Proč se už ve škole netahá za uši

Dříve bylo ve škole všechno jinačí, kdo se neučil nebo neposlouchal, toho vzal pan učitel jednoduše za ucho a tahal a tahal, třeba sedmnáctkrát za dopoledne nebo i šestadvacetkrát, podle toho, o jakého žáka šlo, někdo dostal rozum dřív a někdo později, jenomže byli i takoví žáci, kterým tahání za uši neprospívalo, kteří toho dokonce zneužívali, takže nakonec bylo tahání za uši ve školách zrušeno, zvláště na základě případu žákyně Cecílie z páté B.
Cecílie byla docela malá holčička, nejmenší z celé třídy, nosila copánky s mašlemi a seděla v první lavici, aby na ni bylo dobře vidět, nejenom proto, že byla tak malá, ale hlavně proto, že neustále zlobila. Sotva si sedla do lavice, už se otáčela na všechny strany, házela papírky, nebo dokonce psaníčka, šuškala si hned s tím a hned zase s oním, jedla při vyučování rohlík, kreslila po pijácích, opírala si bradu dlaní, a když pan učitel psal na tabuli početní příklady, dělala celé třídě šaška, hýbala ušima jako kůň, krčila nosem jako králík, pouštěla vlaštovky, no zkrátka hrůza.
A ještě ke všemu se špatně učila, sotva přišla domů, hodila tašku pod stůl a šla někam lítat s klukama, protože lítání ji bavilo ze všeho nejvíc, říkala, že bude jednou leteckým akrobatem a že bude cestovat po světě vším možným a také parníkem a že bude slavnější než Brigitta Bardotová a kdesi cosi, říkala samé takovéhle nesmysly a děti se jí smály a říkaly, chudinko, co si o sobě vlastně myslíš, protože dostávala samé pětky, kromě zeměpisu, tohle jediné ji bavilo, věděla, kde leží Afrika a jaká jsou tam města, ale když ji vyvolal pan učitel z dějepisu a zeptal se, kdy vládl Karel IV. , říkala pořád, Karel IV. vládl, Karel IV. vládl, Karel IV. vládl, a víc ani slovo.
Některé děti jí dokonce napovídaly, ale Cecílie byla maličká, měla uši jako nic, neslyšela skoro vůbec, ale docela klidně se obrátila na děti a řekla, neslyším, co říkáte, musíte napovídat trochu hlasitěji, a pan učitel se velice rozzlobil a křičel, to už ale přestává všechno, kdo to kdy viděl, aby se žákyně chovala takhle, a vzal ji za ucho a tahal a tahal, až měla Cecílie docela červené ucho, a nakonec řekl sednout, a dal jí pětku.
Jenže dějepis nebyl jediný, ve zpěvu to nebylo o nic lepší, Cecílie zpívala tak, že paní učitelka musela zavírat okna, protože jednou se dole na ulici kvůli Cecílii splašil kůň, i když byla třída až ve třetím patře, bylo to opravdu hrozné, Cecílie zpívala tak falešně, že nikdo nepoznal, jakou písničku vlastně zpívá, když například zpívala píseň Poletím s Vámi, vlaštovky, vypadalo to, jako by chtěla zpívat písničku Mám tuze ráda slony, a paní učitelka říkala Cecílii, tohle že je nějaké zpívání, co, to je krákorání, a ne zpěv, a vzala ji za ucho a tahala a tahala, aby si to Cecílie dobře zapamatovala, ale nebylo to nic platné, protože příště zpívala Cecílie ještě hůř, a tak se nedivte, že měla ze zpěvu pětku jako vyšitou.
Kdekdo si myslel, že to Cecílii mrzelo a že si aspoň v tělocviku dávala pozor, ale kdepak, to byl omyl, v tělocviku to bylo ještě horší, v tělocviku dělala Cecílie jednu chybu za druhou, takže když se celá třída otočila doprava, jediná Cecílie se otočila doleva, a když celá třída udělala vlevo v bok, jediná Cecílie udělala vpravo v bok a pan učitel se velice rozčilil a křičel, Cecílie, co to má znamenat, copak nevíš, kde máš levou ruku a kde máš pravou ruku, ukaž, kde máš levou ruku, a Cecílie zvedla pravou ruku a řekla, prosím tady, a pan učitel ji vzal za ucho a tahal a tahal a křičel, já Tě naučím, abys věděla, kde máš levou ruku, a nakonec jí dal pětku jako Brno.
