Rumcajs - 10. Jak Rumcajs potkal pruského jenerála

Pak přišla ta doba, kdy Prus táhl na Jičín. Pršelo, až přetékaly studánky, v loupežnické jeskyni se udělalo mokro a sychravo. 
A jednou v noci to tam ve tmě zaševelilo: 
„Psík!“ 
Bylo to takové oupěnlivé pšíknutí, jako když kýchne hezká holka a nechce, aby ji bylo slyšet. 
„Manko, to ty?“ povídá Rumcajs, posadil se starostlivě na posteli, křísl nehtem o nehet a zapálil louč. 
V tom rána, jako když střelí: 
„Hapčá!“ 
A bylo po světle. 
„Rumcajsi, to ty?“ povídá Manka. 
„Já,“ popotáhl nosem Rumcajs. „Hned ráno musíme do apatyky pro něco na rýmu.“ 
Ráno ještě za rosy se vydali do Jičína. Vešli do apatyky a tam stál mezi skleničkami a lahvičkami apatykář Pulvr. Válí na prkýnku pilulky, i když jich měl pod pultem už plnou baňku. 
„Nač je třeba v Jičíně tolika pilulí?“ diví se Rumcajs. 
„Táhne sem vojsko z Prus a bude tu co nevidět, tak pilulí nikdy nebude dost,“ povídá Pulvr. „A co byste rádi Vy dva?“ 
„Hapčá,“ řekl Rumcajs. 
Apatykář jen pokýval hlavou a podal Rumcajsovi pytlík. 
„Tuhle máte prášek proti kejcháni a dostanu třináct krejcarů.“ 
Rumcajs obrátil naruby kapsy a shledal v nich jen sedm krejcarů. Apatykáři se nezdálo takhle prodávat. Podrbal se na nose, schoval pytlík s práškem a podstrčil Rumcajsovi a Mance kulatou krabičku. 
„Tuhle mám něco extra pro loupežníky. A nebude to stát ani halíř.“ 
Rumcajs s Mankou vzali krabičku a šli. Apatykář Pulvr nahoře v bytě povídá své ženě: 
„Měl jsem tam trochu hromového prášku na trhání kamene. Jestli k nám přitáhne Prus, mohl bych s tím mít potahovačky. Tak jsem se toho zbavil.“ 
Rumcajs s Mankou byli sotva pár kroků za Jičínem, když Rumcajse zašimralo na kýchnutí. 
„Manko, honem prášek,“ povídá a už nabíral nosem vzduch jako do varhan. 
Manka otevřela krabičku, odsypala Rumcajsovi trochu na dlaň a on si šňupl. Jenže místo aby se mu odlevilo, zrudl Rumcajs, jako by v sobě držel nejmíň hrom. Už jen stačil ze sebe vyrazit: 
„Honem mě otoč nosem na holou pustinu!“ 
Manka ho otočila nosem na vojenský execírplac pod čeřovskou strání. V Rumcajsovi to ještě chvíli pracovalo, pořád silněji a vtom z něho vyšla rána. Valilo se to execírplacem jako bouřka. Trhalo to ze země kameny a obracelo drn kořínky navrch. Hnulo to i oblaky pod nebem. Zkrátka až strach. 
Rumcajs, ještě celý říčný, si hřbetem ruky otřel nos a povídá: 
„Sakramentskej apatykář.“ 
Manka řekla, že prášek radši zahrabou do země, aby s ním někdo nevyvedl nějaké neštěstí. 
Našli si měkkou mez a chtěli pod ni kulatou krabičku navěky ukrýt, když vtom jim někdo za zády povídá: 
„Halt.“ 
Rumcajs se podíval a vidí koně. Na koni sedí pruský jenerál. 
„Halt, nic se zahrabávat nebude,“ povídá jenerál, zahrozil na Rumcajse rukou v kozlí rukavici a vzal mu kulatou krabičku. „Nepřijel jsem z Pruska proto, abych se díval, jak někdo zahrabává tak vzácnou věc.“ 
Rumcajse dopálilo, že mu cizí chce poroučet. 
„Rád bych věděl, co jsi vůbec zač,“ povídá. 
Jenerál seskočil z koně. 
„Jsem nejvyšší jenerál od kanonýrů a posílá mě král Fricek, abych se podíval, odkud se nejlíp bude střílet na Jičín.“ 
Mezi řečí začal s Rumcajsem mírnyxdýrnyx žejbrovat, jako by to byl kanón. Až ho namířil nosem rovnou na Jičín. Rumcajse to všecko tak zmátlo, že se nestačil ohnat ani slovem, natož rukou. 
A vtom už si jenerál nasypal plnou dlaň prášku z kulaté krabičky a začal ometat rukou Rumcajsovi kolem nosu. 
„Teď střelíš proti Jičínu!“ rozkázal a sfoukl všechen prášek z dlaně Rumcajsovi do nosu. 
Rumcajs se zajíkl, zrudl a cítí, jak to v něm začíná pracovat k hrozné ráně. Stačí ještě křiknout: 
„Vždyť já to město Jičín zastřelím!“ 
Manka přiskočila a v posledním šeptnutí vteřinky pootočila Rumcajse proti kopci Zebínu. 
Bouchla rána. 
Jičín zůstal celý, ale od toho dne jev kopci Zebínu ta veliká jáma. 
„Lip tak, než kdyby to šlo do lidí,“ povídá Rumcajs. 
Posadil jenerála do sedla a po loupežnicku křísl nehtem o nehet jenerálskému koni pod ocasem. Ti dva se pak zastavili až v maštali krále Fricka.