Ropucha

Studně byla hluboká, a proto byl také dlouhý provaz; i rumpál šel velmi ztěžka, když bylo zapotřebí nadzdvihnout vědro s vodou přes okraj studny. Slunce nikdy nedosáhlo až na dno a nemohlo se zrcadlit ve vodě, i když byla čistá. Kam však až dosáhly jeho paprsky, bylo vidět mezi kameny zelený porost.
Tam bydlila jedna rodina z čeledi ropuch, přistěhovala se tam, vlastně se tam vrhla po hlavě, což bylo dílo staré ropuchy, která ještě žila. Zelené žabičky, které tu byly doma už daleko dříve a proháněly se ve vodě, uznaly svoje příbuzenství s ropuchami a říkaly jim studniční hosté. Měly ovšem v úmyslu ve studni zůstat, neboť se jim velmi příjemně žilo na suchu, jak říkaly vlhkým kamenům.
Žabí matka se jednou vypravila na cesty, dostala se do vědra, když stoupalo vzhůru, ale nahoře pro ni bylo přílišné světlo, začalo jí to svírat oči, ale na štěstí z vědra vyskočila. Spadla s hlučným plesknutím do vody a po celé tři dny ležela pro bolesti v zádech. Mnoho toho nedovedla povědět o světě nahoře, ale ona i všechny ostatní věděly, že jejich studně není ještě celý svět. Stará ropucha by byla mohla leccos vyprávět, ale když se jí někdo ptal, nikdy neodpovídala, a tak sejí tedy neptali.
„Tlustá je a ošklivá, ohyzdná a odulá!“ povídaly mladé zelené žabičky. „Její děti budou zrovna tak ošklivé!“
„Proč ne,“ povídala stará ropucha. „Ale jedno z nich má v hlavě drahokam, nebo ho mám v hlavě já.“
A zelené žabičky poslouchaly a civěly na ni, a protože se jim to nezamlouvalo, ušklíbly se a odešly na dno. Ale mladé ropuchy natahovaly pýchou zadní nožičky. Každá si myslela, že ona má v hlavě drahokam. A potom seděly docela tiše a hlavou ani nehýbaly, ale nakonec se přece jen ptaly, nač jsou vlastně tak pyšné a co to vlastně je, takový drahokam.
„To je něco tak nádherného a drahocenného,“ povídala stará ropucha, „že Vám to ani nedovedu popsat! Něco, s čím každý chodí pro vlastní potěšení a co ostatní zlobí. Ale neptejte se, neodpovím.“
„Já jistě nemám drahokam,“ povídala nejmenší ropucha, která byla ošklivá, jak to jenom bylo možné. „Proč bych měla takovou krásu mít? A když to ostatní zlobí, tak mě to ani netěší. Ne, já si jen přeji, abych se jednou dostala nahoru na okraj studně a viděla ven. Jistě to je pěkné!“
„Zůstaň radši, kde jsi,“ řekla stará ropucha, „tady to znáš a víš, co je co. Dávej si pozor na vědro, může Tě rozmáčknout. A když se už do něho dostaneš, můžeš vypadnout. Každý nevypadne tak šťastně jako já, aby se mu nic nestalo a vejcím také ne.“
„Kvak!“ povídala malá ropucha, a to bylo totéž, jako když my lidé si povzdychneme.
Měla takovou chuť dostat se na okraj studně a rozhlédnout se kolem. Tolik toužila po veškeré té zeleni nahoře. A když nazítří vytahovali vědro s vodou a to se náhodou na chvilku zastavilo před kamenem, na kterém ropucha seděla, zachvěla se celá, skočila do plného vědra a spadla na dno. Pak se vědro dostalo nahoru a vodu z něho vylévali.
„Fuj tajfl!“ vykřikl čeledín, když ropuchu spatřil.
