Pů s Prasátkem málem chytí Kolčavici

Prasátko žilo v nádherném domě ve starém buku a ten buk byl uprostřed Lesa a Prasátko bydlelo uprostřed domu. Vedle jeho domu byla přeražená tabulka a na ní nápis: VSTUP DO LESA S. Když se zeptal Kryštůfek Robin Prasátka, co to znamená, řeklo, že je to jméno jeho dědečka, které se odedávna udrželo v jeho rodě. Kryštůfek Robin řekl, že to není žádné jméno, Vstupdolesa S., a Prasátko řeklo, že je, protože se tak jmenoval jeho dědeček, a že to je zkratka za Vstupdolesa Stan., a to je zase zkratka za Vstupdolesa Stanislav. A že dědeček měl dvě jména pro případ, že by jedno ztratil Vstupdolesa po jednom strýci a Stanislav po Vstupdolesovi. „Já mám taky dvě jména,“ řekl Kryštůfek Robin jen tak mimochodem. „Tak to vidíš, ze je to pravda,“ řeklo Prasátko.

Jednoho krásného zimního dne zametalo Prasátko sníh před domem, a když náhodou vzhlédlo od práce, spatřilo Medvídka Pú. Pú tu chodil stále dokolečka a o něčem přemýšlel. Když na něho Prasátko zavolalo, ani se nezastavil. „Hej, co to děláš?“ řeklo Prasátko. „Lovím,“ řekl Pú. „Co lovíš?“ „Něco stopuju,“ řekl Medvídek Pú velmi tajemně. „Co stopuješ?“ zeptalo se Prasátko a přistoupilo blíže. „To bych právě taky rád věděl. Ptám se sám sebe: Co?“ „A co asi odpovíš?“ „Musím počkat, až to dohoním,“ řekl Medvídek Pú. „Podívej se tamhle.“ Ukázal na zem před sebou. „Co tam vidíš?“ „Stopy,“ řeklo Prasátko. „Šlépěje.“ Rozčilením až zakviklo. „Ach Pú! Myslíš, ze je to Kolčavice?“ „Snad,“ řekl Pú. „Možná že jo a možná že ne. V šlépějích se jeden nevyzná!“ Po těchto slovech se dal zase do stopování a Prasátko za ním chviličku hledělo a pak běželo za ním. Znenadání se Medvídek Pú zarazil a nějak rozpačitě se nakláněl nad šlépějemi. „Co je?“ ptalo se Prasátko. „To je prapodivné,“ řekl Medvěd. „Teď se mi zdá, že to jsou dvě zvířata. Tohleto se přidružilo k tomu prvnímu – ať už je to co chce. A oba teď jdou dál spolu. Nešlo bys radši se mnou, Prasátko, co kdyby to přece jenom byla dravá zvířata?“ Prasátko se podrbalo za uchem a řeklo, že nemá až do pátku nic na práci a s radostí půjde s Púem, kdyby to snad byla Kolčavice. „Myslíš, kdyby to byly dvě Kolčavice,“ řekl Medvídek Pú, a Prasátko odpovědělo, že nemá stejně do pátku co dělat. A tak se vydali spolu.

Byla tu taková modřínová houštinka a zdálo se, že ty dvě Kolčavice, jestli to vůbec byly Kolčavice, chodily kolem té houštinky. Pú s Prasátkem šli tedy kolem houštinky za nimi; Prasátko si krátilo čas tím, že vypravovalo Medvídkovi, co dělal jeho dědeček Vstupdolesa S. proti strnulosti údů po dlouhém stopování, jak jeho dědeček Vstupdolesa S. trpěl v pozdním věku záduchou, a jiné zajímavé věci; a Pú přemítal, jak asi vypadá takový dědeček, a zdali snad právě nestopují dva dědečky, a chytí-li je, jestli si bude moci vzít jednoho s sebou domů a ponechat si ho, a co tomu řekne Kryštůfek Robin. Ale stopy před ním vedly dál a dál… Náhle se Medvídek Pú zastavil a ukázal před sebe: „Hele!“ „Co!“ řeklo Prasátko a leknutím až poskočilo. A pak, aby se nezdálo, že se leklo, poskočilo ještě dvakrát, jako by si jen tak poskakovalo. „Stopy!“ řekl Pú. „Třetí zvíře se přidalo k druhým dvěma.“ „Pú!“ zvolalo Prasátko. „Myslíš, ze je to ještě jedna Kolčavice?“ „Myslím, že ne,“ řekl Pú, „protože ty šlépěje jsou jiné. Buďto jsou to dvě Kolčavice a jedna Kolasice, nebo dvě Kolasice a jedna Kolčavice. Pojďme dál za nimi.“ Tak šli dál a byla v nich malá dušička, když si pomysleli, že ta tři zvířata před nimi jsou možná nepřátelského smýšlení.

