Prasátko uprostřed vod

Pršelo a pršelo a pršelo. Prasátko si říkalo, že za celý svůj život – a ten byl jaksepatří dlouhý – tři nebo čtyři léta – nikdy nevidělo tolik deště. Celé dny a celé noci. Kdybych jen bylo, pomyslelo si, když se dívalo z okna, kdybych jen bývalo bylo u Púa nebo u Kryštůfka Robina nebo u Králíčka, když začalo pršet, mělo bych alespoň společnost. Ale teď jsem samo a mohu jenom přemýšlet o tom, kdy asi přestane. Hned si představilo, jak je u Púa a říká: „Už jsi někdy viděl takovýhle déšť, Pú?“ a Pú odpovídá: „To je strašné, viď, Prasátko.“ A Prasátko na to. „Jak to asi vypadá u Kryštůfka Robina,“ a Pú povídá: „Chudák Králíček, toho už možná déšť vyplavil.“ Bylo by to příjemné takhle si povídat. Vždyť to k ničemu není, taková vzrušující událost, jako je povodeň, když si o tom člověk nemůže s nikým popovídat.

A vzrušující to bylo. Suché příkopy, v nichž Prasátko tak často čmuchalo, se najednou proměnily v potoky, z potůčků, přes které se brodívalo, byly řeky, a řeka, mezi jejímiž strmými břehy si bezstarostně hrávalo, se rozlila ze svého řečiště a tak se všude drala, až se Prasátko obávalo, že mu brzy přijde až do postele. „Je to zlé,“ řeklo si, „být malé zvířátko a mít kolem dokola samou vodu.Kryštůfek Robin nebo Pú by se vyšplhali na strom a zachránili by se, Klokanice by odskákala, Králíček by si zalezl do pelíšku, Sova by ulítla a Ijáček by –Ijáček by tak hlasitě hýkal, až by mu přišli na pomoc. Ale já tu trčím a kolem dokola je samá voda a nemohu nic dělat.“

Pršelo dál a každým dnem voda trochu stoupala, až sahala skoro k okénku… a Prasátko dosud nic nepodniklo. Třeba takový Pú, myslelo si. Pú nemá moc rozumu, ale nikdy se mu nic nestane. Dělá hlouposti, a všechno mu dobře dopadne. Nebo Sova. Sova není zrovna chytrá, ale hodně toho ví. Ta by věděla, co má dělat, kdyby na ni přišla povodeň. Nebo Králíček – ten nemá knižní vzdělání, ale má chytré nápady. Nebo Klokanice. Není chytrá, to zas ne, ale ze samého strachu o Klokánka by udělala bez dlouhého přemýšlení zrovna to pravé. A potom Ijáček. Ten je tak hrozně nešťastný, tak by mu to ani nevadilo. Ale co by asi udělal Kryštůfek Robin. A pak si najednou vzpomnělo na povídku, kterou mu kdysi vypravoval Kryštůfek Robin, o člověku na opuštěném ostrově, který napsal něco do láhve a láhev pustil na moře; a Prasátko hned napadlo, kdyby také něco napsalo do láhve a hodilo ji do vody, že by je snad někdo přišel zachránit! Slezlo z okna a začalo prohledávat dům, pokud nebyl pod vodou, až konečně našlo tužku a kousek suchého papíru a láhev se zátkou. Na jednu stranu papíru napsalo:

POMOC! PRASÁDKO (JÁ) TO SEM JÁ PRASÁDKO, POMOC, POMÓC!

