Rebečka, zapomenutá nevěsta

V jedné zemi žil bohatý kupec. Často si se ženou říkali, nač je jim všechen ten majetek a nač se starají, když žádné děti nemají. Nakonec jim však nezbylo, než se s tím smířit, že už zůstanou na světě sami.
Jednou se stalo, že kupec musel jet do cizích zemí pro zboží. Ta cesta byla dlouhá a trvala skoro celý rok. Když se vracel, zabloudil v hlubokých lesích a nijak nemohl vyjít ven. Prochodil lesy křížem krážem, kde by z nich našel cestu nebo nějakou pomoc. Už si pomalu zoufal, když tu narazil na opuštěný kamenný dům. Tloukl na dveře a přišel mu otevřít vysoký černý mužský v černých šatech. Byl vyzáblý, oči měl zapadlé, nos široký, vlasy na ramena, vousy dlouhé až k pasu a v ústech ani jeden zub. Ptal se kupce co tam dělá a kupec mu vyprávěl do jaké nesnáze se dostal.
„Človíčku, já Tě odtud vyvedu,“ řekl černý mužský „ale zadarmo to nebude.“
„Pantáto, odměním se Vám zbožím a penězi, oč si jen řeknete.“ sliboval kupec. „Jen když se dostanu domů.“
Cizí chlap se na něho usmál a povídá:
„Nepotřebuji od Tebe žádné peníze ani zboží.“
„A co tedy žádáte?“
„Dáš mi za tu pomoc jen maličkost: to, o čem doma neví a nač sis celý rok nepomyslel.“
„Co bych měl doma tak vzácného, abych o tom nevěděl?“ řekl si kupec. „Tu odměnu Vám mohu beze všeho slíbit.“
„No, když s tím souhlasíš, pak je všechno domluvené. Ten slib mi ale složíš a podepíšeš vlastní krví.“
Ta slova kupce zarazila, ale pak si zase jen pomyslel, že takovou věc, o které ani neví, může lehce postrádat a udělal, co po něm černý muž chtěl.
Ráno ho cizinec vyvedl na cestu a doprovodil až na kraj lesa. Když se rozcházeli, ještě mu připomínal:
„Pamatuj človíčku na svůj slib! Za šest roků si pro tu odměnu přijdu.“
Sotva kupec dojel do nejbližšího města, poslal manželce psaní, že se vrací domů, aby ho čekala. Ale jak se podivil, když dojel k domu a tam ho vítala nejenom jeho paní, ale i malý chlapeček v kolébce. Podivil se, ale ještě víc se zarmoutil, když si vzpomněl, co podepsal v lese svému zachránci.
Manželka ho zatím objímala a vykládala mu, že brzy po jeho odjezdu se jí narodil chlapeček a že mu dala jméno Vavřínek.
„Ale muži, „říkala mu „jak to, že stojíš jako zkamenělý a nic se neraduješ z toho, co sis tolik roků přál? Nejsi nemocný? Nebo jsi přišel na cestě o peníze i zboží?“
Kupec nechtěl ženu zarmoutit, ale nedovedl tu nešťastnou novinu sám unést a s pláčem jí vyprávěl, co se mu na zpáteční cestě přihodilo v lese a co odpřisáhl černému muži. Ženě nejdříve vytrysly slzy, ale pak se vzpamatovala a těšila ho:
„Nezoufej si muži. Šest roků je dlouhá doba a mezitím snad na něco přijdeme, jak toho černokněžníka ošidíme.“
Celých pět roků je však nic nenapadlo a chodili po domě den ode dne zasmušilejší a když se podívali na Vavřínka, srdce se jim pokaždé sevřelo. Až šestý rok si pomysleli, že uprostřed rybník a postaví dům a tam nastěhují svého synečka i s chůvou. Tam zůstane v bezpečí, protože do domu na rybníce se nikdo suchou nohou nedostane. Ale když vypršel šestý rok, jednoho dne se nad lesy zatočily černé mraky, strhl se vítr, zaletěl nad rybník, chůvu porazil na zem, zdvihl Vavřínka do výše a odnášel ho pryč.
Kupec a kupcová naříkali a nikdo je nedovedl utišit. Co se ale zatím stalo s jejich synáčkem?