Když se za uši pořád tahá, časem se přece jenom vytáhnou a jsou větší a větší a Cecílie se na sebe ráno v koupelně dívala a myslela si, nemůžu už nosit copánky, to nejde, když nosím copánky, jsou mi moc vidět moje velké uši, budu si muset udělat jiný účes, a česala si vlasy rovně dolů, ale dlouho jí ten nový účes nepomáhal, protože tahání za uši pokračovalo a z vlasů jí začaly vykukovat uši jako dvě veliké plácačky na mouchy, vypadalo to dost legračně, děti se mohly uválet smíchy, ukazovaly na Cecílii prstem a říkaly si mezi sebou, ta má, pane, ušiska, hotové plácačky na mouchy, s těmi by mohla jít na výstavu, dostala by první cenu a hned by byla slavná.
Jenomže to nebyl ještě konec, mít uši jako plácačky, to se dalo vydržet, horší bylo, když Cecílie začala mít uši jako třídní knihy, kdekdo se za ní otáčel, kdekdo ji chtěl fotografovat a každý se jí vyptával, co se jí stalo, kde vzala tak ohromné uši, bylo to všechno velmi nepříjemné a Cecílie z toho byla málem nešťastná, ale ve škole to mělo své výhody, s takovýma ušima se moc dobře slyší, s takovýma ušima se dá slyšet i šeptání z poslední lavice, a když někdo Cecílii v dějepise napovídal, výborně to slyšela a odpovídala docela klidně a bez chyby, kdy vládl Karel IV. a co všechno udělal pro své království, mluvila plynně o Hladové zdi a o Karlově mostě, a dokonce i o univerzitě, a pan učitel kýval hlavou a říkal, správně, správně, Cecílie, dnes Ti to nějak jde, dnes je to na jedničku, jen tak pokračuj, dějepis je důležitá věc.
Když to děti slyšely, už je ani nenapadlo smát se Cecílii, že má uši jako dvě třídní knihy, a myslely si, podívejme se, to nemusí být špatné, mít takové uši, má to svoje výhody, a když šly kolem Cecílie, plácaly ji po ramenou a říkaly jí, holka, Ty máš ale kliku.
A opravdu, s Cecílií to teď vypadalo docela jinak, ve zpěvu s ní byla paní učitelka náramně spokojená, už ani nezavírala okna, když začala Cecílie zpívat, naopak, ráda ji poslouchala, a když Cecílie skončila, říkala jí, poslouchej, Cecílie, Ty máš vynikající sluch, zpíváš skutečně nádherně, mohlo by z Tebe opravdu něco být, važ si toho, zpěv je krásná věc, zpěvu porozumí každý, zpěvem se domluvíš s každým na celém světě, a když přišla do sborovny, kde všechny paní učitelky a páni učitelé pili kávu a kouřili cigarety, řekla paní učitelka, s tou Cecílií z páté B se stal zázrak, jinak to není možné, od té doby, co má uši jako dvě třídní knihy, zpívá tak překrásně, že jsem to jaktěživa neslyšela, a všechny paní učitelky a všichni páni učitelé volali, vidíte to, na tom se dá nejlíp dokázat, jak je důležité tahat děti za uši, musíme v tom pokračovat, hlavně v případě té Cecílie, možná že z ní bude nejlepší žačka třídy.
A opravdu s tím pokračovali, tahali Cecilií za uši víc než předtím, až je měla veliké jako zahradní vrátka, takže v tělocviku už nemohla stát s dětmi v jedné řadě, musela stát kousek dál, a to ještě bylo nutné, aby je držela hezky u těla, naštěstí uměla ušima hýbat už odedávna a to byla výhoda, protože když se skákalo v tělocviku do výšky, stačilo, aby ušima trochu mávla, a skočila klidně metr devadesát a všechny děti se na to dívaly jako u vyjevení a myslely si, ta Cecílie nakonec ještě překoná světový rekord, a pan učitel, který učil tělocvik, řekl ve sborovně, poslyšte, ta Cecílie z páté B skáče výš než hoši z dvanácté třídy, je to vynikající talent a naděje našeho sportu, a všichni učitelé a učitelky volali, jen nepolevit a tahat dál, možná že jednou proslaví naši školu, co my víme.
