Princezna a víla

Byla jednou jedna královna, která žila v jednom nádherném zámku uprostřed velkého a překrásného parku, ve kterém se každý den jen tak pro radost a osvěžení celé hodiny procházela. Ale nejraději se všeho se zdržovala u modravého jezera, které leželo ukryté mezi vrbovím v lese. Z průzračné jezerní hlubiny ji častokrát tajně pozorovala víla, která si tu krásnou lidskou ženu zamilovala. Když jednoho dne opět královna seděla na břehu, vodní žínka se vynořila, posadila se vedle ní a přátelsky si spolu povídaly. Od té chvíle se na tom místě pravidelně setkávaly, a tak se spřátelily, že víla navrhnula, že by mohla být jednou kmotrou první královniny dcerušky. Královna tuto nabídku vděčně přijala, a když za nedlouho poté povila děvčátko, pozvala vílu ke křtu. Když nastal den křtu a královna vše připravila, otevřely se dveře a dovnitř vstoupila víla. Její obličej byl bílý a něžný jako leknín a její postavu halil jemný stříbřitý háv. Nesla pak dítě ke křtu a jako dárek vložila do kolébky tři malinká ptačí vajíčka.
„Opatruj je dobře, jednou je bude dcerka potřebovat.“ a potom všem zmizela z očí jako mléčný závoj.
Princezna neměla ještě ani dva roky, když její matka zemřela na horečnatou nemoc a král si přivedl jinou ženu. Ale macecha nemohla dítě zemřelé královny vystát, nestarala se o něj a přenechala vše chůvě, která s ním chodila často na procházku do parku, a častokrát ho nechala dlouhé hodiny hrát si samotné nedaleko jezera. Tu pokaždé vystoupila na břeh víla, starostlivě svoji kmotřenku střežila a vyprávěla jí rozličné krásné a veselé příběhy.
Když princezna povyrostla, stalo se jednoho dne strašlivé neštěstí. Zemí se přehnala obrovská bouře a do zámku uhodil blesk, zabil krále a od toho ohně lehl celý zámek popelem. Naštěstí princezna zachránila tři ptačí vajíčka. S nimi v ruce spěchala teď celá nešťastná k jezeru, volala kmotřičku a vyprávěla jí o tom, co ji potkalo. Ale víla ji těšila:
„Dokud máš ta tři vajíčka, jsi bohatá dost. Ukrývají tři přání, která se Ti vyplní ihned, jakmile je vyslovíš. Ale nepromarni je lehkomyslně, nýbrž je použij uváženě a to poslední si nechej jen pro nejvyšší nouzi.“
Princezna své dobré kmotřičce srdečně děkovala a slíbila jí, že bude mít její rady na paměti.
„Nyní jdi tímto lesem,“ řekla víla „brzy přijdeš k jednomu krásnému zámku. Tam jdi dovnitř a nechej se najmout za děvečku, nebude Ti to ke škodě.“
Tak sama samotinká dívka putovala hlubokým černým lesem. Byla už na cestě celý den a tu potkala nějakou prostou selskou dívku, a protože měla obavy, že by ji podle jejího vznešeného šatu mohli na tom zámku poznat a kvůli tomu by ji nechtěli vzít za děvečku, zeptala se toho děvčete, zda by nechtěla svoje obyčejné selské šaty vyměnit za ty její.
„Ach, proč ne, milá slečno.“ odvětila vesničanka a vyměnila svoje šedivé pracovní šaty za krásný hedvábný královský oděv.
„Nu, nyní mne nikdo nepozná.“ pomyslela si princezna a putovala dál lesem, dokud konečně nepřišla k zámku, který byl zvenčí tak nádherný, že v něm jistě musí žít nějaký král. Vešla dovnitř a ptala se, zda nepotřebují děvečku. Ale ano, děvečku by potřebovali, ale protože princezna vyhlížela příliš mladě a jemně, nechtěli ji zprvu vzít. Ale ona se nedala odbýt, přála si jen nepatrnou mzdu a slibovala, že udělá jakoukoliv práci na dvoře i v domě. Tak nakonec směla zůstat, ale musela svýma jemnýma bílýma rukama dělat ty nejhorší práce, takže za nějaký čas ji ruce zdrsněly a bílé tváře na slunci zhnědly. Ale sloužila ochotně a pilně a byla ustavičně ke každému milá.
Uplynulo dlouhých sedm let, když tu si králův syn usmyslel, že se ožení. Aby si vybral tu nejkrásnější ženu, uspořádal velkou slavnost, na kterou byly pozvány všechny vznešené a urozené dcery z královské říše. Když se všichni nádherně odění hosté sjížděli na zámek, princezna, která byla v kuchyni za tu nejposlednější děvečku, si pomyslela:
„To by bylo krásné, kdybych mohla být v sále u tance!“ Smutně seděla v koutku u pece a přemýšlela. Tu jí najednou přišla na mysl její tři přání, a protože nedokázala svoji touhu více ovládat, vplížila se do komůrky, umyla se a učesala a pak si přála stříbrné šaty a k tomu šperky, jak se patří. V mžiku ležely na stole a byly zrovna tak krásné, jak si je sama vysnila. S radostí si je oblékla, obhlédla se ještě jednou v zrcadle a pospíchala do sálu. Ta krásná neznámá dívka se princi tak líbila, že se celý večer zdržoval nejraději u ní a také s ní nejvíce tancoval. Zatímco princ pak vedl k tanci nějakou urozenou slečnu, vyplížila se princezna ze sálu a běžela do své komůrky. Tam ukryla nádherné šaty pod postel, natáhnula si svoje ošklivé a šla do práce jako dřív.
