Rumcajs - 11. Jak šel Rumcajs pro sůl

Protože byl Rumcajs ještě trochu nesvůj od rýmy a taky od zlosti na jenerála z Prus, uvařila mu Manka sedminásobnou polívku. Tu mají loupežníci nejraději. Jeden díl se sní k snídani, druhý k obědu a třetí k večeři; čtvrtým dílem se namažou podrážky, pátým se vyleští pistol, šestým dílem se ulije oheň a sedmý díl polívky loupežník vypije, když má v noci žízeň. Jak Manka vařila, přitočil se ke kotli Rumcajs, ochutnal polívku a povídá: 
„Je málo slaná.“ 
„Tak to si tedy musíš počíhat u cesty na kupce a obrat ho o štipec soli,“ řekla Manka. 
Rumcajs strčil za pás pistol nabitou žaludem a ukryl se do křoví u cesty, kudy kupci vozili sůl do Jičína. Leží tam a pořád nic, kupec nejde. Už se chtěl Rumcajs vrátit a sníst polívku neslanou, když vtom se v dálce objevil divný mládeneček. Je oblečený skoro jako do bálu, tancuje po cestě sem a tam a píská si k tomu na píšťalu. 
Rumcajs si ho chtěl lip prohlídnout, ale sotva vystrčil z křoví loupežnickou hlavu, mládeneček hekl leknutím a ve chvilce ho hrůza porazila docela. Leží tam v mechu a Rumcajs nad ním postává a přemýšlí, kterou bylinou by mládenečka vzkřísil. 
V tom přiběhla Manka. 
„Rumcajsi, už máš tu sůl?“ 
„Jo, zasolil jsem si,“ povídá Rumcajs a ukázal na bezduchého mládence. 
Křísili mládenečka kdečím, ale on byl pořád malátný a k ničemu. Aby se o něm víc dověděli, nakoukla Manka do psaní, které měl v kapse. 
„Rumcajsi, on je to učitel tance, muziky a móresů. A tady dál čtu, že má dnes nastoupit v Jičíně u puškaře Halíře, u jejich dcery Elisbetky. Jestli prý nenastoupí dnes, tak už nemusí.“ 
Rumcajs se zamyšleně podíval na bledého mládenečka. 
„Tenhle by toho moc nenatancoval. Ale v neštěstí ho nenechám. Než se zmátoří, vezmu službu u puškaře za něho.“ 
O Manku se málem taky pokusily mrákoty. 
„I vždyť to nebude nic tak těžkého,“ řekl Rumcajs a strouhl Mance takovou poklonku, až přitom vyvalil pařez. 
Tak ho tedy Manka vydrbala věchtem slámy, pročísla mu vlasy a vousy hřebenem na borůvky a vesele ho vystrčila z lesa: 
„Koukej si tam vydělat aspoň tu špetku soli do polívky!“ 
Rumcajs šel a zastavil se až před puškařovic dveřmi. Plivl si na boty, vyblejštil je rukávem a tiše zaťukal. V chodbě to zarachotilo jako ostrá střelba. 
Dveře se otevřely a stojí v nich mišpulka v růžových šatech s kanýrkem, hlavu má jeden vrkoč. 
„Ty jsi Elisbetka?“ povídá Rumcajs svým nejjemnějším, přes vousy cezeným hlasem. 
„Jo,“ kývla mišpulka, „ale maminka není doma.“ 
„To je dobře,“ řekl šťastně Rumcajs. ,Já Tě jdu ucit hrát na piano, tancovat a nóbl se chovat.“ 
Elisbetka ho zavedla rovnou do salónu, kde měli piano. 
„Tak tedy zacnem nejdřív s tancováním,“ povídá Rumcajs. 
Posadil Elisbetku k pianu, narazil si borový klobouk pevně na hlavu a přejel si všecky švy, aby na něm nic neprasklo. 
„Teď budu tancovat já a pak Ty po mně.“ 
Elisbetka spustila na piano, až to sládlo. Rumcajs chytil takt, přidupl nohou a uhodil kramfleky o sebe, jen to střihlo. Muzika byla jemná, ale kroky vycházely Rumcajsovi po loupežnicku, dům se třese až ve sklepech. 
„Hraješ moc tence, mišpulko,“ povídá Rumcajs Elisbetce, „a já pak pro samé poslouchání zapomínám krok.“ 
Sedl si k pianu sám, a teď že bude tancovat Elisbetka. Jenže sotva se Rumcajs po loupežnicku pustil do klapek, začala vzadu z piana lítat kladívka, jako když odtamtud vyhání ptáčky. 
Elisbetka se dala do pláče, co tomu řekne maminka, až se vrátí domů. 
„Neplač,“ povídá Elisbetce Rumcajs, „co jsem pokazil, to taky napravím.“ 
Došel k oknu, tiše se vyklonil ven a rumcajsím hmatem pochytal v povětří osm ptáků. Každý z nich byl jinak laděný a Rumcajs je posadil jednoho po druhém do piana. Pěničku až nahoru, aby típala diskant, holuba zas až dolů, aby basoval. 
Elisbetka vzala znovu sukničku do štipců a Rumcajs ptáčkovému pianu poručil: 
„Tišíčko.“ 
Piano začalo hrát, jako když se ptáci budí ze sna, byla to tak jemná hudba, že si Rumcajs musel dát dlaň k uchu, aby z toho něco měl. 
Elisbetka k té muzice tancovala jako baletka. Rumcajs jí počítal kroky a liboval si, jak dobře zastal bledého mládence. Jenže vtom se otevřely dveře. 
Stojí v nich puškařka Halířová. Ruka jí sama vylítla k ústům, když spatřila v salóně loupežníka. A tak Rumcajs na důkaz toho, že tu pravoplatně zastupuje učitele tance, muziky a móresů, vykročil puškařce vstříc a vysekl jí španělskou poklonu. Jenže jak se ohnul, zachytil palcem o kohoutek a nýdrlantská pistol za pasem mu vystřelila. 
„To byla krásná rána,“ řekla spokojeně puškařka. „Už patnáct let jsem ženou puškaře, ale tak pěknou ránu jsem ještě neslyšela. A co jsem dlužna za hodinu muziky a tance?“ 
„Pytlík soli,“ povídá Rumcajs. 
Dole ve vratech pak potkal bledého mládence, který zatím zruměnil a šel řádně nastoupit službu. 
A aby bylo řádného podruhé, donesl Rumcajs pytlík soli řádně domů. 
A aby bylo řádného do třetice, řádně si tou solí s Mankou osolili sedminásobnou polívku.