Ale kdo má tahat uši veliké jako zahradní vrátka, to není tak jednoduché, na to nemůže jeden člověk stačit, a tak když měla některá paní učitelka tahat Cecílii za uši, zavolala si k tomu pana školníka a tahali spolu, jenomže Cecílii tohle nebavilo, musela se držet lavice, a když pan školník s paní učitelkou pořádně zatáhli, vypadla z lavice, odřela si koleno, a když vstala, řekla, nenechám se takhle pořád trápit, žádné tahání už nebude a bašta.
Ale paní učitelka se pustila do přesvědčování, zkusila to po dobrém, hladila Cecílii po uších a říkala, musíš mít trpělivost, milá Cecílie, proslavíš naši školu a své jméno a tak dále, ještě to drobátko vydrž, ale Cecílie řekla, ne a ne a ne, a když ji chtěl pan školník chytit a přidržet, zamávala ušima jako při skoku vysokém, vznesla se nahoru, sedla si na lustr a dívala se dolů, co se bude dít.
A dělo se toho hodně, přiběhl pan ředitel a volal, Cecílie, okamžitě slez dolů, co je tohle za chování, žákyně školy přece nesmí sedět na lustru, kdo to kdy viděl, ale Cecílie neřekla ani á, ani bé, jenom seděla a koukala a celá pátá B seděla v lavicích, nikdo ani nedýchal, všechny děti se dívaly chvíli na pana ředitele, chvíli na Cecílii, držely palce, aby to s ní dobře dopadlo, a pan ředitel pošeptal něco panu školníkovi, pošeptal mu to hodně potichu, aby to nikdo neslyšel, ale Cecílie řekla shora, máte to marné, já to stejně slyším, pan ředitel říká panu školníkovi, aby přinesl smeták a dostal mě dolů smetákem, a byla to pravda, pan školník běžel pro smeták, jenomže Cecílie se pustila lustru, zamávala ušima, snesla se níž, prolétla kolem pana ředitele a vyletěla oknem ze třídy a všichni běželi k oknům a dívali se za ní, kam poletí, a Cecílie letěla ze třetího patra dolů do školní zahrady, sedla si na strom a trhala jablka z těch nejvyšších větviček.
Za ní, volal pan ředitel a vyběhl na chodbu a všude se otevíraly dveře a všechny paní učitelky a všichni páni učitelé a všechny děti běžely dolů do školní zahrady a rovnou pod strom, na kterém seděla Cecílie a jedla jablka.
Cecílie, přestaň jíst školní jablka a okamžitě slez, volali na ni všichni učitelé, jestli hned neslezeš, vylezeme na strom za Tebou a potom uvidíš, kolik toho schytáš, ale Cecílie neříkala nic, jedla jablka dál a pan učitel, který vedl tělocvik, začal šplhat nahoru na strom, šlo mu to velmi pěkně, protože se snažil, za chvíli byl nahoře ve větvích skoro až u Cecílie a řekl jí docela kamarádsky, polez dolů, Cecilko, neboj se, nic se Ti nestane, už Tě nikdo za uši tahat nebude, fakt ne, ale Cecílie neřekla ani á, ani bé, a když k ní pan učitel natáhl ruku, zamávala ušima, vznesla se, zakroužila nad školní zahradou, odhodila ohryzek, který spadl panu školníkovi na čepici, zavolala, promiňte, pane školník, já nerada, a odletěla do města.
Na ulici nastal pořádný poprask, Cecílie se objevila zničehonic nad křižovatkou, strážník leknutím zapomněl řídit dopravu, několik tramvají a automobilů se srazilo, a všichni řidiči i chodci se dívali nahoru a Cecílie se chvílemi snesla níž, prolétla cukrárnou, lízla si zmrzliny a zase vyletěla výš, koukala se v pátém patře lidem do oken, a když takhle létala už asi dvě hodiny a začaly ji trochu bolet uši, vyletěla vysoko nahoru, sedla si na kostelní věž a řekla si, tak a teď si hezky odpočinu.
