Princezna z Ohňového zámku

Byl jednou jeden chudý muž, který měl tolik dětí, kolik je děr v řešetu, a už nebylo široko daleko souseda, který by mu nebyl za kmotra. Když se mu tedy opět narodil synáček, nezbylo mu než, aby si sednul u cesty a tam čekal na toho prvního lepšího, který půjde kolem, aby ho poprosil za kmotra. Za nějakou chvíli po silnici přicházel nějaký stařec v šedivém plášti, tak ho poprosil a on jeho nabídku přijal a šel s ním hocha pokřtít. Stařec chudákovi daroval krávu s telátkem, které přišlo na svět ve stejný den, kdy se narodil jeho syn, a na čele mělo zlatou hvězdu. Když hoch povyrostl, chodíval se svým dobytčetem, ze kterého se zatím stal mohutný býk, každý den na pastvu. Ale ten býk uměl mluvit, a když přišli do hory, říkával mu: „Zůstaň tu a prospi se, já si zatím sám najdu tu nejlepší pastvu.“ Zatímco hoch spal, vyrazil býk jako blesk na obrovskou nebeskou louku a tam spásával zlaté hvězdnaté květy. Když zapadlo slunce, pospíchal zpět na zem, probudil hocha a potom šli oba domů. A tak to šlo každý den, dokud nebylo chlapci dvacet let. Tu mu býk jednoho dne pravil: „Nyní si mi sedni mezi rohy, já tě zanesu ke králi, na kterém si vyžádáš sedm loktů dlouhý ocelový meč a řekneš mu, že vysvobodíš jeho dceru.“

Když dorazili na královský zámek, hoch šel ke králi a řekl mu, proč přišel. Král mu žádaný meč rád dal, ale nevkládal do něj žádnou velkou naději, nevěřil, že svoji dceru opět uvidí, neboť už mnoho udatných mladíků se ji marně pokoušelo vysvobodit. Princeznu totiž unesl dvanáctihlavý drak a ten žil tak daleko předaleko, že tam nikdo nedokázal dojít, neboť zaprvé stály v cestě vysoké nepřístupné hory, pak se tam rozlévalo široké a velmi bouřlivé moře a za do třetice žil ten drak na Ohňovém zámku. Když už se někomu podařilo překonat hory i moře, nedokázal projít skrze vysoké plameny; a pokud skrze ně přece jen šťastně prošel, tak ho zabil drak.

Když měl jinoch meč, opět se posadil býkovi mezi rohy a v mžiku byli před mohutnou horskou hradbou. „Tak to nám nezbývá, než se obrátit.“ řekl hoch býkovi, neboť se mu zdálo zcela nemožné přes ty hory přejít. Ale býk odvětil: „Jen chvíli počkej!“ Posadil ho na zem, prudce se rozběhnul a pak svýma mohutnými rohy odsunul celé pohoří na stranu, a tak jim uvolnil cestu. Pak si posadil hocha opět mezi rohy a brzy dorazili k moři. „Nyní se musíme obrátit,“ řekl jinoch: „neboť na druhou stranu se nikdy nedostaneme.“ „Jen chvíli počkej!“ řekl mu býk: „Dobře se drž mých rohů!“ Pak sklonil hlavu k vodě a pil a pil, až celé moře vypil, takže dál mohli jít suchou nohou jako po louce. Brzy nato dorazili k Ohňovému zámku, od kterého jim ovšem vanul v ústrety takový žár, že to nebylo k vydržení. „Stůj!“ volal chlapec na býka: „Nechoď dál nebo shoříme!“ Ale býk běžel ještě blíž a vyplivl do plamenů to vypité moře a ony hned uhasly a zvedla se hustá mlha a pokryla vše kolem. Nyní se na ně z mlhy vyřítil rozzuřený dvanáctihlavý drak. „Nu, nyní je to na tobě!“ řekl býk jinochovi: „Hleď, abys té příšeře useknul všech dvanáct hlav najednou!“ Ten sebral všechny svoje síly, popadnul meč oběma rukama a uštědřil netvorovi ránu tak strašlivou, že všechny jeho hlavy odlétly na stranu. Drak se svíjel na zemi a házel s sebou, až se země chvěla, když tu ho nabral býk na rohy a mrštil jím do výše takovou silou, že netvor zmizel v oblacích a vícekrát ho nikdo neviděl. Pak hochovi řekl: „Moje služby jsou u konce. Nyní jdi do zámku, tam najdeš princeznu a zaveď ji domů k otci.“ S těmi slovy býk odběhnul zpět na nebeskou louku a už ho nikdy nespatřil.

Uvnitř zámku našel princeznu, která se velmi zaradovala, že je vysvobozena ze strašlivého dračího zajetí. Jeli pak k jejímu otci, měli svatbu a v celé říši zavládla radost a veselí.