Příběh o ventilovém poklopu

Malý Honzík chodil rád na procházky s tátou. Procházeli se spolu po okolí jejich vesnického domečku a Honzíka zajímalo úplně všechno. Měl rád vláčky a traktůrky, pejsky, slepičky, funící ježečky, zaparkovaná auta, popelnice i vrčící transformátor na sloupu elektrického vedení, ale ze všeho nejvíce ho uchvátily ventilové a hydrantové poklopy. K čemu že vlastně slouží? Jsou to takové ty kulaté nebo oválné železné kryty zapuštěné v zemi, v chodníku nebo v trávě, lidé po nich šlapou a vůbec si jich nevšímají. Prostě se o ně nezajímají. Ale Honzíkovi jakoby naopak tyto poklopy učarovaly.

Věděl od tatínka, že pod oválným hydrantovým poklopem najde koncovku, na kterou by se připojili hasiči, kdyby hořelo některé blízké stavení. Pak by z napojené hadice mohli požár uhasit.

Věděl také, že pod kulatým ventilovým poklopem najde uzávěr vody, tomu však zatím ještě moc nerozuměl. Ale to jen do té doby, než mu táta ukázal, že má doma v kůlně pověšený klíč, kterým se dá voda zastavit. A tak si to s tátou vyzkoušel.

Honzíkovi se otáčení s klíčem zalíbilo natolik, že když byl jednou na dvorku sám, nechal svoje hračky hračkami a šel si vytáhnout tátův klíč. Otevřel si branku a spěchal k nejbližšímu ventilovému poklopu, o kterém věděl, že ho lehce nadzvedne. Nastrčil klíč na tyčku vystupující z ventilu. Potom otáčel klíčem, dokud to šlo. Když už se klíč nechtěl dále otáčet, tak ho vysílený Honzík vytáhl, poklop zase zavřel a šel zpátky na dvorek. Klíč ztratil cestou přes záhonek. „Kdo tady pohodil ten klíč?“, zlobil se tatínek. Potom klíč uklidil a na všechno se zapomnělo.

Horší to bylo u sousedů. Pan Ptáček si zrovna napouštěl vanu, aby se mohl vykoupat, když voda najednou přestala téci. Paní Ptáčková zase umývala nádobí, a najednou vodovodní baterie zachrčela a bylo po vodě. „No nic, asi mají ve vodárně poruchu“, řekli si. A tak si Ptáčkovi navečer nemohli ani vyčistit zuby. Ráno spěchali do práce, takže se jen podivili, že voda pořád ještě neteče, ale na dlouhé přemítání nebyl čas, ujel by jim autobus. Ale když voda netekla ještě ani odpoledne, zeptala se paní Ptáčková Honzíkova tatínka: „Sousede, také vám od včerejška neteče voda?“. „Proč by netekla“, divil se tatínek. „Tak tomu teda vůbec nerozumím“, odpověděla paní Ptáčková. Ale tatínek si vzpomněl na pohozený klíč a v tom ho to napadlo. Počkal, až paní Ptáčková vejde do domu, pak rychle zaběhl pro klíč do kůlny, zvedl sousedovic poklop a vodovodní ventil zase otevřel.

Za chvilku tatínek zazvonil na paní Ptáčkovou: „Tak co, už vám to teče, že?“ „Jak to víte“, odpověděla překvapená sousedka. “Inu vím a také vám to vysvětlím. Ale teď raději ne. Zvu vás k nám v sobotu na večeři, tam se to dozvíte.“

Když Ptáčkovi s úsměvem odcházeli ze sobotní večeře, říkali si: „My jsme si hned mysleli, že to bude nějaká lumpárna. Honzíku, až vyrosteš, tak z nás už budou dědeček a babička. Že nám budeš chodit opravovat vodovod?“ „Budu“, řekl Honzík a tak všechno nakonec dobře skončilo.

Zaklapl poklop a pohádky je konec.