Pravé štěstí jsou praví přátelé

Každý den prošlo kolem lampy mnoho lidí i zvířátek. Lampa jim svítila na cestu a měla velkou radost, neboť věděla, že její světlo všem pomáhá navrátit se domů. Obvykle přes den spala a nikoho si nevšímala. Neměla však ráda malého pejska z okolí, protože u ní vždy zvedl nohu a probudil ji.

Jednu noc, která byla velmi temná, po chodníku pobíhal starý pán a někoho hledal. „Rone! Rone!“ volal na všechny strany. Marně! Nebylo zde ani živáčka. Lampa najednou uslyšela hlas zvířete. Byl to on! Pes, na kterého se velmi zlobila. „Lampo, Lampo, Lampičko! Ty tady tak stojíš a všechny vidíš. Neviděla jsi mého pána? Ztratil se mi ve tmě a já nevím kudy kam.“

Lampa se otočila k pejskovi a řekla: „Ty jsi Ron, viď.“ „Ano, jsem,“ odpověděl pejsek. „Viděla jsem tvého pána, ale proč bych ti měla pomáhat, když mě každý den očicháváš!“

Pejsek sklopil hlavu a nevěděl, co říct.

Lampa nebyla zlá, proto pejskovi poradila.
„Tvůj pán nosí černou čepici a opírá se o hůl, že ano?“

Pejsek zvedl ucho, srdce mu bušilo:
„Ano, to je můj pán,“ odpověděl radostně.
Lampa tedy pokračovala dál. „Šel tudy rovně, pak zabočil do vedlejší ulice. Měl by sis ale pospíšit. Snad ho ještě stihneš.“
Ron lampě poděkoval a rychle utíkal tam, kam mu řekla.

Druhý den ráno, ještě předtím než Lampa ulehla ke spánku, za ní přišel pejsek Ron a moc jí děkoval a slíbil jí, že už ji nebude budit a zvedat u ní nohu. Lampa se jen pousmála, blikla a šla spát.