Pak vložilo papír do láhve, zazátkovalo ji co nejtěsněji a nahnulo se co nejvíce z okna, ale tak, aby nevypadlo, a hodilo láhev co nejdále – plác! a za chvíli se láhev zas vynořila nad vodu; pozorovalo, jak pomalu pluje do dáli, až je oči bolely, a někdy se mu zdálo, že vidí láhev, a někdy zase, že je to jen vlnka na vodě, za čím se dívá, a pak najednou vědělo, že už ji nikdy neuvidí a že učinilo ke své záchraně vše, co bylo v jeho moci. Tak, pomyslelo si, teď musí zas někdo jiný něco udělat, a doufám, že to bude brzy, protože jinak budu muset plavat, a to neumím, tak doufám, že to udělají brzy. A pak si dlouze povzdychlo a řeklo: „Kéž by tu byl Pú! Ve dvou je o moc veseleji.“

Když začalo pršet, Pú spal. Pršelo a pršelo a pršelo a Pú spal a spal a spal. Měl předtím perný den. Pamatujete si ještě, jak objevil severní točnu? Byl na to tak pyšný, že se zeptal Kryštůfka Robina, jestli jsou ještě jiné točny, které by mohl Medvěd s malým rozoumkem objevit. „Ještě jižní točna,“ řekl Kryštůfek Robin, „a tuším i východní a západní, ačkoli lidé o nich neradi mluví.“ Pú byl celý rozčilený, když to slyšel, a navrhl, aby udělali expudici a šli hledat východní točnu, ale Kryštůfek Robin měl s Klokanicí jiné plány a tak se vydal Pú sám hledat východní, točnu. Už nevím, zdali ji našel či ne, ale byl unavený, když se vrátil domů, takže uprostřed večeře po více než půlhodinovém jídle usnul v křesle a spal a spal a spal. Tu najednou měl sen; byl u východní točny a byla tam velmi zima a všude samý sníh a led. Našel si včelí úl a spal v něm, ale pro nohy už tam nebylo místo, tak je nechal venku. A divoké Lasičky, které žijí za východní točnou, přišly a ohlodaly mu celý kožíšek na nohou na hnízda pro svá mláďata. A čím více hlodaly, tím mu byla větší zima na nohy, až se probudil s hlasitým: „Ouvej!“ – a seděl v křesle s nohama ve vodě a kolem dokola samá voda. Dobrodil se ke dveřím a vyhlédl… „Tohle je vážné,“ řekl Pú. „Musím se zachránit.“ Vzal tedy největší nádobu s medem a utekl na větev na svůj strom, vysoko nad vodou, a pak zase slezl a utekl s druhou nádobou…, a když všechno zachránil, sedl si na větev, klátil nohama a vedle sebe měl stát deset hrnků medu… Dva dny poté seděl Pú na své větvi, klátil nohama a vedle sebe měl čtyři hrnky medu… Čtyři dny poté seděl tam už jen Pú…

A ráno čtvrtého dne připlula k němu Prasátkova láhev a Pú se s hlasitým výkřikem „Med!“ vrhl do vody, uchopil láhev a pachtil se zpátky ke stromu. „To je k zlosti!“ řekl Pú, když ji otevřel. „Tak jsem se zmáčel pro nic za nic. A co ten kus papíru?“ Vytáhl jej a prohlížel. „Je to poselství,“ řekl si, „to je ono. A tahle písmenka jsou P a tohle je u, je to tedy důležité poselství pro mne, a já to neumím přečíst. Musím vyhledat Kryštůfka Robina nebo Sovu nebo Prasátko, někoho z těch dobrých čtenářů, kteří umějí číst, a oni mi řeknou, co toto poselství znamená. Jenomže neumím plavat. To je k zlosti!“ Pak dostal nápad a myslím, že na Medvěda s malým rozoumkem to byl dobrý nápad. Řekl si: „Když může plout láhev, tak popluje taky jiná nádoba a já můžu plout na ní, když bude hodně veliká.“ Vzal tedy ještě větší nádobu a uzavřel ji. „Všechny lodě mají jméno,“ řekl. „Moje se bude jmenovat Plující Medvěd.“ S těmito slovy spustil svůj člun na vodu a skočil za ním. Chvíli nebylo jisté, co má být nahoře, jestli Pú, nebo Plující Medvěd, ale po vyzkoušení několika poloh zůstal Plující Medvěd vespod a Pú vítězoslavně na něm a zuřivě pádloval nohama.