A tak si odpočívala a dívala se dolů, celé město se hemžilo kolem věže, šedesát maminek s kočárky, dva pekaři, jeden holič, čtyři řezníci, jeden hlídač parku, čtyři sta čtyřicet chlapečků a dvě stě dvacet pět holčiček, tři knihkupci, jedenáct číšníků, šest krejčích, třicet devět strážníků a devadesát sedm vojáků, a všichni si ukazovali nahoru na Cecílii a najednou přijelo červené auto a vystoupilo z něho dvanáct hasičů a Cecílie si myslela, to je hloupé, zase mě bude chtít někdo sundávat dolů, zase budu muset lítat, ale představte si, hasičský žebřík byl krátký, stačil tak do polovičky věže a dál ne a pan školník v hasičské čepici stál na konci žebříku a marně mával smetákem, Cecílie mu také zamávala a pak si oddechla, že má na chvíli pokoj, ale ne nadlouho, protože najednou se objevilo na obloze letadlo a letělo přímo k věži, seděl v něm pilot a za ním pan školník s velikými brýlemi a v ruce držel smeták.
Cecílie si řekla, už zase ten smeták, že si s tím nedají konečně pokoj, zamávala ušima a letěla pryč, ale nebylo to tak jednoduché, pilot ji honil po obloze sem a tam, dělal všelijaké vývrtky a loopingy, jen aby Cecílii chytil, byl to náhodou moc dobrý pilot, létal třeba i hlavou dolů, až byl pan školník zelený jako čerstvý hrášek, jenže Cecílie se jen tak chytit nedala, dělala ve vzduchu nádherné kroužky jako při krasobruslení, až lidé přestávali chvílemi dýchat, a jeden pán, který byl předsedou spolku pro leteckou akrobacii, začal tleskat a volat, udílím Cecílii z páté B první cenu za akrobacii v kategorii bezmotorových letadel, hned jakmile přistane, dostane dva poháry, tři medaile a jeden diplom, něco takového jsem ještě neviděl.
Všechny děti otevřely pusu a řekly, júúúúú, Cecílie dostala první cenu za leteckou akrobacii, to je něco, a všechny si přály mít tak veliké uši jako Cecílie a všechny začaly ve škole velice zlobit a moc a moc prosit, aby je paní učitelka nebo pan učitel tahali hodně za uši, ale oni řekli, kdepak, nic takového, my víme oč Vám jde, my nejsme tak hloupí, za uši budeme tahat jenom ty děti, které budou mít velmi dobrý prospěch a slušné chování a všechny děti seděly jako pěny a všechny se učily, jak nejlépe uměly, a když byly vyvolány, odpovídaly hezky celou větou a vždycky na jedničku a paní učitelka nebo pan učitel řekli, dobře, tak se nám to líbí, a zatahali je za ucho a děti byly štěstím celé pryč a šeptaly, prosím, pořádně, a pak si v duchu počítaly, ještě šest set padesát zatahání a budeme mít uši jako Cecílie a poletíme, kam budeme chtít, to bude nádhera.
Ale o tom všem neměla Cecílie ani ponětí, seděla na věži, letadlo bylo už dávno pryč, odletělo s nepořízenou, Cecílie si nasbírala kousky vaty a peříček, nějaké staré vlněné rukavice, nějakou šálu a tak podobně a z toho všeho si udělala hnízdo, jakých bylo ve věži plno, a když to měla všechno hotovo, vlezla si dovnitř a dívala se na vlaštovky, které byly samý spěch, lítaly dolů, seděly na drátech a vracely se do hnízda, nejspíš proto, že si něco zapomněly, a Cecílie si v duchu říkala, aha, chystají se na cestu do teplých krajin, a jen tak pro sebe si začala zpívat Poletím s Vámi, vlaštovky, písničku, kterou znala ze školy, ale představte si, když ji dozpívala, řekla jedna vlaštovka, proč ne, proč bys neletěla, jestli chceš, můžeš s námi klidně letět, nemáme nic proti tomu, a Cecílie překvapením málem spadla z věže, ale pak ji napadlo, že na tom není nic divného, napadlo ji, že zpěvu rozumí každý, že zpěvem se domluví s každým na světě, a tak se zeptala, kdy se letí, a vlaštovky řekly, asi tak za deset minut.
