Rok s dětmi a přírodou - O housátkách

Děti, jestlipak znáte Jonáše a Janičku? Neznáte? To je ale veliká škoda, určitě byste s nimi rádi kamarádili, jsou to totiž moc milé děti. Umí si pěkně hrát, jsou moc hodní, poslušní a i když jsou ještě docela malí, dokáží mamince pomáhat lépe než některé větší děti. Však to jejich maminka potřebuje. Představte si, že mají na dvoře celé hospodářství: slepice, krocany, ovečky a husy.

Jednou v létě jsme u nich byli na návštěvě a moc se nám tam líbilo. Naši kluci si s Janičkou a Jonášem hezky hráli a já jsem si mohla povídat s jejich maminkou. Povídali jsme si o pěkných věcech, když tu přiběhl Jonášek, celý udýchaný, a nešťastně na maminku volal, že husy utekly z ohrady. Jonáš s Janičkou se hus moc báli. Ptáte se proč?

To bylo tak:

Když se na jaře vylíhnou housátka, jsou to takové krásné heboučké chomáčky, mají barvu jako pampelišky. Také byste je rádi pochovali a pohladili? Janička s Jonášem byli stále u nich, obdivovali, jaké mají maličké zobáčky, jak umí pípat, jaká jsou housátka měkoučká a teploučká. Stále je brali do rukou... až maminka musela děti napomenout:

"Nechte už housátka na pokoji, také by se vám nelíbilo, kdyby vás někdo stále mačkal. Nedělejte nikomu to, co nechcete, aby dělal někdo vám." 

Jonáš a Janička maminku poslechli a šli si kreslit, ale za chvíli byli opět u housátek. Když maminka přišla ze zahrady, musela děti už přísně napomenout.

"To nesmíte, housátkům se to nelíbí!"

Toho dne si Jonášek s Janičkou už housátek ani nevšimli, ale druhý den se vše opakovalo. Hned ráno se na ně šli podívat a už měli housátka v náruči. Tulili se s nimi a mazlili, dokud je maminka neposlala pryč. Ne, nechtěli být neposlušní, ani nechtěli housátka zlobit, proč si jen nedali říci? Do oběda je maminka od ohrádky odháněla ještě dvakrát... housátka byla maličká, bránit se nijak nemohla.... ale netrvalo to dlouho a vyrostly z nich velké husy.

Už víte? No ano, husy si dobře pamatovaly, jak jim děti nechtěly dát pokoj. A teď, když jim narostly silné zobáky, Janičku a Jonáše prohnaly, kde mohly. Proto tenkrát Jonáš tak vylekaně přiběhl za maminkou, že husy utekly z ohrádky. Měl strach, že jej některá opět štípne do nohy.

Po trampotách s husami si obě děti dobře pamatují, že když jim maminka něco řekne, musí na slovo poslechnout. Také si dokáží představit - a my s nimi - že když někdo zaseje nepěkné semínko, vyroste mu z něj jen trápení. A to přece nikdo nechceme, že ne?

Až se zjara vylíhnou housátka žlutá jako pampelišky, Jonáš s Janičkou se s nimi také budou těšit, ale jen tak, aby to housátkům nevadilo. A když z housátek vyrostou velké husy, ani je nenapadne děti honit a štípat.

A co my? Budeme také čekat až do jara? Můžeme začít už teď, co říkáte? Od této chvíle budeme spolu s Jonášem a Janičkou sít jen pěkná semínka, aby rostla pouze samá radost, chcete?

Zdroj:http://cesta-zeny.webnode.sk/news/rok-s-detmi-a-prirodou-o-housatkach1/