Rozumbradové

Byl jednou jeden sedlák, ten vzal jednoho rána svoji hůl z habroviny a pravil své ženě, že jde něco zařídit a že se nevrátí dříve jak za tři dny a že se tady tou dobou zastaví handlíř, aby si prohlédl dobytek, a že mu může prodat tři krávy, ale ne za méně jako dvě stě tolarů. Žena se dušovala, že se zařídí podle jeho přání. Ale sedlák ji znal, byla sice moc hezká, ale jinak jako malé dítě, trochu padlé na hlavu, co se zaobírá jen samo sebou, a tak jí pohrozil, že jakmile udělá nějakou hloupost, tak jí natře hřbet na modro a nebude k tomu potřebovat barvy, jen tu hůl, co drží v ruce, ten nátěr jí pak vydrží celý rok. S takovýmto poučením se tedy vydal na cestu.
Druhého dne přišel handlíř s dobytkem, krávy si se zájmen prohlédl a pravil, že si je rád za tu cenu vezme a že si je s sebou hned odvede. Pak krávy odvázal a vyvedl ze stáje a už je chtěl hnát vraty statku, když tu se žena upamatovala na manželovo nařízení, popadla handlíře za rukáv a řekla mu, že jí musí napřed dát těch 200 tolarů, jinak ho nepustí. Muž se trochu zachmuřil a zapřemýšlel, prý si ráno ve spěchu zapomněl svůj zlatý váček, ale protože tu udělal tak dobrý obchod, odvede si jen dvě krávy a tu třetí, kterou ona sama určí, ji tu nechá jako zástavu, aby měla jistotu, že se vrátí s penězi. Tento návrh se ženě zdál rozumný, proto bez váhání souhlasila.
Pak si stoupla před dveře a čekala až se muž vrátí domů.
Když se její manžel vrátil, tak mu zvesela vyprávěla, jak vše dobře zařídila a že jako zástavu vybrala tu nejmenší krávu, protože ta nejméně sežere; a čekala na mužovu pochvalu. Ten se však velmi rozhněval, popadnul hůl a už ji chtěl zaslouženou pochvalu vyplatit, když tu se zamyslel. Ruka mu poklesla a ženě řekl, že je sice největší husa na tom božím světě, ale je mu jí líto, dá jí tedy ještě šanci, usadí se na tři dny u cesty a pokud za tu dobu potká většího hlupáka než je ona, pak jí nepotrestá, pokud však nikoho hloupějšího nenajde, tu jí bez milosti napráská.
Tak se sedlák posadil na kámen u cesty a čekal na věci příští. Za chvíli viděl přijíždět žebřiňák, na kterém vprostřed stála žena, místo aby seděla na snopu slámy, kterých měla naloženo vrchovatě nebo šla dole vedle volů. Tu si sedlák pomysli, to bude ta, co hledám, křepce vyskočil a začal se povozu motat do cesty jako někdo, kdo dobře nevidí. Tu na něj žena zavolala, co vyvádí a odkudže přichází, že ho nezná. Odpověděl jí, že nešťastnou náhodou spadnul z nebe a teď hledá cestu zpět, zda-li neví, kudy se do nebe dostane. Žena sice cestu neznala, ale zaradovala se, neboť když přišel z nebe, to jistě zná jejího muže, který tam přebývá již tři léta, a poví jí, jak se mu vede. Nevede se mu nejlépe, pravil sedlák, neboť v nebi pase stádo ovcí tak divokých a rozpustilých, že mu stále utíkají, musí je pak shánět přes hory a doly, často kvůli nim zabloudí v pustině a jeho oděv je díky té honičce trním samé cáry a krejčího v nebi nemají a takového otrhance nevidí svatý Petr v nebi rád.
Po takové řeči žena spráskla ruce, všeho nechala a že poběží domů, aby přinesla mužův sváteční oblek, který by mu mohl vzít do nebe. Ale sedlák jí smutně řekl, že to nemůže, do nebe se nic nosit nesmí, u nebeské brány mu to vezmou. Na to měla žena pohotovou odpověď, do ruky mu místo šatů strčila váček s penězi; před časem prodala přepěknou pšenici a dostala za ni dobrý peníz; ten se mu jistě podaří do nebe pronést a její drahý manžel nebude trpět nedostatkem. Sedlák se smál pod vousy, jeho žena má štěstí, ten výprask nedostane, neboť kdyby hloupost kvetla, tahle kmotra je samá růžička.
Když přijela kmotra domů, našla tam svého syna, který se právě vrátil z pole, a tak mu hned vyklopila, co ji potkaly za neuvěřitelné věci a jak poslala svému ubohému manželovi peníze, aby v nebi nestrádal. Syn se tomu velmi podivil a pravil, že se nestává každý den, aby někdo z nebe sestoupil mezi lidi, musí toho člověka najít a na vše, jak to chodí v nebi, se ho vyptat. Osedlal koně a ve velkém chvatu odjel nebešťana hledat.
Sedláka, který seděl pod jednou vrbou a zrovna se chystal přepočítávat peníze, ke kterým přišel tak snadno, našel rychle. Zeptal se ho, zda neviděl člověka spadlého z nebe a ten mu šelmovsky odvětil, že viděl, prý chce na tu a tu horu vylézt, aby měl cestu do nebe co nejkratší; ostrým cvalem ho jistě dožene. Ale jinoch neměl chuti do další jízdy, celý zchvácený sedláka poprosil, zda by sám na jeho koně nesedl a toho člověka k návratu nepřemluvil, že s ním potřebuje tuze nutně mluvit. Sedlák se dlouho nezdráhal, když viděl, že potkal dalšího, který v lampě nemá žádného knotu, nasedl na koně a tryskem ujížděl pryč.
A mladý sedlák zatím seděl a čekal, až se úplně zešeřilo, pak si řekl, že se asi nedočká, že nebešťan zpět do nebe asi velmi spěchal a zpět se mu nechtělo, ten cizí kmotr mu jistě dal koně na cestu a ten ho přivede drahému otci. Doma pak své matce vše vyprávěl a ta ho velmi chválila za jeho šlechetnost, neboť on je ještě mladý a může chodit pěšky, ale otci se v nebi takový kůň při práci hodí.
Zatím přijel sedlák zvesela domů, koně přivázal vedle té zastavené krávy a ženě pravil, že má štěstí, tentokrát výprask nedostane, schová si ho pro jinou příležitost. A pak si zapálil svoji milovanou fajfku, sednul si do křesla po dědečkovi a přemýšlel o tom, jak udělal dobrý obchod, protože dvě bídné krávy vyměnil za krásného koně a měšec zlata. „Člověk by měl mít hloupost v úctě, když tolik vynáší!“
A co si myslíte vy?