Vítr odnesl jejich synáčka rovnou do černokněžníkova lesního domu a černokněžník ho vychovával a učil svým kouzlům. V tom domě žil se svou čarodějnickou ženou a a měli u sebe děvčátko. Jmenovalo se Rebečka. Tu černokněžník také vychovával ve svém umění. Vavřínek se jednou děvčátka ptal:
„Rebečko, je černokněžník Tvůj tatínek a Ty jsi jeho dcera?“
„Kdepak, mně sem unesl zrovna jako Tebe, ale už o pár roků sřív a učí mne odmalička čarovat.“
Jak měl kupecký syn dvacet roků, byl z něho pěkný mládenec. Jednoho dne mu černokněžník pravil:
„Milý Vavřínku, živím Tě tu zadarmo už čtrnáct roků. Teď Tě vyzkouším, co ses za tu dobu naučil.¨„Dal mu dřevěnou sekeru a dřevěnou pilu, poslal ho do lesa a poručil, ať jej do večera pokácí, pořeže a narovná do rázů. Jak začal Vavřínek strom kácet, sekera se mu rozletěla na kusy a jak chtěl začít řezat, pila se mu v půlce zlomila. Sedl si na zem a začal naříkat. V poledne mu Rebečka donesla v šátku jídlo a ptala se ho:
„Vavřínku, co tolik naříkáš?“
„Milá Rebečko, náš pěstoun mě poslal ať pokácím a nařežu les dřevěnou pilo a dřevěnou sekerou. Obojí se mi rozvilo a polámalo a neporazil jsem ani jeden sebemenší stromek. Co bude, až se vrátím domů?“
„I jdi Vavřínku ..... Ty jsi hloupý. Jak ses to učil čarovat? Podívej se, já Ti to ukážu. Dovedu to lépe než Ty a pomohu Ti. Pojď se najíst, pak mně položíš hlavu do klína a já Tě budu vískat.“
Jak ho začala vískat ve vlasech, na Vavřínka padlo spaní a usnul. To Rebečka třikrát zatleskala rukama a řekla:
„Stromy, kácejte se, řezejte se a do rázů rovnejte se. !“
Hned byl celý les pořezaný na polena a narovnaný do pěkných rázů. Vavřínek se probudil, promnul si oči a divil se:
„Ach, zlatá Rebečko! Jak se to všecko stalo?“
„Mlč Vavřínku,“ povídá děvče „Až přijdeš večer domů a černokněžník se Tě bude vyptávat, jestli jsi to všecko udělal sám, řekni, že ano. Dej ale pozor, ať se neprozradíš.“
Jak se mládenec vrátil domů a seděli u večeře, černokněžník se ho ptal, jestli vykonal, co mu ráno uložil. Vavřínek povídá:
„Tu sekeru a pilu jsem polámal, ale všechno je, jak jste poručil.“
„No nevím, nevím, jestli to neudělala Rebečka.“ řekl černokněžník. „Ale zítra si Tě vyzkouším ještě jednou. Půjdeš k rybníku, vyliješ z něho všecku vodu, rybník zořeš, zaseješ do něho žito a do večera se tam musí zelenat obilí.“
S tím šli spát, ale Vavřínek nemohl celou noc usnout. Ráno dostal od černokněžníka pytel na vodu a dřevěnou motyku a vydal se k rybníku. Začal v pytli přenášet vodu, ale všechno hned vyteklo zpátky. Za chvíli padl celý zmožený na břeh a dal se dopláče.
V poledne přišla Rebeka s obědem, našla ho tak a ptala se:
„Vavřínku, Ty zase pláčeš? Co se Ti stalo?“
„Jak nemám plakat, Rebečko.“ Povídal jí, co po něm černokněžní chce. Rebečka ho těšila:
„Teď se najez, já Ti potom budu vískat vlasy a pak Ti pomůžu.“
No Vavřínek snědl z hrnce zelí a brambory a jak ho Rebečka začala vískat ve vlasech, zavřel oči a spal. Tu Rebečka třikrát zatleskala a řekla:
„Vodo, vylévej se, rybníku, orej se, žito zasévej se, vyrůstej a zelenej se!“
Za chvíli se Vavříneček probudil, vyskočil radostí a volal:
„Ach, zlatá Rebečko, jak se to samo sebou všechno udělalo: Rybník je pryč a kde stál, zelená se teď rovné pole!“
„Mlč, Vavřínku,“ krotila ho Rebečka „a ne abys mne prozradil. Až se Tě černokněžník zeptá, pověz mu, žes všechno udělal sám.“
Mládenec přišel domů a černokněžník se ho ptal už mezi dveřmi, jestli je všechno hotovo.
