tvých zubů budu mít modřinu. Opovaž si na mě vzpomenout, jestli budeš něco potřebovat!“ Ňuchalík se otřepal, místo pozdravu zavrčel a šel dál. Na kraji lesa potkal dlouhý zástup mravenců.

„Co tu vyvádíte?“ divil se.

„Ále, naše dvě královny se pohádaly tak, že se rodné mraveniště rozpadlo na dvě. Museli jsme odejít. Jenže stavební materiál na nové mraveniště musíme tahat přes celou cestu.“

„Žádný problém, pomohu vám,“ mávl tlapkou Ňuchalík. Zapřel se předníma nohama do země za cestou a zadníma začal hrabat tak silně, že měli mravenci stavebního materiálu na celé sídliště.

„Díky, kamaráde. Až budeš potřebovat pomoc, vzpomeň si na nás.“

V čem by mi asi tak takoví drobečkové mohli pomoci, zapochyboval Ňuchalík a pokračoval ve své cestě. Přešel sedmou horu, sedmý potok a když si z bolavých tlapek vytáhl sedmý trn, uviděl překrásnou krajinu, s ještě hezčím psím královstvím. Před ním dovádělo dvanáct roztomilých princezen:

„Hebulko, chyť si mě!“

„Dohoním tě jedna dvě!“

Našel jsem ji, zaradoval se Ňuchalík, konečně jsem ji našel! Ale je tak krásná, pomyslel si, že je jí pro našeho starého krále skoro škoda.

„Tak ty žádáš o tlapku naší spanilé Hebulky pro tvého krále,“ přikyvoval otec princezny poté, co ho Ňuchalík navštívil a přednesl mu svou žádost. „Rozmysli si to ještě, mládenče. Tahle záležitost nebude tak jednoduchá, jako jinde. Budeš muset splnit tři těžké úkoly.“

„Musím je splnit, jinak bych se už nikdy nemohl vrátit domů. Jen mi řekněte, pane králi, co mám dělat.“

„Nedávno se do naší zahrady neznámo odkud přistěhovaly zrzavé mšice a rozlezly se po všech květinách na zahradě. Ať do zítřejšího večera všechny mšice zmizí, to je tvůj první úkol.“

Ňuchalíka přešel humor, když uviděl záhon na vlastní oči. Chvilku se snažil ničit mšice svými packami, ale vážně to bylo nad jeho psí síly.

Kdyby tu tak byli moji mravenci, pomyslel si. A než svou myšlenku domyslel, už se hrnul proud mravenců a za nimi zůstával pruh čistých, nepoškozených květin. Jeden mravenec se zastavil: „To víš, Ňuchalíku, máme teď ve stěhování velkou praxi a tyhle mšice si ochočíme. Budou z nich báječná domácí zvířata.“

„Tak jsi úkol splnil,“ podivil se král, když mu Ňuchalík oznámil, že je hotov, „musím uznat, že jsi pašák. Tvým druhým úkolem bude vyhubit vodní plevel v našem rybníce, abychom se tu zase mohli koupat a nezaplétali se do plovoucích stvolů.“

Ňuchalík se do toho pustil hned ráno. Rval houževnaté rostliny, tahal je na břeh, až byl napůl utopený. Kdyby tu tak byla moje nevlídná ryba.

„No, to jsem si mohla myslet, že mě zavoláš,“ ozvalo se z vody vedle něj, „máš kliku, mladej, že mi ta tráva chutná, jinak bych se neobtěžovala.“ A než se stačil oklepat, byla hladina v okolí krásně čistá.

Král při pohledu na vyčištěný rybník jen nedůvěřivě vrtěl hlavou.

„Jsi opravdu mimořádně šikovný. Tvým posledním úkolem bude přinést z jeskyně života živou vodu a z jeskyně smrti mrtvou vodu.“

Jestlipak ještě žijí moji krkavci, napadlo hned Ňuchalíka. Ani se nestihl ohlédnout po závanu větru, a už před ním seděli dva zdatní ptáci.

„Jsme připraveni ti pomoci,“ zakrákali dvojhlasně. Každý krkavec si vzal jednu lahvičku a na půl dne zmizeli. Ňuchalík netrpělivě vyhlížel své černé pomocníky. Vrátili se skoro současně, ale byli v tak zuboženém stavu, že když mu předali lahvičky, padli na zem a natáhli brka. Ňuchalík na ně kápl mrtvou vodu, pocuchané peří se narovnalo a sametově zalesklo. Kápl na ně živou vodu, a ptáci se vznesli do závratné výše, až zmizeli.

Král byl spokojen: „Dobře, splnil jsi všechno, můžeš si Hebulku odvést, pokud ji ovšem poznáš. Zavažte mu oči!“

Nyní se Ňuchalík postupně dotýkal všech princezen. Najednou zaslechl tenoučké hlásky dvou vešek: „Sem nepůjdeme, ta má nejjemnější chlupy a v těch se nám špatně drží. Navíc právě tahle se nejčastěji kartáčuje.“

„To je moje vyvolená,“ vyštěkl Ňuchalík. A měl pravdu. Hebulka byla jeho. Na zpáteční cestu se vydali balónem, aby se nemuseli trmácet cestami necestami.

Ňuchalíkův král je uvítal a hned si mnul tlapky, že bude svatba. Jenže poslední slovo měla Hebulka:

„Dokaž, králi, že máš modrou královskou krev, a nech si useknout ocas. Ja ti ho pak mrtvou a živou vodou spravím.“

„Takový experiment nepřipadá v úvahu. Zkus to nejdřív na Ňuchalíkovi, pak možná.“

Co by Ňuchalík pro svou milovanou neudělal. Stalo se, jak Hebulka řekla a Ňuchalík tu stál s ještě nádhernějším ocáskem než předtím.

„Teď já,“ radostně se hlásil král, když viděl, jak to Ňuchalíkovi prospělo. Ocas mu tedy usekli, ale jak Hebulka přenášela lahvičky, nějak se jí zapletly tlapky, škobrtla a všechno upustila. Lahvičky se rozbily a král bez ocasu se odplížil z dohledu. Zřejmě se stydí, neboť ho od té doby nikdo neviděl. Co dělat? Zvolili novým králem Ňuchalíka a byla svatba veliká. Od té doby tam spolu s ním tou nejněžnější tlapkou vládne i Hebulka.