Pyšná veverka

Pohádka o veverce ,která zmoudřela.. Ve vysokých horách daleko od lidí uprostřed krásného a čistého lesa byl nádherný palouček se studánkou s pramenitou vodou. U té studánky na zeleném paloučku se setkávala zvířátka z celého lesa, neboť zde u studánky bylo vždy bezpečně. Zvířátka sem přibíhala nejen pro vodu, ale také, aby viděla své lesní kamarády, nebo když potřebovala pomoc. Tady také zasedala zvířecí lesní rada a ta řešila důležité věci ze zvířecího života.
Jednou tak sedí okolo studánky a řeší problémy lesa, když zajíc zastříhá ušima a všichni se otočí k vysoké jedli, kde právě přisedla sojka. Celá vyděšená, jak to sojky umí, pištěla na ostatní: "To si pište, to si pište, že budou zlé časy! Já jsem viděla dělníky se sekerami a mířili k lesu. To si pište, to si pište, bude zle!" Všechna zvířátka zpozorněla. Zaječice klidně a rozvážně řekla: "Nemusí být tak zle. Možná se přišli do lesa jen podívat. To lidé dělají." "To si pište, budou kácet, já už to viděla, přijdeme o domov, to si pište, to si pište," křičela sojka.
To už ale zneklidněla i stará moudrá sova a řekla: "Já už to jednou zažila a je to možné. Bude lepší, když se na chvíli nastěhujeme do vedlejšího lesa, uvidíme.
"Moudrá sova požádala zvířátka, aby dala všem kamarádům na vědomí, co se děje, a hlavně ať nezapomenou na nikoho, aby pomohla starým opustit les a ukrýt se do bezpečí. Druhý den se všechna zvířátka začala stěhovat a volala po celém lese, že se stěhují. Všichni si pomáhali až na jednu pyšnou a paličatou veverku. Veverka totiž nikdy nikoho nebrala vážně, nikdy nikomu nechtěla pomáhat, starala se jen o sebe, stále se nad někoho povyšovala, a tak neměla žádné kamarády. Ani tentokrát nechtěla zvířátkům věřit a neměla chuť někomu pomáhat. Zalezla do svého
domečku a věnovala se své parádě. Odpoledne, když vylezla ze svého úkrytu zavolala na všechny strany "ježku, ježečku", ale nikdo se ji neozval. Byla sama.
Ubíhal den a najednou se odněkud, a to bylo docela blízko, ozval strašlivý hluk motorů, pil, mužských hlasů, lesem se nesl strach. To lidé přišli čistit les od nemocných stromů. Veverka to ovšem nemohla vědět a měla veliký strach.
"Kdybych poslechla ostatní zvířátka, nezůstala bych tady sama a zachránila bych si život."
Sova ve vedlejším lese si začala dělat o veverku starosti, a tak se za ní vydala.
"Veverko, veveruško." Nikdo se jí neozýval. Až po chvíli uviděla vystrašenou veverku pod listím. "Je ti něco?" zeptala se ustaraná sova. "Ne, ale prosím tě, odveď mě za ostatními do vedlejšího lesa" prosila veverka. Sova se na ni usmála a řekla: "Pod podmínkou, že už nebudeš pyšná a paličatá." Veveruška souhlasila. Za pár týdnů lidé les opustili a zvířátka se mohla vrátit zpátky do svých domečků, které musela opustit. Veverka konečně pochopila, že sama není nic, že kamarádi a přátelé jsou spolehliví a s pýchou se navždy rozloučila, protože ta ji málem stála život. Od té doby veverka je milá a hodná na všechna zvířátka.