„Ano pantáto.“ povídá Vavřínek.
„Nevím, nevím„kroutil hlavou černokněžník „jestli to neudělala Rebečka. Zítra se ale přesvědčím a jestli mi lžeš, potom běda Tobě.“
Milý Vavřínek už neměl na jídlo ani pomyšlení. Šel si lehnout a třásl se strachy, jak to bude zítra. Večer k němu potají přišla nahoru Rebečka a povídá mu:
„Vavřínku, už je zle. Zítra si dá na nás černokněžník dobrý pozor. Ale neboj se, my odtud utečeme. Já nevím, kam bych šla, protože nemám svůj domov. Ale víš co? Vydáme se spolu k Tvým rodičům.“
„Ach, zlatá Rebečko, pomoz mi, utečeme spolu a já na Tebe do smrti nezapomenu.“
Rebečka šla dolů a povídá černokněžníkovi:
„Pantáto, já teď půjdu prát a věšet prádlo.“
„No dobře, ale do rána ať jsi se vším hotová.“
V noci Rebečka třikrát zatleskala rukama a řekla:
„Ohni, hoř, vodo oplachuj, máchej, ždímej a ty, prádlo se pak věš, suš se, žehli se, skládej se a urovnané lež!“
Černokněžník poslouchal, jestli Rebeka pere, ale ta zatím vzbudila Vavřínka, každý si vzal uzlíček do ruky a oba utekli titam. Brzy ráno černokněžník volá:
„Rebečko, Rebečko!“
Volal ji podruhé a potřetí, ale když nešla a ani se neozývala, podíval se k ní do světničky a zrovna poznal, kolik uhodilo. Honem si natáhl dvoumílové boty a běžel za nimi. Rebečka se ohlédla a povídá:
„Vavřínku, je zle. Černokněžník nás dohání a už je nám v patách.“
„Má zlatá Rebečko, jestli mne ještě tentokrát zachráníš, já na Tebe do smrti nezapomenu! prosil mládenec.
Tu Rebečka třikrát zatleskala a pronesla:
„Šípku, zelenej se kvítku, červenej se. Já ať jsem růží a Vavřínek trním.¨!“
Černokněžní běžel kolem zeleného šípku s červenou růžičkou a ani si jich nepovšiml. Když je nikde neviděl, vrátil se zpátky a prohledával celý les, jestli se tam nikde neschovali. Ale nic neviděl a s nepořízenou se vrátil domů a vykládal manželce, jak se mu ti dva najednou ztratili.
„Ty jsi hloupý!“ hněvala se čarodějnice. „To Tě nenapadlo, že šípek a růžička jsou oni dva? Jaký Ty jsi černokněžník? Honem zase utíkej za nimi!“
Černokněžník si natáhl opět své dvoumílové boty a hnal se zpátky k lesu.
Ale Vavřínek a Rebečka už mezitím utekli zas o kus dál. Za chvíli se ohlédnou a vidí, že je černokněžník zase dohání. Vavřínek prosil:
„Má zlatá Rebečko, zachraň nás! Já si Tě vezmu za ženu a do smrti na Tebe nezapomenu!“
Rebečka se zastavila a řekla:
„Jedličko, stůj ty, ptáčku zpívej. Já ať jsem jedlí a Vavřínek tím slavíčkem.“
Jak to dořekla, stála u cesty mladá zelená jedlička a na větvi seděl ptáček s překrásným peřím a nádherně zpíval.
