Rok s dětmi a přírodou - O vrabcích, dlaskovi a dětech

Už jsem vám, děti, vyprávěla, jak naši chlapci s tatínkem postavili před kuchyňské okno krmítko pro ptáčky. Za krmítkem je cesta a za cestou je kopec svažující se až dolů k rybníku. Ale není to kopec jen tak ledajaký: není ani moc příkrý, ani moc pozvolný, ani moc dlouhý, ani moc krátký... zkrátka je to přesně takový kopec, na jakém se dětem dobře sáňkuje. A má ještě jednu výhodu: můžu pracovat v kuchyni a přitom dávat pozor, aby se dětem nic nestalo nebo také jestli netropí nějakou neplechu. A právě v ten den, o kterém vám chci vypravovat, jsem z okna uviděla něco, co se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo: 

Na kopci bylo už plno dětí, když od vesnice přicházela Julinka.

Za sebou táhla nové boby a bylo na ní vidět, jak se těší, až je dětem ukáže. Dívala jsem se z okna, jakou má rozzářenou tvářičku. Pak jsem musela vyndat buchty z trouby a připravit dětem k svačině čaj. Když jsem se opět podívala z okna, Julinka stála na cestě a plakala. Ostatní děti ukazovaly na její boby a smály se. Copak to se dělá? Vyšla jsem před dům:

"Děti, pojďte sem!"

Děti hned věděly, že se provinily, a zkroušeně šlapaly do kopce.

"No tak, povězte mi, co je na Julinčiných bobech k smíchu."

Dlouho bylo ticho.

"Když to začal Jindra," vymlouval se malý Vojtík.

"Tak Jindra? Co se ti, Jindro, na bobech nelíbí?"

Místo odpovědi jen ticho.

"A ty, Vojto, ty sám nepoznáš, co se ti líbí a co ne? A vy všichni ostatní si také zapamatujte, že se říká: kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému."

Julinka přestala plakat, vždyť se její boby vlastně všem líbí a smáli se jen proto, že jeden začal - ani nevěděl proč - a ostatní se přidali. A ti už vůbec nevěděli, proč se vlastně bobům posmívají.

 "A teď se pojďte všichni ohřát a usušit, jste jako sněhuláci."

"Teto, máte buchtičky?" ptala se Julinka už s úsměvem.

Zatímco děti svačily, dala jsem jim sušit boty, kombinézy a rukavice. Než to vše uschne, mohou si u nás chvilku kreslit. Ale dnes se místo kreslení všichni nahrnuli k oknu a pozorovali ptáčky na krmítku. Bylo jich tam tolik! Celé hejno vrabců. Sesypali se na krmítko, hašteřili se, kdo bude první zobat, ale náhle se jeden z nich něčeho lekl a frrrr... všichni byli pryč. Posedali si na okolní stromy a za chvilku byli zpět u krmítka. Někteří se ještě ani nedostali k semínkům a frnk, opět všichni odletěli a tak stále dokola.

"Jé, podívejte, přiletěl dlask!" ukazoval ostatním dětem Filip. "Ten má silný zobáček, vidíte?"

Dlask si sedl doprostřed krmítka a klidně zobal. Občas se pozorně rozhlédl, jestli nehrozí nebezpečí, a pak zobal a zobal. Vrabci přiletěli, chvilku se kolem krmítka hašteřili, pak se jeden z nich něčeho lekl a frnk, všichni byli pryč. Ani jeden vrabec se sám za sebe nerozhlédl, jestli nějaké nebezpečí opravdu hrozí - když letěli všichni, letěl také. Zatímco dlask klidně, ale přitom ostražitě zobal, vrabci jen létali sem tam.

"Děti, nepřipomíná vám to něco? Jen se podívejte na ty vrabčáky, copak byste chtěli být jako oni? Když letí všichni, letím také,’ říká si malý vrabčák. ‚Když se všichni posmívají Julinčiným bobům, posmívám se také,’ řekl si nejspíš před chvílí Vojtík a nejen on. Ale co je u vrabčáků potřebné, aby mohli létat v jednom hejnu, je u dětí ostuda, nemyslíte? Lidé se přece musí rozhodovat každý sám za sebe. Nedávno jsem se dívala, jak jdete ze školy: šli jste přes silnici a ani jeden jste se sám za sebe nerozhlédl. Povídali jste si, smáli se a přeletěli jste silnici úplně stejně jak hejno vrabců. Když jdou ostatní, jdu také... ale co kdyby jelo auto?"

Děti vážně přikyvovaly... jen jestli se podle toho budou chtít doopravdy řídit, aby z nich jednou vyrostli samostatní lidé a ne jen hejno vyplašených vrabců.

A co vy, děti, které jste právě dočetly tento příběh: děláte něco jen proto, že to dělají všichni vaši kamarádi? Nebo se snažíte dělat pouze to, co je správné? 

Zdroj:http://cesta-zeny.webnode.sk/news/rok-s-detmi-a-prirodou-o-vrabcich-dlaskovi-a-detech1/