Kryštůfek Robin bydlel až na vrcholku Lesa. Pršelo a pršelo a pršelo, ale voda nemohla dosáhnout až k jeho domu. Bylo zábavné dívat se dolů do údolí a vidět všude samou vodu, ale pršelo tak prudce, že většinou seděl doma a přemýšlel. Každé ráno šel s deštníkem ven a zarazil klacek na místo, kam až sahala voda, a každé ráno přišel a už svůj klacek neviděl, a tak zarazil jiný klacek na místo, kam až voda sahala, a zase šel domů; a každé ráno měl cestu kratší než předešlého dne. Ráno pátého dne už byla voda kolem dokola, a tu viděl, že poprvé v životě je na skutečném ostrově. To je, panečku, něco! Toho rána přilítla Sova přes vodu, aby pozdravila svého přítele Kryštůfka Robina. „Poslouchej, Sovo,“ řekl Kryštůfek Robin, „to je legrace! Já jsem na ostrově!“ „Atmosférické poměry jsou poslední dobou velmi nepříznivé,“ řekla Sova. „Co?“ „Prší,“ vysvětlovala Sova. „Ano,“ řekl Kryštůfek Robin. „Prší.“ „Stav vody dosáhl nebývalé výše.“ „Kdo?“ „Je všude spousta vody,“ vysvětlovala Sova. „Ano,“ řekl Kryštůfek Robin. „To je.“ „Nicméně vyhlídky na zlepšení jsou stále příznivější. Každým okamžikem –“ „Neviděla jsi Púa?“ „Ne. Každým okamžikem –“ „Doufám, že se mu nic nestalo,“ řekl Kryštůfek Robin. „Měl jsem o něho strach. Prasátko je asi u něho. Myslíš, že jsou v bezpečí, Sovo?“ „Doufám. Víš, každým okamžikem –“ „Podívej se k nim, Sovo. Protože Pú nemá moc rozumu a mohl by provést nějakou hloupost a já ho mám tak rád, Sovo. Rozumíš, Sovo?“ „No dobře,“ řekla Sova. „Půjdu. Hned rovnou.“ A odletěla. Za okamžik byla zpátky. „Pú není doma,“ řekla. „Není?“ „Byl tam. Seděl na větvi na svém stromě s devíti hrnky medu vedle sebe. Ale už tam není.“ „Ach Pú!“ zvolal Kryštůfek Robin. „Kde jsi?“ „Tady jsem“ zamručelo to za ním. „Pú!“ Padli si do náručí.

„Jak ses sem dostal, Pú?“ ptal se Kryštůfek Robin, když zase mohl mluvit. „Na své lodi,“ řekl Pú pyšně. „Dostal jsem v láhvi velmi důležité poselství, a protože jsem měl vodu v očích, nemohl jsem je přečíst, tak jsem ti je přinesl. Na své lodi.“ S těmito pyšnými slovy odevzdal Kryštůfkovi Robinovi své poselství. „Ale to je od Prasátka!“ zvolal Kryštůfek Robin, když je přečetl. „Není tam nic o Púovi?“ zeptal se Pú a hleděl mu přes rameno. Kryštůfek Robin přečetl poselství nahlas. „Ta P znamenají tedy Prasátko? Myslel jsem, že Pú.“ „Musíme Prasátko ihned zachránit! Myslel jsem, že je u tebe, Pú. Sovo, mohla bys je zachránit na zádech!“ „Myslím, že ne,“ řekla Sova po úporném přemýšlení. „Pochybuju, že příslušné dorsální svaly –“ „Doletěla bys tedy hned k němu a řekla mu, že je pomoc na cestě? Já zatím s Púem vymyslím, jak je zachránit, a pak co nejrychleji přijdeme. Prosím tě, Sovo, nemluv a honem leť!“ Stále ještě přemýšlejíc, co by řekla, Sova odletěla. „Tak co, Pú,“ řekl Kryštůfek Robin, „kde je tvá loď?“ „Musím tě upozornit,“ řekl Pú, když kráčeli dolů ke břehu ostrova, že to není obyčejná loď. Někdy je to loď a někdy zase je to spíš skluzavka. Přijde na to.“ „Na co?“ „Na to, jestli jsem nahoře, nebo dole.“ „Ach tak! A kde ji máš?“ „Támhle!“ řekl Pú pyšně a ukázal na Plujícího Medvěda.