Černokněžník běžel kolem jedličky ..... hup, hup, hup a ani si jich nevšiml. Když je neviděl pře sebou, čel zase zpátky a rozhlížel se, kde se mu schovali. Ale i kdyby si oči vykoukal, nikde by je neviděl. Vrátil se domů k ženě a vyprávěl, jak už je doháněl a jak se mu najednou ztratili před očima. , jako by se do země propadli. Čarodějnice se zase rozhněvala:
„Seber se a honem zpátky za nimi! Copak nepoznal´s, že je jedle a slavíček jsou oni dva? Ty jeden nešťastníku?“
Černokněžník si znovu obul své dvoumílové boty, skok a skok a za malou chvíli je už zase doháněl. Rebečka se obrátila a povídá:
„Vavřínku, černokněžník je za námi. Už nás bude mít!“
„Má zlatá Rebečko,“ prosil Vavřínek „pomoz mi! Vezmu si Tě za ženu, milovat Tě budu a do smrti na Tebe nezapomenu!“
Rebečka se zastavila, třikrát zatleskala rukama a povídá:
„Rybníku, vzdouvej se, kačenko vznášej se. Já ať jsem kačenkou Vavřínek rybníkem!“
Černokněžník běžel kolem rybníka a ani ho nenapadlo, že jsou to oni dva. Pak se vracel zpátky a díval se na všechny strany, kam a jak se mu zase ukryli. Až za celkem dlouhou chvíli ho napadlo, že se asi proměnili a v rybníček s kačenkou. Povídá si: Ach jo, všechno je už darmo. Rebečka se naučila čarovat lépe než já. Budu je muset už asi nechat na pokoji.
Teď už nemuseli mít Vavřínek a Rebečka strach. Když přicházeli k Vavřínkovu domovu, Rebečka se zastavila a povídá:
„Vavřínku, já s Tebou dál nepůjdu a počkám tady. Ty se musíš s rodinou přivítat a poznat ..... tolik roků Tě neviděli. Budu tu, až pro mne pošleš. Ale jen Tě prosím, nedej se od nikoho políbit, jinak na mne zapomeneš na věky. Kdyby se to stalo, už těžko by jsme to napravili, protože já sama od sebe Ti nesmím přijít na oči ani se Ti připomenout.“
Vavřínek ji objímal a slíbil, že pro ni hned pošle kočár, jen co přijde k rodičům.
Když přišel ke kupcovu stavení, zaklepal a prosil, jestli by si směl u nich na chvíli odpočinout. Oni ho pozvali dál, posadili ho za stůl a častovali ho jídle a pitím. Přitom všelicos vyprávěli, vyptávali se ho, odkud jde a kam a najednou si kupcová zhluboka povzdechla a utřela slzu.
„Co se Vám stalo panímámo?“ ptal se Vavřínek. „Co Vás tak rozesmutnilo?“
„Inu, vzpomněla jsem si, že jsme také měli syna a že teď by byl zrovna tak veliký jako Vy.“
Vavřínek se zasmál, rozhrnul košili, ukázal mateřské znaménko na rameni a zvolal:
Maminko, tatínku, to já jsem Váš ztracený syn! A přivedl jsem si k Vám nevěstu!“
V tí radosti zapomněl, co mu Rebečka přikázala a jak jej otec a matka objali a políbili na tvář, zapomněl na Rebečku. Zapomněl na ni, jako by ji nikdy v životě nespatřil a nikdy o ní neslyšel. V kupcově domě slavili to šťastné shledání a za nějaký čas našli rodiče Vavřínkovi bohatou nevěstu z města.
Rebečka zatím čekala na Vavřínka den, dva a celý týden. Když pro ni nikdo nepřicházel, domyslela si, co se stalo. Jenže připomenout se mu sama nesměla. Našla si ve městě službu u jednoho řemeslníka, kde poklízela a vařila v jeho domě. Jednoho dne přišla hospodyně z města a povídá:
„Lidičky, víte co je nového? Kupcův Vavřínek se bude ženit a už zítra má jít za vdavky.“
Večer poslala hospodyně Rebečku s vědrem pro vodu, Když přicházela ke studni, spatřila, jak sem jede na koni Vavřínek. Rebečka položila vědro na zem, vylezla si nahoru na vrbu a schovala se tam mezi husté větve. Vavřínek přijel ke studni, slezl z koně a chtěl se napít. Naklonil se nad hladinou a spatřil v ní tvář krásné dívky. V té chvíli se rozpomněl na všechno, nač zapomněl! Zvedl hlavu, nastavil ruce a Rebečka mu vskočila do náruče.
Na druhý den slavil Vavřínek skutečně svatbu, jak lidé vykládali. Ale nebral si tu bohatou z města co mu našli rodiče! Jeho manželkou se stala pochopitelně jeho Rebečka a už nikdy na ni skutečně nezapomněl .