Princezna Myší kožíšek

Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery. Jednoho dne ho posedla zvědavost, jak si vlastně u svých dcer stojí, a tak je zavolal a řekl jim, aby mu hezky pověděly, jak moc ho mají rády. Ta nejstarší neváhala ani vteřinku a řekla, že ho má raději než celou královskou říši i se vším, co by v ní člověk našel. Druhá princezna se krátce zamyslela a pak vyhrkla, že má tatíčka raději než všechny perly a drahokamy na světě. Ta nejmladší se zamyslela trošku déle a pak řekla, že ona má tatíčka raději než sůl. Z toho byl král nejprve celý zkoprnělý, potom celý zuřivý, jak může královská dcera měřit svoji lásku k otci něčím tak obyčejným jako je sůl, a k posledku celý odhodlaný; zavolal sluhovi, kterému poručil, aby princeznu popadnul, okamžitě ji odvedl do lesa a tam ji zabil. A bylo to!

Když přišli do lesa, prosila princezna sluhu o život, ale to věru nemusila. Ten sluha byl dobrý a věrný člověk, řekl jí, že by ji přeci nikdy nezabil, a taky jí nabídnul, že půjde do světa s ní a bude jí k ruce. Ale princezna odmítla, raději půjde sama, jen ho požádala, zda by jí obstaral mužské šaty ušité z myších kožíšků. Když jí je věrný sluha přinesl, oblékla si je a šla rovnou na dvůr sousedního krále, kde se vydávala za muže a prosila krále, aby ji vzal do služby. Král nakonec souhlasil, že mu ten mladík může dělat posluhu. Však to byla tvrdá služba! Večer musela králi sundávat holinky, které ji vždy hodil na hlavu. A tak, když se jí jednou ptal, odkud je, hbitě mu odpověděla: „Ze země, kde člověku neházejí holinky na hlavu!“

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Princezna žila tajně na zámku a král jí říkal podle jejích šatů Myší kožíšek a jako sluhu si ji oblíbil, až to ostatním sluhům nebylo vhod a slídili a donášeli. Jednoho dne jim to slídění vyneslo krásný a drahocenný prsten, který Myší kožíšek ztratil. Sluhové nelenili a běželi ke králi a žalovali, že takovou drahocennost musel Myší kožíšek někde uloupit. Tak si nechal král sluhu zavolat a dal se do vyslýchání, odkud ten prsten má a jak k němu přišel.

To bylo princezně najednou úzko! Nakonec se nemohla déle skrývat a zapírat, sundala si hučku z myších kůží, tu jí na ramena spadly prameny zlatých vlasů a byla vám tak krásná, že okouzlený král sundal svoji korunu a položil ji na její hlavu a prohlásil ji za svoji ženu.

Na svatbu pozvali i sousedního krále, princeznina otce, který ovšem věřil, že jeho dcera je dávno mrtvá, a tak ji nepoznal. Když zasedli ke slavnostní tabuli, začali sluhové na stůl nosit jídlo, které ale nebylo solené. Sousedního krále to tak rozhněvalo, že vstal a křiknul: „To bych raději nežil, než jedl takové jídlo!“ Tu mladá královna vstala a řekla: „Vidíte králi, nyní byste nežil bez soli, ale kdysi jste mne nechal zabít, protože jsem řekla, že vás mám raději než sůl.“

V tom okamžení král poznal svoji dceru a vrhl se k ní, líbal ji a objímal a prosil o odpuštění. Znovu nalezená dcera mu byla rázem milejší než celá jeho královská říše a všechny poklady světa.