Toho by se byl Kryštůfek nikdy nenadál, a čím déle na tu nádobu hleděl, tím mu připadal Pú chytřejší, a čím víc mu tak připadal, tím skromněji klopil Pú oči a dělal, že takový není. „Ale pro dva je to moc malé,“ řekl Kryštůfek Robin smutně. „S Prasátkem pro tři.“ „To bude ještě menší. Ach Medvídku Pú, co si počneme?“ A tu Medvídek, Medvídek Pú, Michal Pú, P. P. (Přítel Prasátkův), O. S. T. (Objevitel Severní Točny), I. U. a N. O. (Ijáčkův Utěšitel a Nálezce Ocasu) zkrátka Pú – řekl něco tak chytrého, že na něho zůstal Kryštůfek Robin koukat s otevřenými ústy a vykulenýma očima a nemohl věřit, že je to opravdu ten Medvěd s malým rozoumkem, kterého tak dávno zná a miluje. „Mohli bychom jet na tvém deštníku,“ řekl Pú. „?“ „Mohli bychom jet na tvém deštníku,“ řekl Pú. „??“ „Mohli bychom jet na tvém deštníku,“ řekl Pú. „!!!!!“ Kryštůfek Robin najednou pochopil, že je to možné. Roztáhl deštník a obrátil jej špičkou dolů do vody. Plul, ale kymácel se. Pú  do něho vstoupil. Právě chtěl říct, že je to už dobré, a vtom shledal, že to dobré není, a tak spolkl několik doušků, o které opravdu nestál, a zarejdoval zpátky ke Kryštůfkovi Robinovi. Pak nasedli oba současně a už se to nekymácelo. „Nazvu tuto loď Moudrý Pú,“ řekl Kryštůfek Robin a Moudrý Pú vyplul půvabným obloukem na jihozápad.

Můžete si představit radost Prasátka, když loď spatřilo. Po letech rádo vzpomínalo na to, jak bylo ve velikém nebezpečí za strašlivé povodně, ale vlastně ve skutečném nebezpečí se ocitlo až v poslední půlhodině svého uvěznění, kdy k němu přilítla Sova, usedla na větev jeho stromu, a aby je obveselila, vypravovala mu dlouhatánskou povídku o tom, jak jedna teta jednou omylem snesla racčí vejce, a povídka se táhla dál a dál jako tahle věta, až Prasátko, které poslouchalo beznadějně vykloněno z okna, tiše a klidně usnulo a pomalounku klouzalo z okna dolů, až viselo jen za prsty, ale tu naštěstí Sova najednou hlasitě zahoukala, což patřilo k povídce, neboť to byla slova její tety, a Prasátko se probudilo a mělo nejvyšší čas vrátit se jedním trhnutím do svého ukrytu a říct: „To je ale zajímavé!“, když – no, můžete si představit, jakou mělo radost, když konečně spatřilo dobrou loď Moudrý Pú (kapitán: K. Robin, 1. důstojník: P. Medvěd), která je přijela zachránit… A protože je to opravdu konec onoho příběhu a já jsem po té poslední větě hrozně unaven, raději už skončím.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/medvidek/prasatko-uprostred-vod/