A Prasátko si vroucně přálo, kdyby tak byl dědeček Vstupdolesa S. právě tady, a ne jinde, a Pú si myslel, jak by to bylo hezké, kdyby znenadání, čirou náhodou, potkali Kryštůfka Robina, ovšem jen a jen proto, že ho má moc rád. A pak najednou se Medvídek Pú zarazil a olizoval si špičku nosu, jako by se chtěl ochladit, protože mu dosud nikdy v životě nebylo tak horko a úzko. Před nimi musí být čtyři zvířata! „Vidíš to, Prasátko? Podívej se na ty stopy! To by tedy byly tři Kolčavice a jedna Kolasice. Přidala se k nim ještě jedna Kolčavice!“ Vypadalo to tak. Byly tu stopy; tu se proplétaly, tam zas byly rozmazány, ale tu a tam zas bylo zcela zřetelně vidět stopy čtyř párů pracek. Když si taky olízlo špičku nosu a pocítilo pravou úlevu, řeklo Prasátko: „Teď si vzpomínám. Zapomnělo jsem udělat včera něco, co nemohu udělat zítra. Musím jít bohužel opravdu domů a udělat to teď.“ „Uděláme to odpoledne, půjdu pak s tebou,“ řekl Pú. „To se nedá dělat odpoledne,“ řeklo rychle Prasátko. „Je to taková naprosto dopolední věc, musí se udělat dopoledne, pokud možno mezi –, co myslíš, kolik je hodin?“ „Asi tak dvanáct,“ řekl Pú, když se podíval na slunce. „Jak jsem řeklo, mezi dvanáctou a pět minut po dvanácté. Tak tedy, milý Medvídku, doufám, že odpustíš – co to je?“ Pú vzhlédl k nebi, a pak když uslyšel zapískání, podíval se do větví starého dubu a spatřil svého přítele. „To je Kryštůfek Robin,“ řekl. Zazářil. „Ať je to jak chce,“ řekl, „už je skoro čas „Tak se ti nic nemůže stát,“ řeklo Prasátko. „S ním budeš docela v bezpečí. Sbohem,“ a uhánělo tryskem domů, šťastno, ze je zas mimo všechno nebezpečí.

Kryštůfek Robin pomalu slézal ze stromu. „Hloupoučký Medvídku,“ řekl, „cos to dělal? Nejdřív jsi obešel houštinku dvakrát sám, pak za tebou přiběhlo Prasátko a obešli jste ji spolu a pak jste šli právě počtvrté.“ „Počkej chvilku,“ řekl Medvídek Pú a zdvihl pracku. Posadil se a hluboce se zamyslel. Pak vložil svou pracku do jedné šlépěje… a poškrábal se dvakrát na nose a vstal. „Tak jo,“ řekl Medvídek Pú. „Už vím,“ řekl Medvídek Pú. „Dal jsem se pobláznit a ošálit,“ řekl, „a nemám ani špetku rozumu.“ „Jsi nejlepší Medvěd na světě,“ řekl Kryštůfek Robin konejšivě. „Vážně?“ řekl Pú zas nedůvěřivě. A byl čas k obědu.“ A šel domů na oběd.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/medvidek/prasatkem-malem-chyti-kolcavici/