„Něco tak ohyzdného jsem ještě neviděl!“ A kopl dřevákem po ropuše, která unikla rozmáčknutí jenom tím, že skočila do houští mezi kopřivy. Dívala se na stonek vedle stonku, pohlížela i vzhůru. Slunce svítilo na listí, téměř jako by jím pronikalo. Měla pocity jako my lidé, když se náhle octneme v hustém lese, kde slunce prosvítá větvemi a listy.
„Tady je mnohem krásněji než dole v studni. Tady by našinec toužil zůstat celý život!“ povídala malá ropucha. Ležela tam hodinu, dvě. „Jakpak to asi bude vypadat venku! Když jsem se dostala takhle daleko, musím se hledět dostat ještě dál!“ Lezla, jak rychle jen mohla, a dostala se na cestu, kam svítilo slunce a kde ji napudroval silniční prach, když tak po ní lezla.
„Tady jsem doopravdy na suchu,“ řekla ropucha. „Dostalo se mi té dobroty až příliš mnoho najednou, lechtá mne to a dráždí ke kašli.“
Nyní se dostala k příkopu. Tam rostly pomněnky a tužebníky, těsně vedle stál živý plot. Šeříku a hlohu; tam rostly svlačce, „bílé rukávce panny Marie„. Bylo tam vidět spoustu barev, letěl tam také motýl. Ropucha myslela, že je to květ, který se odtrhl od stonku, aby se lépe podíval po světě, to by bylo přece docela na místě.
„Kdybych tak mohla létat jako oni,“ povzdychla si ropucha. „Kvak, jaká je to krása!“
Osm nocí a dní zůstala u příkopu a nechybělo jí potravy. Devátý den si řekla:
„Dále!“
Ale co krásnějšího by tam mohla ještě spatřit? Snad nějakou malou ropuchu nebo zelené žáby. Poslední noc se ozývaly ve větru zvuky, jako by v okolí byli nějací kmotři.
„Je krásné žít, dostat se ze studně, ležet v kopřivách, lézt po zaprášené cestě a odpočívat ve vlhkém příkopu! Ale je zapotřebí podívat se dál, podívat se za žábami nebo za nějakou maličkou ropuchou, bez těch přece nelze žít, příroda sama nestačí!“ A tak se vydala ropucha zase na další pouť.
Dostala se na pole k velkému rybníku, obklopenému rákosím. Hned do toho rákosí také zamířila.
„Není tady pro Vás příliš vlhko?“ povídaly žáby. „Ale vítáme Vás mezi sebou. ..... Jste pán nebo slečna? To je vlastně jedno, stejně Vás tu vítáme!“
A potom ji pozvaly na večerní koncert. Byl to rodinný koncert: velké nadšení a slaboučké hlasy, to už známe. Pohoštění nebylo žádné, jenom pití dost, celý rybník, kdyby ho mohly vypít.
„Teď půjdu zase dál!“ povídala malá ropucha. Vždycky cítila nutkání, aby poznala něco lepšího.
Viděla, jak se na nebi třpytí hvězdy, velké a jasné, jak tam svítí nový měsíc a jak slunce vychází a putuje stále výš a výš.
„Jisté jsem ještě ve studni, v nějaké větší studni. Musím se dostat výš, cítím takový roztoužený neklid!“ A když se z měsíce stal kulatý úplněk, ubohé zvíře si pomyslelo:
„Není to snad vědro, které spouštějí dolů a do kterého bych měla skočit, abych se dostala výš ? Neboje tím velkým vědrem slunce? Je takové obrovské a prudce svítí, všichni bychom se do něho vešli! Musím dávat pozor, až se naskytne vhodná příležitost. Ach, jak mi to svítí v hlavě! Myslím, že ani drahokam nezáří lépe! Ale ten já v hlavě nemám a také pro něj nepláči. Ne, chci se dostat výš, do jasu a radosti! Cítím pevnou důvěru, a přesto i strach ..... je to těžký krok! Aleje nutné ho udělat! Vpřed! Rovnou na silnici!“
A dělala kroky, jak je jenom může takové zvíře dělat, a octla se na hlavní silnici, u lidí. Kolem byly květinové i zelinářské zahrady, a u zelinářské zahrady si ropucha odpočinula.
