Řepa

Už je to pěkných pár set let, co žili byli dva bratři, kteří oba sloužili ve vojsku; jeden byl bohatý, ten druhý chudý. Aby si chuďas z bídy pomohl, sundal vojenský kabát a stal se sedlákem. Zryl a okopal svoje políčko a pak zasel semena řepy. Řepa mu vzešla; a vyrostla Vám až se jednomu tajil dech, tak byla obrovská a tlusťoučká a nevypadalo to, že přestane někdy růst. Lidé se sbíhali a přišla dokonce i paní fořtová, která znala každý druh řepy, ale takovou ještě nikdy neviděla. Nakonec byla ta řepa tak velká, že když ji naložili na vůz, byl plný a táhnout ho museli dva volové. Chudák nevěděl, co si s ní počít, zda je to štěstí nebo smůla. Nakonec si pomyslel:
„Prodáš-li ji, nic moc za ni nedostaneš, a když ji budeš sám chtít jíst, stejnou službu Ti udělají malé řepy, nejlepší bude, když ji zavezeš králi darem!“
Tak se s naloženým vozem vydal na královský dvůr a daroval řepu králi.
„Copak je to za podivnou věc?“ řekl král „Už jsem toho viděl mnoho, ale takovouhle nestvůru ještě nikdy. Co to bylo za zvláštní semeno, ze kterého vyrostla? Nebo jsi ji vypěstoval svou pílí a jsi pak dítě Štěstěny?“
„O ne!“ odvětil chudák „Dítě Štěstěny určitě nejsem. Jsem chudý voják, který se nedokázal uživit ze žoldu, a tak pověsil vojenský kabát na hřebík a začal obdělávat půdu. Mám ještě bratra boháče, kterého dobře znáte, ale já, protože nic nemám, nejsem pro svět nic.“ Tu pojala krále lítost a řekl:
„Své chudoby ses právě zbavil, neboť já Tě obdaruji tak, že svému bohatému bratrovi budeš rázem roven!“ A daroval sedláčkovi zlato, polností, pastviny a stáda a udělal ho tak bohatým, že se s ním bratr nemohl rovnávat.
Když boháč uslyšel, co si bratr vysloužil jednou jedinou řepou, záviděl mu a přemýšlel, jak by si mohl zaopatřit také takové štěstí. Tu dostal nápad vskutku královský! Vzal své zlato a koně a daroval to králi, neboť si myslel, že mu to tisíckrát vrátí. Král jeho dary s radostí přijal a řekl mu, že mu za to daruje to nepodivuhodnější, co má. A nakázal mu naložit na vůz tu obrovskou řepu. To boháče rozzuřilo a nemyslel na nic jiného, než jak by se pomstil. Nakonec najal vrahy, aby nastražili léčku a bratra zabili.
Naoko se k bratrovi měl a řekl:
„Milý bratře, vím o jednom tajném pokladu, který bychom mohli společně získat a pak si ho rozdělit.“ Tomu druhému se ten nápad zalíbil a šel s bratrem. Ale když vyšli ven, osopili se na něho vrahové, svázali ho a chtěli oběsit na stromě. Zrovna byli v tom nejlepším, když se zdálky ozval hlasitý zpěv a údery kopyt, tak se vrahové vylekali, zajatci přetáhli pytel přes hlavu, nechali ho viset na větvi a utekli. Sedlák se nahoře v pytli vrtěl, dokud v něm neudělal díru, kterou by mohl prostrčit hlavu. Po cestě Vám tím lesem nejel nikdo jiný než potulný bakalář, který si radostně prozpěvoval. Když ho ten na stromě uviděl, zvolal:
„Pozdrav pánbů!“
Bakalář se rozhlédnul kolem, ale nikoho neviděl, a tak se nakonec zeptal:
„Kdo na mne volá?“ Tu sedláček odvětil:
„Zvedni hlavu, já sedím tady nahoře v pytli plném moudrosti. Za pár dní jsem se tu naučil tolik věcí, že proti tomu jsou všechny školy jen vítr. To málo, co jsem se naučil, sotva jsem do pytle plného moudrosti vstoupil, stačí k tomu, abych byl moudřejší než všichni lidé světa. Rozumím řeči hvězd, čtu ve sněhových závějích i v písečných dunách, čtu v písku na dně moří, rozumím léčení nemocí, moci bylin, znamením ptáků a kamenů. Když je člověk jednou tu uvnitř, cítí, jak velkolepá moudrosti z něj plyne.“ Bakalář se podivil a řekl:
„Požehnaná buď hodina, kdy jsem Tě potkal! Nemohl bych také na malou chvilku do pytle plného moudrosti?“ Ten nahoře odvětil, že to mu to dovolí jen velmi nerad. „No, ale na malou chvilku bych Tě snad dovnitř pustit mohl za odměnu a dobré slovo, ale musíš ještě hodinu počkat, ještě mi chybí kousek, co se musím naučit.“
Bakalář nějakou chvíli čekal, ale bylo mu to dlouho, a tak prosil a žadonil, zda by přece jen mohl dovnitř, že jeho žízeň po vědění je stále větší a větší. Tak se sedláček smiloval a nakonec souhlasil:
„Dobrá, já vylezu, ale musíš pytel plný moudrosti na provaze spustit dolů, pak můžeš dovnitř.“ Tak jej bakalář sundal dolů, rozvázal pytel, osvobodil a zvolal:
„Nyní ho rychle natáhni na mne!“ a chtěl jít v pytli pryč.
„Počkat!“ řekl sedlák „Takto by to nešlo!“ Popadl bakaláře za hlavu, strčil ho do pytle celého, zavázal a vytáhnul ho nahoru, kde ho zavěsil a řekl „Jak to jde, milý příteli? Vidíš, teď jistě cítíš, jak do Tebe vstupuje moudrost. Udělal jsi dobrou zkušenost! Ale seď tam pěkně tiše a klidně, dokud zcela nezmoudříš!“
S těmi slovy nasednul na bakalářova koně a odjel pryč. Ale nebyl to žádný necita necitelný, asi za hodinu někoho poslal, aby toho pošetilého bakaláře vysvobodil.