Proč žáby kvákají

V jednom rybníku na kraji vesnice žilo plno žab. Měly se tam dobře a bylo je neustále slyšet, jak si někde krásně zpívají. Každý večer to bylo jak v nějakém krásném pěveckém sboru. Jednoho dne ale vypukl ve vsi oheň. Slaměné střechy chatrčí stály v jednom plameni, k nebi z nich stoupaly černé sloupy dýmu. Když to jedna z žab viděla, skočila do vody a začala naříkat: 
„Ach božíčku, to je neštěstí!“ 
Její sousedka se polekala a povídá: 
„Copak se stalo? Co tak naříkáš?“ 
„Copak nevidíš?“ odpověděla první žába.“Vesnice hoří!“ 
„Co je nám po tom,“ řekla druhá žába.“Tady uprostřed rybníka jsme přece v bezpečí.“ 
„To jsme, ale ne nadlouho,“ zaplakala první žába.“Za chvilku sem přiběhnou lidi a začnou do džberů nabírat vodu na hašení. A až začnou tu vodu nabírat, naberou taky nás. A až nás naberou a nalijí tu vodu do ohně, spadneme do ohně i my. A až spadneme do ohně, shoříme a bude po nás. Ach bože božíčku, to je neštěstí!“ 
„Ach ano, je to tak, je to tak,“ řekla druhá žába a ostatní žáby přizvukovaly: 
„Tak, tak tak, je to tak! Tak tak, je to tak!“ 
Za chvilku naříkal celý rybník: 
„Tak tak, je to tak! Tak tak, je to tak!“ 
Od té doby tak naříkají všecky žáby ve všech rybnících světa dodnes ..... i když nehoří.