„Co je jenom na světě různých tvorů, které jsem ani neznala! A jaký je svět velký a požehnaný! Však je také nutné porozhlédnout se po něm a nezůstávat pořád jenom na jednom místě.“ Skočila tedy do zelinářské zahrady. „Jaké je to tu všechno zelené! A hezké!“
„To já vím,“ povídala housenka na jednom listě. „Můj list je tady největší! Schovává polovičku světa, ale bez toho se mohu obejít.“
„Kokoko!“ ozvalo se najednou a objevily se slepice ..... pobíhaly po zahradě. První slepice byla dalekozraká; uviděla na zřásněném listu housenku a klovla do ní, až spadla na zem, kde se kroutila a svíjela. Slepice se na ni dívala nejdříve jedním okem, potom druhým, neboť nevěděla, co z toho všeho vzejde.
„Z vlastní vůle se takhle nekroutí,“ pomyslela si slepice a zdvihla hlavu, aby po housence klovla ještě jednou. Ropucha se tolik poděsila, že přilezla až ke slepici.
„Podívejme, má pomocníky!“ řekla slepice. „Ani mi na tom zeleném drobečku nezáleží, jenom by mě lechtal v krku!“ Ostatní slepice si myslely totéž a odešly.
„Vykroutila jsem se jim,“ povídala housenka. „Ještě dobře, že je našinec duchapřítomný. Ale čeká mě ještě to nejhorší. abych se totiž dostala na svůj list. Kdepak je?“
Tu se objevila malá ropucha a dala najevo svoji účast. Byla ráda, že svou ošklivostí odradila slepice.
„Co tím myslíte?“ zeptala se housenka, když to slyšela. „Já jsem se jim přece vykroutila sama! Na Vás je velmi nepříjemný pohled! Dovolíte, abych šla domů? Cítím už zelí! Teď jsem se dostala k svému listu! Není věru nad domov. Ale musím výš!“
„Ano, výš!“ povídala malá ropucha. „Stále výš! Cítí to stejně jako já! Dneska však nemá dobrou náladu, to je tím leknutím. Všichni se chceme dostat výš!“ A ropucha se dívala tak vysoko, jak jenom mohla.
Na selském stavení seděl v hnízdě čáp; klapal zobákem a čápice rovněž.
„Jak ti přebývají vysoko!“ pomyslela si ropucha. „Kéž bych se tam tak dostala!“
V chalupě bydlili dva mladí studenti, básník a přírodovědec. Jeden radostně zpíval a psal básně o všem, co Bůh stvořil a co se zrcadlilo v jeho srdci. Vyzpíval to vždycky krátce, jasně a plně ve zvučných verších. Druhý se zabýval věcí samotnou, a když bylo třeba, pustil se do ní nožem. Zabýval se božím dílem jako obrovským početním úkolem, odčítal, násobil, chtěl je znát do všech podrobností a rozumně o něm mluvit; však to také bylo nesmírné dílo rozumu a student o něm promlouval radostně i moudře. Oba dva byli dobří, veselí lidé.
„Tamhle sedí ropucha, skvostný exemplář!“ povídal přírodovědec, „tu si musím naložit do lihu.“
„Vždyť máš už dvě,“ namítl básník. „Jen ji nech, ať si tam klidně sedí a těší se ze světa.“
„Ale když je tak nádherně ošklivá!“ říkal přírodovědec.
„Kdybychom tak našli v její hlavě drahokam!“ povídal básník. „Pak bych chtěl sám být při tom, až ji budeš pitvat!“
„Drahokam!“ říkal jeho druh. „Ty mi znáš pěkně přírodopis!“
„Ale což není zrovna něco pěkného na pověře, že ropucha, nejošklivější zvíře, mívá v hlavě často nejcennější drahokam? Není tomu s lidmi také tak? Jaký drahokam měl přece v hlavě Ezop, a co Sokrates?“ Víc už ropucha neslyšela, a také z toho sotva polovině rozuměla. Oba přátelé odešli a ona unikla tomu, aby se dostala do lihu.