Za čtyři týdny princ opět pořádal slavnost a děvečky si jedna druhé vyprávěly, že si chce toho večera vybrat svoji budoucí ženu. Když se setmělo, pospíchala princezna do komůrky a vyslovila druhé přání. Tentokrát si přála šaty ze zlata, zlaté střevíčky a šperk z těch nejvzácnějších diamantů. V mžiku vše leželo na židli, oblékla se a vstoupila do slavnostně ozářeného sálu. Tu stanuli přítomné dámy a pánové nad tou přenádhernou cizí dívkou v ještě větším ohromení než prve a ze všech nejvíce sám princ. Ten se od ní po celý večer neodloučil a ke konci jí řekl, že ji má nejraději mezi všemi na celém světě. A kdyby i ona v něm našla podobné zalíbení, mohli by tento večer oslavit své zasnoubení. Ale ona odvětila:
„To by bylo správné a dobré, ale já se bojím, že své slovo zrušíte, až se dozvíte, kdo jsem!“
„Ne! Tisíckrát ne!“ řekl princ „Můžeš být, kdo chceš, já nemám nikoho tak rád jako Tebe a bez Tebe nemohu žít!“ Tak řekla své ano a poděkovala mu polibkem za prsten, který jí navlékl na prst na znamení jejich zasnoubení. Protože ji princ ale miloval, chtěl ji mít co nejdříve navždy u sebe, a tak řekl:
„Svatba bude za čtyři týdny. Doprovodím Tě ve zlatém kočáře taženém bělouši. Proto mi řekni, kdy bydlíš a jak se jmenuje Tvůj otec.“
„Ach,“ řekla, „nechej mne odejít jako neznámou. Až se uvidíme do třetice, vše se dozvíš.“
Potom opustila sál, šla do své komůrky, drahocenný oděv dobře ukryla a natáhla si zase svůj obyčejný šat kuchyňské děvečky.
Jako voda utekly ty čtyři týdny a dříve než se nadála, byl tu svatební den. Vlastně by se měla od srdce radovat, ale naopak, byla smutná a zakřiknutá, neboť ji nejednou napadlo, že musí vypotřebovat třetí a poslední přání, pokud se chce na svatbě ukázat, jak je dobrým zvykem, v bílých šatech. Ale své kmotře, té dobré víle, při rozloučení slíbila, že si je podrží, že to poslední přání bude opatrovat pro případ nejvyšší nouze, když už jiné záchrany nebude. Tak položila kouzelné vajíčko zpět do stříbrné dózičky a zůstala dál obyčejnou děvečkou v kuchyni, zatímco by mohla v sále zářit jako královská nevěsta.
A ženich čekal a čekal celé hodiny a byl stále smutnější a nešťastnější, protože jeho milovaná nepřišla. A když se neukázala ani následujícího dne, tu si princ domyslel, že jeho nevěsta je mrtvá a opustila ho navždy. Tak se princ ze samého smutku a bolesti srdce těžce roznemohl, ležel ve vysokých horečkách a žádný lékař mu nedokázal pomoci.
O tom se v kuchyni doslechla i princezna, kterou teď trápily kruté výčitky, že si to poslední přání schovávala a na svatbě se neukázala. Nyní princ ležel na smrtelném loži a ona sama na tom nesla vinu, ač ho tak milovala. Dnem i nocí na něj myslela, plakala a přemýšlela, jak by mu pomohla a jak by se mu mohla dát poznat. Tu ji napadlo to poslední, tak opatrované přání, a ihned byla zase veselá, plná štěstí a naděje. Vzala vajíčko opatrně z dózy a řekla:
„Chci pomoci princi, mému nejmilejšímu.“ Potom připravila posilňující polévku, nalila ji do stříbrné misky a dovnitř vhodila svůj zásnubní prsten. Nepozorovaně vyšla po schodišti vzhůru, zaklepala na dveře nemocného a tiše vstoupila dovnitř.
„Co jsi mi přinesla?“ zeptal se slabým hlasem princ.
„Snězte tuto polévku, milý princi. Udělá Vám dobře!“ řekla láskyplně.
Ačkoliv zprvu princ jen unaveně a odmítavě zakroutil hlavou, zkusil nakonec přece jen jednu lžičku, potom druhou a najednou mu polévka tak zachutnala, že vyjedl celou misku. Na jejím dně uviděl ležet prsten, který daroval své nevěstě. „Kde je ta, co hodila ten prsten do misky? Jdi děvče a najdi mi ji a rychle ji přiveď. Já se Ti bohatě odměním.“
Celá šťastná běžela princezna do své komůrky, oblékla si zlaté šaty, ozdobila se drahocenným diadémem a předstoupila před postel nemocného. Tu princ poznal svoji nevěstu, objal ji, políbil a hned se cítil úplně zdravý. Nevěsta se ale naoko zlobila:
„U tance sis mě tenkrát tak dlouho prohlížel a často a přece jsi mne nepoznal a nemiloval, když jsem před Tebou stála jako prostá děvečka! Nemám pravdu, když Ti řeknu, že si mne chceš vzít za ženu, když víš, kdo jsem? Copak nemůže i královská dcera chodit v šedivých šatech a sloužit za děvečku?“ Tu ji princ zavřel ústa polibkem a prosil ji nastotisíckrát za prominutí.
Za sedm dní slavili svatbu a byli po celý život ten nejšťastnější královský pár o kterém se od pradávných časů vyprávějí pohádky.