Princezna na hrášku - Bratři Grimmové

Byl jednou jeden král a ten měl jediného syna, který by se rád oženil, a tak poprosil svého otce o nevěstu. „Tvoje přání ti rád splním, synu.“ řekl král: „ale nehodí se, aby sis vzal jinou než opravdovou princeznu a tady není žádná široko daleko k mání. Proto to nechám rozhlásit a možná se přihlásí nějaká nevěsta z daleka.“ A tak vešlo ve známost, že princ hledá nevěstu, a netrvalo to dlouho a na královský zámek se hrnulo princezen, až by jimi jeden mohl dláždit. Skoro každý den nějaká dorazila, ale když se jí ptali na původ a urozenost, tak se ukázalo, že to žádná princezna není, a tak jí poslali zase domů. „Když to tak půjde dál,“ řekl princ smutně: „tak nakonec žádnou nevěstu nedostanu.“ „Uklidni se, synku,“ řekla královna: „dříve než se naděješ, tak je tu. Štěstí stojí často přede dveřmi, jen je člověk musí otevřít.“ A bylo to opravdu tak, jak královna řekla.

Bylo to jednoho větrného a deštivého večera, ve kterém by jeden psa nevyhnal, když někdo zabušil na bránu královského paláce. Sluhové otevřeli a vešla překrásná dívka, která žádala, aby ji hned zavedli ke králi. Král se té pozdní návštěvě podivil a ptal se jí, odkud přichází, kdo je a co si přeje. „Přicházím z velké dálky,“ odvětila: „a jsem dcera mocného krále. Když do říše mého otce dorazilo vaše oznámení s obrazem vašeho syna, ihned jsem se do něj zamilovala a vydala se na cestu, abych se stala jeho ženou.“ „To mi přijde trochu podezřelé,“ řekl král: „také mi nepřipadáš jako princezna. Odkdy cestuje princezna sama bez doprovodu a v hadrech?“ „Doprovod by mě jen zdržoval,“ odvětila: „barvy na mých šatech vybělilo sluníčko a vymyl déšť. Nevěříte-li, že jsem princezna, tak pošlete zprávu mému otci.“ „Inu, to by ale bylo na dlouhé lokte!“ řekl král: „Žádné poselstvo by nedokázalo cestovat tak rychle jako ty. Potřebovalo by k tomu čas a přešly by roky, než by se zase vrátili. Neumíš-li dokázat jiným způsobem, že jsi opravdová princezna, tak to ti tu pšenka nepokvete. Uděláš lépe, když se vydáš rovnou na cestu domů, čím dříve, tím lépe.“ „Jen ať tu zůstane!“ řekla královna: „Já si ji sama vyzkouším a brzy uvidíme, zda je princezna nebo ne.“

Královna vystoupila nahoru na věž, kde nechala v nádherné komnatě připravit pro princeznu postel. Když přinesli matraci, položila na ni královna tři hrášky, jeden pod hlavu, druhý doprostřed a jeden dolů k nohám, a poručila, aby na to naskládali dalších šest měkkých matrací, pak jemné prostěradlo a podušku s kajčím peřím. Když bylo vše hotovo, zavedla dívku nahoru do ložnice. „Po tak dlouhé cestě jsi jistě unavená, moje dítě.“ řekla jí: „Vyspi se a ráno si opět promluvíme.“

Sotva se rozednilo, vystoupala královna opět do věže. Myslela si, že dívku najde v hlubokém spánku, ale princezna byla vzhůru. „Vyspala ses dobře, dceruško?“ zeptala se jí. „Bídně, paní královno, opravdu bídně.“ odvětila princezna: „Celou noc jsem nezamhouřila oči.“ „Pročpak, mé dítě, nebyla ti ta postel dost dobrá?“ „V takové posteli jsem ještě v životě nespala, paní královno. Byla tvrdá od hlavy až k patám! Jako bych ležela celou noc na hrachu!“ „Vidím,“ řekla královna: „že ty jsi opravdová princezna! Ihned ti pošlu královské šaty, perly a drahokamy a ty se vystrojíš jako nevěsta. Ještě dnes bude svatba!“