„Také oni mluvili o drahokamu,“ povídala. „Dobře, že ho nemám, jinak bych z toho měla jenom nepříjemnosti!“
Na střeše se ozvalo zaklapání, čáp tam něco přednášel své rodině a ta se dívala úkosem dolů po dvou mladých lidech v zelinářské zahradě.
„Člověk je věru nejdomýšlivější tvor,“ prohlásil čáp. „Poslouchejte, jak mu jede zobák! A přitom jím ani neumí pořádně zaklapat. Lidé se naparují svým darem řeči, tím, že mohou mluvit! Ta jejich řeč je mi věru krásná: stačí den naší cesty, a už si nerozumějí! My můžeme mluvit svou řečí po celém světě, v Dánsku i v Egyptě. A ani létat lidé nedovedou! Rychle se pohybují po vynálezu, kterému říkají železnice, ale na ní si také často zlámou vaz. Mne mrazí v zobáku, když si na to vzpomenu. Lidé by na světě nemuseli být, obešli bychom se bez nich! Jenom kdyby nám zůstaly žáby a žížaly!“
„To byla skvělá řeč!“ pomyslela si malá ropucha. „Co to je za velikána a jak vysoko sedí, ještě nikdy jsem nikoho tak vysoko neviděla. A jak umí plavat!“ zvolala, když čáp roztáhl křídla a letěl vzduchem.
Pak mluvila v hnízdě čápice, vyprávěla o Egyptě, o vodách Nilu a o všem tom skvělém bahně v cizích zemích. Pro malou ropuchu to bylo něco nového a krásného.
„Musím do Egypta!“ řekla. „Kdyby mě tak jenom čáp vzal, nebo aspoň některé z jeho dětí. Odplatila bych jim to zase při jejich svatbě. Však já se jistě dostanu do Egypta, protože už mám takové štěstí! Veškerá moje touha je jistě lepší než drahokam v hlavě.“
A právě ona měla ten drahokam: věčnou touhu vzhůru, neustále vzhůru! Ta jí radostně zářila v hlavě, ta se jí tam v rozkoši třpytila.
V téže chvíli se objevil čáp; spatřil ropuchu v trávě, slétl k zemi a popadl malé zvířátko do zobáku, ne zrovna jemně. Zobák ji tísnil, vítr kolem fičel, nebylo to právě příjemné. Ale ropucha věděla, že se vznáší vzhůru, že letí do dalekých krajů, do Egypta. Proto se jí třpytily oči, že se zdálo, jako by z nich vyletovaly jiskry:
„Kvak, kvak!“
Tělíčko bylo mrtvé, ropucha zahynula. Ale kam se poděla jiskra z jejích očí?
Sluneční paprsek ji vzal, on nyní nesl drahokam z její hlavy. Kam?
Neptej se přírodovědce, zeptej se raději básníka! Bude Ti to vypravovat jako pohádku, ve které bude i housenka, i čapí rodina. Jen si pomysli! Housenka se promění v nádherného motýla! Čapí rodina odlétne přes hory a moře až do daleké Afriky, a přesto zase najde nejkratší cestu domů do Dánska, na stejné místo, kde měla hnízdo dříve, na tutéž střechu! Ba, je to vskutku téměř příliš pohádkové, a přece je to pravda! Jen se zeptej přírodovědce, bude Ti to musit potvrdit. A Ty sám to víš také, vždyť jsi to viděl.
Ale co drahokam z hlavy naší ropuchy?
Hledej jej v slunci! Podívej se na ně, můžeš-li!
Jeho zář je příliš prudká. Nemáme ještě takový zrak, abychom jím mohli vniknout do veškeré nádhery, kterou Bůh stvořil, ale jistě ho jednou budeme mít, a to bude ta nejkrásnější pohádka, protože v ní budeme vystupovat i my.