To není žádná maličkost, připravit se za pár minut na takovou cestu, Afrika není Kolín nebo Česká Třebová, a tak si Cecílie zaletěla aspoň pro tavený sýr, který je zdravý a chutný, a k tomu dvě housky, stihla to tak akorát a už se letělo, letělo se vysoko, Cecílie byla pořád vzadu a vlaštovky na ni volaly, musíš mávat rychleji křídly, a Cecílie jim odpovídala, to nejsou křídla, to jsou uši, a vlaštovky volaly, óh, pardon, nic ve zlém, jestli jsou to uši, tak všechna čest, na uši je to docela pěkná rychlost, a všechny letěly o něco pomaleji, aby jim Cecílie stačila, dole bylo samé moře a pořád moře a jenom moře, ale nakonec se přece jenom objevila země, široko daleko samý písek, a vlaštovky na sebe křičely, konečně je to tady, konečně jsme v Africe, a všechny se snesly dolů.
A Cecílie se snesla taky, rozhlížela se kolem, viděla palmy a zebry a nosorožce a žirafy a plno slonů, kteří se dívali Cecílii na uši a mračili se, protože si mysleli, že si z nich dělá Cecílie legraci, ale Cecílie si z nich legraci nedělala, sloni se jí líbili ze všeho nejvíc, měli uši jako ona, řekla si, tohle je ta pravá společnost pro mne, a zazpívala písničku, kterou znala ze školy, písničku, která se jmenovala Mám tuze ráda slony.
A sloni chvíli poslouchali a kývali hlavami, a když Cecílie skončila, řekl ten největší, to je od Tebe hezké, že máš ráda slony, vítáme Tě mezi sebe, tak nějak upřímně a ze srdce, a ostatní sloni zvedli choboty a zatroubili.
Ale Cecílie se chytila za své velikánské uši a řekla, fuj, někdo tady troubí falešně a to já nesnesu, něco takového mi trhá uši, a sloni se omluvili a řekli, zkusíme to znovu, a opravdu to zkoušeli a zkoušeli, až troubili jako orchestr, dvojhlasně, trojhlasně, čtyřhlasně až pětihlasně, byla to ohromná krása, protože byli velice pilní a cvičili od rána do večera, a jak tak cvičili, objevily se na obloze nějaké tečky a ty tečky byly větší a větší a Cecílie řekla slonům, hádejte, kdo to je, to jsou holky a kluci z páté B, slyším je z dálky.
A měla pravdu, byly to děti z páté B, které měly ten nejlepší prospěch a to nejlepší chování, byly to právě ty děti, které byly nejčastěji tahány za uši, bylo jich osmdesát sedm a všechny mávaly ušima a snesly se mezi palmy, utíkaly rovnou k Cecílii a volaly, koukej, Cecílie, máme uši jako ty, už máme také létací uši, přiletěly jsme přes moře, to ti byla nádhera.
Cecílie je přivítala, seznámila je se slony, postavila je všechny do tří řad za sebou a udělala z nich pěvecké sdružení, dala natisknout plno plakátů, na kterých bylo napsáno, dnes večer zpívá PSUD, Pěvecké sdružení ušatých dětí, řídí Cecílie, doprovází sloní orchestr, a pak se všichni vypravili do světa, jeli parníkem přes moře celých čtrnáct dní, aby si příliš neunavili uši dlouhým létáním, a patnáctý den měli koncert ve vyprodaném sále, potlesk nebral konce, Cecílie se musela dvě a půl hodiny uklánět a děti také a sloni jakbysmet a lidé volali bravo, výborně, opakovat, a když si brali kabáty, říkali si, to je neuvěřitelné, jaký mají ty děti dokonalý sluch a jak ti sloni troubí čistě, no řekněte, a druzí zase říkali, bodejť by ne, to se jim to zpívá a hraje s takovýma ušima, a ráno si koupila Cecílie noviny, kde byl na první stránce článek nadepsaný velikými písmeny Pěvecké sdružení ušatých dětí překvapilo svět, a ten článek byl samá chvála a samé nadšení, jaká je Cecílie báječná a úžasná a já nevím jaká a jaké jsou všechny děti a všichni sloni v orchestru a že je všechny čeká cesta do Austrálie, Asie, Ameriky a na severní točnu, a když ten článek dočetla, všimla si, že dole je docela malá zprávička, a tam stojí napsáno, jelikož byly zjištěny případy, že děti s velikýma ušima uletěly ze škol pryč do světa a více se nevrátily, ruší se dnešním dnem ve všech školách tahání za uši.
A od těch dob se ve školách děti za uši netahají, ať zlobí, nebo ne.